home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / odkazy

Sekvenční báseň: Sen s reálnou podobou / Nic není zadarmo / Ani léto ve vašem bazénu / Ani množství pěnivých bublinek / Řada otazníků vyvstává / Třebas vnitřní sen ve vlastním domě / Člověk - moucha si může naklást tisíce otázek / I když některé jsou zbytečné / Ale nemůže nic dělat / Vzniknou bez kompromisů s důležitými / Co upřednostňují dnešní obyvatelé? / Nic moc, od neolitu se usazují u zdroje vody / A papež zase metaforicky ochromil při návštěvě celé město / V místě na vysoké úrovni / Variabilita tajemných ploch je asi nekonečná / Kam směřuje javor evropský? / Křídla, to je to, co dnes chybí na trhu / Stále si všímáme jejich vlivu na lásku / Dveře a pouzdra zůstávají s vtipnými detaily / Není radno zapomenout / Na automaty - naše velké pomocníky / Co je nám stále v patách? / Aktuální šeď / Vůbec to není pravda / Doba se naštěstí mění / I kůže s metalickým nádechem / Růžová v kombinaci se stylovým převratem / A pokud nevěříte / Dobrý den, zdědila jsem starý dům / Jsem překvapena, má normální okna / Proč se podlahy betonují? / Aby mohla přežít romantická večeře? / Tvůj tichý zabiják!

1/  surrealistické spojení podle Lautréamonta (šicí stroj a černý deštník) 2/ André Breton v pařížském ateliéru La Fontaine 24 3/ vydané manifesty 4/ kresba A. Bretona od Maxe Ernsta.

Ti nejpůvabnější pečují o to, aby nás ukonejšili rukama z cukru, a přichází jaro. Nedoufáme, že je vytáhneme ze spodních vrstev s různými odrůdami ryb. Toto jídlo se vyjímá velmi dobře na každém stole. Je to škoda, že už nemáme hlad. (André Breton) Pokud chceme srovnávat jedinečné osobnosti, které se výrazně zapíšou do historie, je vždy problémem zachovat objektivitu, a je to složitější, když k některé chováme sympatie. Každá osobnost osloví jen někoho, každá žije v odlišném čase a jejich skutečné docenění je úmornou prací historiků. Ale jsou nečekané situace (kouzlo krátkého spojení): v létě se mi potkaly na stole dvě knihy, jedna od Václava Klause (ekonom a prezident ČR), kterou jsem dostal, a druhá od André Bretona (básník a zakladatel surrealistického hnutí 1917-1945), kterou jsem si s radostí koupil. Klausova kniha mi dlouho ležela na hromadě knih, Bretonovu jsem přečetl jedním dechem ihned po zakoupení, neboť konečně vyšla i u nás. Zamanul jsem si, že také přečtu knihu ekonomického pragmatika, který v České republice proslavil "neviditelnou ruku trhu" se surrealistickým nádechem. Ve společnosti, kde po sametové revoluci umřela poezie, bych to nečekal. Na "neujasněnost" se většinou kulturní člověk nespoléhá, neboť za prvé: ví co chce a nepotřebuje reklamní masáž s falešnými popěvky, a za druhé: nepodléhá poslušně každé autoritě, kouzlu osobnosti nebo agresi jako děvečka v maštali (česká realita nabídla srovnání: potřeboval Václav Klaus Havla nebo Václav Havel Klause? Skrývá tato rozporuplná dvojice mytické znaky? Je to setkání černé a bílé? Potřeboval ctižádostivý pragmatik filosofického idealistu? Všichni jsme byli svědky jejich absurdní spolupráce - buď válka nebo mír, jaký je vztah mezi těmito pojmy, může v jednom čase logicky existovat souznění mezi válkou a mírem?); soudný člověk spíše porovnává kvalitu živé a mrtvé vody, jestli je živá voda životodárná a zda-li je mrtvá voda nepoživatelná? Společenský život v "kdysi poetických Čechách" prosadil nejenom materialistický absolutismus bohatých a absolutní moc nadřazených, ale i těch politicky vylepšených, kteří už v socialistických časech přispěli vlastní nekreativností ke stagnaci českého žabomyšího světa, a jehož vysněné naděje podpořily privatizační atomizaci; dnes její děti - privátní světy a pochybné ráje hodnotíme s největší opatrností; většinou se nestaly nositeli nejvytouženějších hodnot. (Svět výprodejů, ráj nezdravých smažených pochutin, svět náhradních iluzí a svět bez ideálů s politickou korupcí, který už nemůže být velký.) 

Ale zpět k literatuře: ve své knize Klaus věcně popisuje fakta, která v podstatě nijak nepřekvapí, nejsou neznámá, většinou se jedná o černý inkoust na bílém papíře. Projevy nešetří obdivem, radostí a hrdostí nad snahou českého národa, který se pustil do obnovy totalitou poničené a zanedbané země. (Jedna otázka: Kdo bude mít chuť zachraňovat zdevastované mezilidské vztahy, které v českých poměrech  napáchalo opěvované soukromé vlastnictví, které na sebe vzalo podobu obludného zjevení? Není divu, že generace časů minulých hledaly společenský ideál, který by je zbavil existenciálního traumatu spojeného s nechutnostmi útrpně svázaných s materiálními statky.) Kulturní prostředí v opozici k absurdní realitě vždy vytvoří mnoho příměrů, kterými si politici na výsluní rádi vypomůžou. Klaus v knize připomněl citát anglického osvícenského básníka Alexandra Popea z Eseje o člověku: "Cokoli jest, jest správné." Sám je intelektuálně nad věcí, ví, že to neplatí absolutně, a ví, že na život nelze mít vysoké nároky (jeden známý v důchodu prodal dům, asi kolem miliónu, ale realitní kancelář nevyplatila peníze, které od kupce dostala; takže ten, co zaplatil se nemůže nastěhovat, a ten, co prodal, zase nemá důvod se vystěhovat, ale oba mají výhodu, můžou se svobodně soudit, pokud mají peníze). Dále již rituálně připomíná osobnost prvorepublikového Rašína, který nekompromisně nabádal, že "demokracie je odpovědnost", že nic není zadarmo, že nesmíme žít na dluh, že se musíme snažit každý sám a ne jen čekat s nataženou rukou (to se dá pochopit, každý by měl vědět, že nemusí zbytečně svítit v místnosti, ve které není, a každý by se měl postarat o to, aby byla funkční vrata u stodoly). A ještě si pomůžeme poselstvím z filmu Mel Gibsona Apokalypto: "Velkou civilizaci nelze dobýt zvenčí, dokud se sama nezničí zevnitř", ale to neplatí pro malé, ty se za pochodu nekulturně sežerou ještě před zánikem. Ušlechtilé knihy nečtou zrovna ti, co by je ku prospěchu vlastního vědomí měli pravidelně číst. Sympatické příměry spojené s knihami nemají v českém tržním prostředí s kultivací člověka nic společného, spíše platí: Kolik triků znáš, tolikrát jsi člověkem! Politické strany, a je jedno jaký mají název, jen prosazují ptačí let bez křídel! Tvůrci volnotržního cynismu můžou za to, že nekorektnost "českého svobodného ráje" už nemůže mít lepší kvalitu...

A Václav Klaus pokračuje: Klaďme si vznešené cíle, ale ať to jsou spíše cíle Camusova Mýtu o Sisyfovi, cíle nedosažitelné, ale opravdové, než cíle jen "naoko" a které se vyhlašují jen proto, aby jedni vypadali lépe než druzí. Moralizujme jen tehdy, dosvědčujeme-li to, co hlásáme, svým vlastním konáním. Život ale není pohádka atd. a jeho političtí odpůrci mu jen občas připomenou legendu o zázračné proměně špinavých peněz za čisté. Virtuální realitu, kterou vytvářejí právě rozpory proklamovaných politických idejí se skutečně žitou realitou, vždy nachytají lstivý rozum na švestkách, a právě v poetické surrealistické minulosti vznikla upřímná tvůrčí snaha najít pomocí automatické tvorby bez kontroly rozumu odpověď, proč tomu tak je, a co skutečně ještě skrývá opěvovaný rozum? Samozřejmě, ža tato snaha se v politických bouřích první poloviny 20. století nakonec jevila dětinskou, bohužel, ale nevyzněla naplano, zapsala se nesmazatelně do historie, a potom už v Evropě tekly potoky krve: na straně negativních sil nebyla dobrá vůle. André Breton: "Sisyfův balvan? Surrealisté se liší od Camuse, domnívají se totiž, že ten balvan jednoho dne pukne a jakoby zázrakem odstraní horu i muka: kloní se k názoru, že patrně existuje vhodný způsob, jak balvan valit. "Frakturu" mezi světem a lidským duchem, kterou vidí Camus, nepokládají surrealisté za nevyléčitelnou". (1946) A pokud kniha Rok první má potřebu se vracet k tomu, že se posiluje moc státu a že eroze občanských svobod je už reálná, jen potvrzuje zasetí a vyklíčení špatného semene. (Populistické volání dnešních politiků po vyšší vzdělanosti se nakonec obrátí proti statistickým výpočtům, neboť vzdělanější lidé trpí nehořlavou šetrností, a pokud bude ubývat vášnivějších, zhroutí se i opěvovaný trh s víceméně nekvalitním zbožím - dnešní mizerný turistický salám, transfigurované tuky (obarvené margaríny) průmyslově využívané skoro ve všech mizerných produktech ohrožují při větší konzumaci lidské zdraví. Starý reklamní slogan Sana vlastní sestra másla svou dojemností varuje člověka před tím, aby nezavrhoval vztah k přírodě a jejím hodnotám, prostě řečeno, máslo je máslo a sádlo je sádlo. (Stačí pro obnovu duchovna rituální buddhistický večírek s čajem a vzpomínka na starého šamana, který určitě nebyl hlupák?) Mezi učenci říká: ...nepokoušejme se být demiurgy lidské společnosti, nepokoušejme se stavět se nad moudro lidské evoluce, a nepokoušejme se nedůvěřovat lidské racionalitě (to se skoro vzájemně vylučuje), ...neříkejme, že jsou zde učenci proto, aby přispívali "ke kultivaci lidské společnosti" a aby "vytvářeli architekturu světa". Tak to je výsledek kultivačního snažení lidské civilizace, která si bude muset klekat, kdo ví, před čím? (Ale ano, víme o co jde? Jde o to, stáhnout kreativnější bytosti do bludiště poplivaných ulic.) Zesměšnění "tvořitele" společnosti, neboli podezřelého levicového intelektuála, je dlouhotrvající zradou kreativního intelektu! Zápas mezi Davidem, který nemá dostatek informací ze zákulisí a Goliášem nedopadne nikdy tak, jak si lidé představují? Nežijeme v nadějném biblickém oparu, a málokdo si může hrát v tržním prostředí na anděla, který má v plánu zardousit čerta! Svět s lidskou vychytralostí se stal složitějším a účelová omezení, která na sebe lidé přivolávají, přivedou dosaženou svobodu po české Sametové revoluci zase zpátky do klece, která sice bude konzumem pozlacená všemi moderními zázraky, ale bude to nakonec jen klec...

Surrealistické hnutí s mladými muži v oblecích se rozešlo s buržoazní představou o uspořádání světa a odvážně ho překročili s mladistvým nadšením a ideály, které v budoucnosti oprávněně lidem zvedly stydlivé oči (pořád jde o ta původní vrata u stodoly, jestli budou funkční nebo se bude pochybovat o jejich smyslu?) Progresivní trendy odsuzují retardované ideály křesťanství a socialismu, ale byli to vždy a právě političtí pragmatici (a ti jsou pořád stejní), kteří jim přivázali kámen na krk a hodili je do komory k myším. Komu prospívá konzumní svoboda? Jen rakovině tlustého střeva, konečníku a číselným ukazatelům marnivosti nebo podvodníkům, kteří v loveckém prostředí s poptávkou a nabídkou oklamou kdejakou babku? Nezaměňujme civilizované sezení u jídelního stolu za kulturu, ta je o něčem jiném. Svět Václava Klause s pravidelností vymodeluje různé zoufalce, kteří v osobní beznaději občas vyvraždí nejbližší okolí. Jeho věta, "aby jedni vypadali lépe než ti druzí" je o potlačení kreativních autorit, které mohou lidem jinou formou objasnit, proč člověk v životě zabloudí, a pomáhají jim rozluštit kauzalitu bezvýchodnosti. Dobrá divadelní hra je velkým zážitkem a vztah mezi hledištěm a jevištěm je prospěšným vztahem reality a snu. Sen mající hodnotu ztraceného mýtu o věčném dítěti je lepší, než-li oslava nedozrálého starce, který má větší část života za sebou, a kterého jen mrzí, že si "do stavu pověstného posmrtného života" nemůže s sebou vzít svůj hmotný majetek a své oblíbené hračky - vilu za 50 melounů a její chodby, ve kterých opuštěně bloumal jako pitomec (a neznám ženu, která by chtěla být s ním, pokud to není nějaká pyšná kráva), drahá auta, myčku na jeden talíř a příbor, tenisovou raketu, luxusní kosmetickou soupravu a další fetiše; tento nadmodel světa ale nezajišťuje, že se v něm nepotká s neznámým, který si jako svou oblíbenou hračku vzal sekeru nebo samopal (to jen potud, pokud bychom chtěli s Jungem posuzovat progresivní ideál, který je vždy abstraktnější, méně přirozený a méně "morální" v tom, že se dožaduje neloajality k tradici. Pokrok vynucovaný vůlí je vždy křečovitý. Zpátečnictví  může mít blízko k přirozenosti, je však vždy ohroženo bolestným probuzením). Konstrukce Klausova světa "něco za něco" nemá schopnost ulehčit životy všem a lidský úděl zhoršuje, je jinou formou totality privilegovaných egoistických skupin, kterým sofistikované tržní metody pohodlně vylepšují privatizovanou peněženku, ale s podstatnou vadou: tyto skupiny neuznávají morální zákony, kterými se setrvačně řídí slušná veřejnost, která posuzuje podle sebe i pochybnou politickou scénu, ale jde o falešný model světa dle symbolického vztahu vlka a beránka, který bude sežrán. Žádná pomazaná hlava pokryteckého státu se neušpiní. Obyčejné životy lidí postavené na "Pro sebe to nejlepší!" jdou progresivním metodám užitečně vstříc. A příroda? Strom sem tam, má vlastní evoluci, ať se stará! (A jak lidé z Čech jezdí rádi do jiných zemí s cílenou péčí o krásnou krajinu nebo se solidními zákony a vyváženými mezilidskými vztahy. Škoda, že po návratu domů zase ten hnus! Vzpomínky na dobré lidi, které na dovolené potkají a dají napít čisté vody, vydrží sotva do zimy.) André Breton: Surrealisté ani v nejmenším nepřipouštějí, že příroda je vůči člověku nepřátelská, předpokládají totiž, že člověk, původně vlastnící klíče, jež mu zajišťovaly úzkou shodu s přírodou, tyto klíče ztratil a od té doby se stále horečnější urputností zkouší jiné klíče, které se však nehodí. Nadále platí, že veškerý vědecký pokrok, k němuž došlo v rámci vadné společenské struktury, nezbytně pracuje proti člověku a přispívá ke zhoršení jeho údělu. (1946)

Teoretická díla Bretona, surrealistické básně-objekty a André Breton před surrealistickou galerií Gradiva v Paříži roku 1937 (foto z publikace Antologie černého humoru, Concordia, 2006)

Jak posuzovat André Bretona, který se nepřiklonil k suché tezi, že jedna a jedna jsou dvě, a který znervózňoval všechny, kteří mohli být v jeho vybíravé blízkosti? Prý občas nosil brýle s těžkými obroučkami ze želvoviny, ale skla byla z čirého skla. Proč? Jednou se přiznal, že vše způsobila vzpomínka na příklad z gramatiky: "Nosy byly stvořeny k tomu, aby nosily brýle", proto nosil brýle. Už jako mladistvý byl přitahován neodhaleným tajemstvím světa, očekával nemožné; pamětníci vzpomínali na to, jak se opíral o zeď s "upřeným zrakem plným strachu... jak čeká na rozkazy od černého boha, Neviditelného". Bylo to významné zjištění, Breton trávil svůj život podle rozkazů. Jejich rozluštění byl neustálý zápas. Jeho černý bůh, zdroj těchto přikázání, nebyl o nic menší než problém samotného života. "Musíme změnit život", řekl jeho básnický hrdina Arthur Rimbaud a Breton s ním souhlasil. A co dále? Určitě nenaplnil ztracené sny rodičů, kteří s praktických důvodů, vždy chtějí ze svých dětí doktory nebo právníky (a dnes i ekonomy). Hnus dnešních dní dává těmto existenciálním úzkostem za pravdu. Je výhodnější být cynickým strojem, než-li poetickým dobyvatelem neznáma (to už věděli Eskymáci: Lidé nepřemýšlí rádi. Jen s nevolí se zabývají tím,co je obtížně uchopitelné. Ale kdo otevře oči a uši a vzpomene si, co vyprávěli starci, ten má přece jakési vědění, jež dokáže vyplnit prázdnotu našich myšlenek). Spolustvořitel surrealistického hnutí, ale musel s postupujícím časem umělecké ideály přehodnocovat; i setkání autora automatických textů  s otcem psychoanalýzy Sigmundem Freudem ve Vídni nedopadlo dobře, Breton získal pocit, že se setkal s šedou myší v těle chudého místního lékaře. Se zklamáním odjel zpět do Paříže, ale i tak se Freud stal pro surrealisty respektovanou autoritou, neboť jenom sny byly cestou ke svobodě. Dalším zklamáním bylo setkání s idealizovaným dadaistou Tristanem Tzarou, který dorazil do Paříže: ...dveře se otevřely a v nich stál Tzara. Aragon, Breton, Soupault a jejich nový přítel Paul Eluard na něho hleděli jako na nějaké vzácné zvíře. Byl velmi tmavý a velmi malý. Udělal tři rychlé kroky a zastavil se. Uvědomili si, že je krátkozraký. "Nikdy jsem si ho tak nepředstavoval, mladý Japonec s brýlemi," poznamenal později Aragon. Co očekávali? Rozhodně ne to, s čím se právě setkali. Tzara nevypadal ani jako Rimbaud. Byl - sám sebou. Přesto se jejich spolupráce rozvinula, ale nakonec skončila názorovým konfliktem, ale i to je úžasné, byl to konflikt historicky zaznamenaný (o jejich rodičích se neví skoro nic). Noviny se staly ventilačním prostorem pro rozporuplné představy a odlišné názory. Začalo dobývání neznáma. Při jedné veřejné proklamaci s urážkami směrem k Bretonovi a Picassovi Breton v hledišti vstal a zařval: "To stačí!" S holí v ruce vylezl na jeviště a udeřil najatého antiherce tak silně, že mu zlomil levou ruku. André Breton si nezískával sympatie malými gesty. Co bude dál? Breton strávil spoustu času chozením sem tam po pokoji v hotelu, a přemýšlel, co bude dělat, pokud vůbec něco. O medicíně už neuvažoval, rodiče (autoritativní a panovačná matka, kterou nenáviděl, a poměrná bezvýznamnost jeho otce), kteří jej odmítli dále živit, a přijeli do Paříže, aby mu sdělili své ultimatum. Rozhodl se, že s věrným přítelem Soupaultem vstoupí do labyrintu tajemna a nevěděli, co se stane. Začali psát a kriticky zkoumat realitu, jejich výsledky nejsou neznámé. Příklon k socialistickým idejím formoval levicové intelektuály, kteří chtěli i s ideály revolucí změnit svět k lepšímu, a nelze tvrdit, že se jim to nepodařilo (ve Francii to fungovalo, v zaostalém Rusku už ne). Sice museli spolknout několik hořkých pilulek, mj. museli vzdát boj o "adorovaného dělníka", který měl vždy hluboko do kapsy a nebyl zárukou, že bude kupovat surrealistickou revue a číst ušlechtilé nebo kritické texty. Svoboda nebyla zadarmo, divoké vášně, rozpadlá manželství, roztržky a finanční kyvadlo ve jménu principu, antiklerikalismus, surrealistické hry s mrtvolou (Un Cadavre), která přiživila skandály, spojila surrealisty s levicí (Surrealismus ve službách revoluce) a společnými silami čelili buržoazním zvrhlostem (ale bolševická revoluce byla velmi vzdálená, aby se dalo poznat, jaká vlastně je?).

1/ Právě obraz od Chirica Dětský mozek, který spatřil z autobusu v roce 1913 ovlivnil Bretonův vztah k modernímu umění, a tento obraz byl pro něho osudový 2/ surrealistická svoboda tvorby bez akademického školení dala příležitost i Tanguymu (Den zahálčivosti), kupci-námořníkovi, který vyskočil z autobusu a strávil zbytek odpoledne pozorováním obrazů, až nakonec řekl: "Chci se stát malířem." Není to úžasné? 3/ Španělského malíře Miróa (Žena) Breton okomentoval takto: "Nikdo se mu nepřibližuje ve spojování nespojitelného ani v klidném rozbíjení toho, co jsme nikdy nedoufali, že uvidíme rozbité", ale Miró neměl čas na kavárenské večery a chuť pro slabý úspěch, nezapadal do Bretonovy střízlivé představy o surrealistickém životě 4/ a z počátku Bretonem opěvovaný Dalí (Ruka - soucit), jehož raná díla byla půvabnější než účelově komerční, daleko více zapadající do volnotržní reality západního světa; byl konfliktním kolegou, který byl pro své ambiciózní postoje nakonec vyloučen ze surrealistické skupiny 5/ Belgický surrealista René Magritte (Říše světel) naplnil představy vycházející z prvního Manifestu surrealismu výrazným způsobem. Není náhodou, že nejznámější surrealističtí umělci ovlivnili i reklamu, a grafický design je často surrealistický.

Surrealismus ale už podléhal zubu času, osobní animozity a radikalizace názorů, vyhraněné střety s Komunistickou stranou Francie, ale přesto ještě cesta vpřed vedla s komunismem i okultismem, poté útěk před nacisty do Ameriky, a po válce návrat do Francie; protože historii psali vítězové, kteří pohotově v literárně-uměleckém táboře obsadili výhodné pozice (stalinisté Aragon, Eluard, Tzara) a ti Bretonovi  nezapomněli jeho radikální postoje; musel žít v dalším exilu ve své vlasti. Pořádal výstavy surrealismu, upřesňoval historické dokumenty světově úspěšného uměleckého hnutí, ale žil spíše v ústraní a do své smrti už nepublikoval, nepovažoval se za "profesionálního" spisovatele, který píše knihu za knihou (1896-1966). Stále hledal odpověď na osudovou otázku (Arkán 17). Finanční prostředky získal prodejem obrazů surrealistických  malířů, jejichž cena stoupla a obraz od Chirica prodaný v roce 1964, viz výše, mu zajistil bezstarostné stáří. André Breton dal ve svém pařížském bytě v letech 1922 - 1966 dohromady neuvěřitelnou sbírku surrealistických děl, rukopisů, knih, dokumentů, afrických masek i drobných předmětů nakoupených na bleším trhu. Majitel domu netušil, jaké bohatství se v bytě, jenž dlouho zůstal neobýván, skrývá. Vdova Elisa a někteří surrealisté usilovali o zpřístupnění sbírky vytvořením muzea, kontaktovali i tehdejšího prezidenta Mitteranda, marně. Ani jejich dcera Aube a vnučka Oona se nemohly o sbírku starat a nedohodly se ani s francouzským státem o jejím převzetí. Sbírka musela být postupně rozprodána. Přesto byla dcera Bretona velkorysá a věnovala pařížskému Muzeu moderního umění v Centre Pompidou celou slavnou stěnu zpoza psacího stolu vyzdobenou portrétem manželky, díly Miróa, Picabii, Braunera a dalších. Zájem o Bretonovu sbírku byl značný. (Pro milovníky historických podrobností už jen, že obraz české malířky Toyen  "Přeji vám dobrého zdraví", z roku 1943 byl prodán za 170.000 eur a Štyrského obrazy "Kořeny" z roku 1934 za 110.000 eur.

Německý podnikatel se rozhodl, že postaví v bavorské horském středisku obří betonovou sochu Krista, zbytečně vyděsil faráře. Je to idiot!

Antologie černého humoru s výčtem vybraných autorů uspořádaného jejím autorem byla poprvé vydaná v roce 1939. Stačí připomenout, že v době, kdy vyšla, si za výrazem "černý humor" nikdo nedovedl nic představit (pokud jím nebyl míněn výsměch "černochům"); termín, který pro literaturu vymyslel papež surrealismu André Breton, přijal i životní prostor lidí. V antologii je Jacques Vaché (jeho černý idol z mládí), Swift, Sade, Poe, Nietzsche, Lautréamont, Jarry, Picasso, Dalí, náš Franz Kafka a další. Zkrácená ukázka z dramatického díla Hrdina Západu, které napsal irský autor J. M. Synge: SÁRA: S prominutím, že se ptáme, to vy jste ten, co zabil svýho tátu? CHRISTY (Nenápadně se šine k hřebíku, na němž viselo zrcadlo.): Ano, jsem, a pomáhej mi Bůh! SÁRA (Vyndavá vejce, které přinesla.): Tisíckrát nám buďte vítán a tady nesu pár kachních vajec na přilepšenou... ZUZANA: A já vám nesu hrudku másla. Nebudete přece jíst brambory jen tak na sucho, když jste zabil svýho tátu a pak se musel trmácet takovou dálku. CHRISTY: Děkuju vám pěkně. HONORA: A já vám nesu kousek koláče. Vždyť musíte být celej pohublej, jak jste tak kráčel křížem krážem světem. VDOVA QUINOVÁ: ...řekněte nám, jak to všechno bylo. Snad byste se nám neupejpal, takovej švarnej, kurážnej a lstivej mládenec jako vy? Tak sem s tím, honem: kde jste mu rozťal lebku? Uvnitř v domě? CHRISTY: Nic takovýho. Kopal jsem a kopal a hleděl si svýho. A tu on povídá: "Koukej mazat dolů za knězem, ty idiote jeden pidlovokej, a řekni mu, že si do tří neděl vezmeš vdovu Caseyovou. DÍVKY (Seběhnou se kolem něho a obskakují ho): No né, no né, marjápanno!  VDOVA QUINOVÁ: Co to bylo za ženskou? A proč tak nalíhal, abyste si jí vzal? (Vezme si kus kuřete.) CHRISTY (Jí s pořád větší chutí.): Chtěl mi namluvit, že potřebuju někoho, kdo by mě chránil před surovým světem a celou dobu přitom myslil jen na to, jak se nastěhuje do její chajdy a bude chlastat za její peníze. ... nic takovýho. "Nevezmu si ji,"povídám. SÁRA: A v právu jste byl, jak by taky ne! CHRISTY (Uchváceně.): V tom mezi mrakem a horou vyšlo slunce a zeleně mi blesklo rovnou do očí "Pánbůh sám ať slituje se nad tvou duší?" povídá a zvedne kosu. "Anebo nad tou vaší," pravím já a zvednu rejč. ZUZANA: Úchvatnej příběh! HONORA: A jak pěkně nám ho vypráví! CHRISTY (Povzbuzen teď sebejistě mává kuřecí kostí): On po mně máchne kosou, já uskočím východním směrem, pak se zády obrátím k severu a bacím ho rejčem rovnou do temene - a už tam leží jak širokej, tak dlouhej, a hlavu má rozťatou až po samej chřtán. (Zvedne kuřecí kost až k ohryzku.) DÍVKY (Společně): Skvělá práce! Bůh vám žehnej! To je pašák, pravdaže, pašák! Přeložil Martin Hilský, (cena knihy 396,-)

Jak rozhodnout absurdní srovnání Václava Klause a André Bretona z pohledu dneška? Která voda je živá a která je mrtvá? Věřící by řekl: Bůh suď! Ale takové vážné rozhodnutí na něm nelze nechat. Soudil by správně? Kdekdo si dnes pozve církevního hodnostáře (božího zástupce na kulaté Zemi) k nějakému obřadu, na kterém se dovolávají božích přikázání. Současný prezident Václav Klaus určitě mizerný není, naopak, splňuje požadavky většiny českých občanů na Velkého otce a nároky na psychickou jednotu rozkolísaného národa, navíc je taktní, neruší velké hráče při hře (jeho asi nesmrtelná zlidovělá přezdívka: tunelpapa). Rozmrzelý národ potřebuje chápajícího i autoritativního náčelníka, do jehož symbolu lidé projikují mýtotvorné existenční naděje prehistorických "lovců a sběračů", a falešný křesťanský princip rodiny je základní jednotkou pokřivené společnosti. Ale poslední zprávy z bulvárního tisku jen potvrzují, že si užívá opět nabyté moci, zrovna tak, jako francouzský prezident Sarkózy - vychytralý křesťan a nenapravitelný děvkař vjednom. (Nezkoumáme, jestli Klausovy milostné excesy propírané v bulvárním tisku jsou realitou nebo dílem PR agentury, ale pokud jsou potvrzenou realitou, tak by musela jeho manželka, i přes veškeré sympatie české mužské populace sportovních záletníků, postavit prezidentovi kufry za dveře a vykopat ho z Pražského hradu, aby i tento nonšalantní predátor poznal tržní realitu, kterou tolik opěvuje.) Každopádně nemá význam rozebírat živočišné pohnutky kohokoliv, a pro českou iluzi by navíc nebylo nic horšího, kdyby ikonografický model prezidenta ztratil lidský rozměr, navíc Klaus nese sympatie odbojného husity, který se podezíravě dívá na snahy po celistvosti Evropské unie. Česká paměť nenese příznivý archetyp. Jeho odpůrcům se pro soutěž o křeslo prezidenta ČR v roce 2008 sice podařilo najít vhodného protikandidáta v osobě renomovaného ekonoma Švejnara (když už to nemůže být pro společnost filosof ani vědec), který je sympatický tím, že neobhajuje černobílé vidění světa, ba naopak, je pro svět barevnější, což neznamená, že nese na zádech nálepku levicového mesiáše nebo záchranáře zdevastované civilizace. Sympatie ke Klausovi určitě ohrožené nebyly, protože jeho individualistické názory nepostrádají racionální jádro, které v české společnosti vyvažují naivitu a podporují historicky ověřenou českou "tržní" vychytralost, ale hlavně, pryč s emocemi! Česko ale potřebuje více opravdových osobností, ne politické bandity*, nutně potřebuje osobnosti, které nezavírají oči před realitou, nestačí být pohodlně intelektuálně nad věcí, protože bychom kvalifikovaně neposoudili žitou absurditu opěvované neviditelné ruky trhu a jejího nepřiznaného dopadu v majetných rodinách s kvetoucí chamtivostí, kterým byl navrácen ve městě třebas činžák, a kde platí: "Matko, jestli mi řekneš PIN kód kreditní karty bankovního účtu, tak tě nezabiju!" Ale platí také to, jak sám píše ve své knize: "...nejsme stejní ve vybavenosti pílí, pracovitostí, ambicemi, talentem, odvahou, schopností riskovat, ale ani štěstím" (živí a mrtví lobbisté). Na "lidovou kupónovou privatizaci" jako frašku se už raději nevzpomíná (dodnes mám chcíplé akcie Znojmia, ale její současný majitel to udělal tak šikovně, že mi neposílá ani korunu, ale, jak my Češi říkáme, přišli jsme v životě o víc, a hlavně, aby bylo zdraví). André Breton patřil do století, které zrodilo největší ideály a osobnosti, které věřily, že "nějaká" forma třetí cesty z pasti černobílých protikladů existuje. Nemohl apriori přijmout skutečnost, že se lidské dějiny brutálních vztahů jen přirozenou tržní cestou opakují a instinktivně probouzejí v lidech nejhorší vlastnosti. Jistě, každý muž, který chce uspět jako válečník v obchodním prostředí, musí zapomenout na kladný vliv své soucitné matky, a všichni s jejím odkazem mají problém. (Když dojíte chutné jídlo, kdo by si nechtěl přidat? Princip slasti surrealisté zkoumali, zásadně ho ale neodsuzovali, nebyl důvod, ba právě naopak, šli mu nadšeně vstříc, patří k lidskému životu). Jiným příkladem je typ velkého světa "chicagského obchodního podsvětí", které se licoměrně a kupodivu také dovolává  křesťanských hodnot, a jeho temní hrdinové s oblibou nosí na krku zlaté řetězy s křížky, a kreativně si kladou vysoké cíle (třebas touží opanovat co největší území nebo originálním způsobem vyloupit banku nebo založit největší hernu na Měsíci.). Ale jakou naději může poskytnout civilizace, ve které láska musí procházet žaludkem? Bohužel, žádnou! Plánovitě rozpínavý a brutálně-obchodní svět "ekonoma" Václava Klause je světem beze snů, je světem probuzených vlčích vnitřností, ve kterém musíte být od rána do večera ve střehu, a ani úspěšný muž, ve chvilce romanticko-erotické slabosti, si nemůže být jistý tím, jestli vedle něj na cestě kolem světa nesedí žena-vražedkyně? (Věznice jich jsou plné.)  Klausův svět není skutečným osvobozením, ale prokletím, v tom smyslu, že člověk nikdy neví, jestli druhá strana dodrží dohodnutou dohodu a sledovanost podprahových televizních seriálů dokazuje, jak lidé potřebují oklamat nevěrohodné vědomí, které je vystavováno pravidelnému nenaplnění touhy. Dnešní svět má své bohaté sponzory, předminulá staletí měla pod tlakem "morální" katolické církve kapličkovský efekt, kdo vyhrál soutěž na největšího mizeru, přispěl zlatkou na kapličku. Rozsouzení Klaus versus Breton bude provedeno rychle: Václav Klaus je nejlíbeznější mystifikátor na světě hájící praktické aktivity člověka, který si v historii vždy spolehlivě vyjedl své nejbližší okolí (dnes jsou asi nejžravější Japonci) a zdevastoval vlastní krajinu, navíc svým konáním může i za globální oteplování naší planety (Počet přírodních katastrof spojených se změnami klimatu se v posledních 20 letech zčtyřnásobil. Uvedla to britská humanitární organizace Oxfam ve zprávě, která byla v listopadu 2007 zveřejněna v Londýně. Podle organizace se svět musí připravit na více klimatických výjimek a nepravidelností. Počet těchto katastrof, které nejtvrději doléhají na chudé země ve světě, se zvýšil ze 120 ročně na počátku 80. let na současných 500 katastrof ročně, uvedl Oxfam. Počet obětí těchto katastrof vzrostl o 68 procent, ze 174 milionů ročně v letech 1985-1994 na 254 milionů ročně v letech 1995-2004. Podle této nevládní organizace postihly od začátku tohoto roku jen záplavy v Asii 248 milionů lidí.) Z denního tisku: v září 2007 na konferenci OSN o globálním oteplování v New Yorku citoval Američanům Haškovo švejkovské "To chce klid!". Prvotní dojem se může jevit tak, že s nadšením popularizoval na světovém soutěžním hřišti snad největšího českého imbecila, ale pro omluvu literární figury v historickém kontextu pracuje fakt, že slavný Švejk je logickým dadaistou, který věděl, co nechce (totožné názory s Tristanem Tzarou), a kterého pochybný buržoazní válečný svět úspěšně vyvrhnul na zemský povrch. Ne, že by Václav Klaus schválně zavíral oči před realitou, on jen nonšalantně obhajuje přirozenou rozpínavost lidské společnosti, která si už dávno zvykla na odcizené vztahy a v klidu nechá zavraždit babičku pro pár korun nebo civilizovaně poobědvá před zdí s pověšeným portrétem Camuse nebo nějakého válečného fanatika, neboť kořeny totality přiživuje i demokratická společnost, ve které vedle touhy po lásce a svobodě je její mechanistické prostředí živeno nekrofilií - zlomyslně dusit život a jeho obnovu doprovázet vynucenou vděčností. (Dokázal by Václav Klaus přetáhnout tenisovou raketou přes záda mazanou manažérku, coby špatný příklad ostatním?) Žádnou knihu Václava Klause bych si nekoupil, není to šálek mého čaje, ale až se jednou budou blížit moje poslední dny a mrcha poslední hodinka nepřijde nečekaně, určitě si budu chtít ještě přečíst všechna nezapomenutelná díla, která surrealistický básník André Breton napsal, protože jsou lidská: Nadja (1928), Spojité nádoby (1932), Šílená láska (1937), Arkán 17 (1945) s Průhledy (1947) vydaných nakladatelstvím Dauphin. Nadja není román, není to vymyšlený příběh. Všechny události, které se v něm vyskytují, se opravdu staly. Kniha končí větou, která v surrealismu patří mezi nejznámější: "Krása bude KŘEČOVITÁ, nebo nebude". (Pro zájemce: historické souvztažnosti s psaným textem jsou čerpány s publikace autorky Ruth Brandon, Neuvěřitelné životy / Surrealisté 1917-1945, vydané nakladatelstvím Pragma).

*politický bandita není nepodoben prototypu kmenového náčelníka (Robert WRIGHT,Víc než nic - logika lidského osudu): Na ostrovech Havaj, Tahiti a Tonga "se od náčelníků očekávalo, že budou pracovat ve prospěch společnosti, a příliš nadutý náčelník musel počítat s hrozbou povstání." Díky lidské přirozenosti vyžaduje vykořisťování nad určitou míru donucování, větší náklady a někdy je nemožné. Musíme si připomenout, že lidé nejsou stavěni k tomu, aby žili spolu s velkým  množstvím lidí, a kdyby náčelník nebyl nadán božskou silou, nemuselo by se mu podařit rozřešit problém s nenulovým součtem (společnost s tvrdými ekonomickými podmínkami svým způsobem přiživuje "nepřátelství mezi skupinami".) Prorok globalizace Chardin: "Nemusíme se bát otroctví nebo úpadku ve světě naplněném láskou k bližnímu." (Spíše to vypadá, že romantické ideály myšek skončily v komoře s kočkou.)

Cestovník je spolehlivým průvodcem mezi zemí a nebem, proto naši absurdní úvahu Klaus versus Breton doplňujeme pod vlivem druhé volební atmosféry ve Španělském sálu Pražského hradu dne 15. února 2008: Václav Klaus byl opětovně zvolen prezidentem České republiky, které gratulujeme, protože nakonec na něco lepšího dávno ztratila nárok. Nikdo nestojí ani o někoho pochybně "svatého", když se česká společnost musí v tržním prostředí chovat jen pragmaticky, a realita potvrdila vše, co je napsáno výše. Svět se nezmění, ani po zvolení Klause, prostě nemá důvod se změnit, i když lidé mají různé představy. Zákulisní soupeření o dobrá bydla (což je chutné jídlo a pití, erotické záchvěvy, exotické dovolené a nakonec neklidný spánek ve vilce za vysokou zdí) bude doprovázet ideologickou agónii českého politického jepičího života i nadále. Agitační a kritické projevy přívrženců profesora a ekonoma Jana Švejnara stávajícího prezidenta a obhajovatele nešetřily, naopak, vmetly mu do důstojné tváře veškeré opovržení, které se dalo nějak zformulovat, jako by Václav Klaus nebyl z masa a kostí. Vyčítala se mu privatizace bez zákonného rámce, která připomněla praktiky Divokého západu na opačné straně zeměkoule s potoky krve v ulicích westernových osad, ale ani tomu se česká společnost epizodně nevyhnula. Pravdou je, že lidé žijící v socialismu rezignovali na zploštělé ideály. Cesta k soukromému vlastnictví byla návratem k přirozenému lidskému "tržnímu" egoismu, který na jedné straně dává svět do pohybu, na druhé jej umrtvuje. Nejeden český politik, který výhodně k majetku přišel, prožívá osudový problém, jak si agitačním populismem zajistit glorifikaci a energeticky živoucí svatozář. V temných uličkách českých měst můžete potkat všechny formy zklamání, které v životě poztrácely dětinské ideály, a mohli jste to tušit i v hlavách českých senátorů a poslanců, přeběhlíků i odběhlíků ve volebním sále na Hradě. Nevíme, jestli kandidáti na prezidenta chtěli něco vědět o nitkách lobbistů, ale projev kandidátky Jany Bobošíkové o mafiánské režimu v Čechách, ve kterém nevládne skutečná demokratická volba, svoboda, tolerance ani úcta, jen potvrdil, že žijeme v režimu, kde není místo pro normálního slušného člověka. Zákulisní politická realita asi nepotřebuje velkou představivost, protože džungle volného trhu se řídí jednoduchými pravidly a plánovanou obětí je naivní a romantický hlupáček. Václav Klaus byl označen  za "muže včerejška" zeleným Bursíkem, který se stal obětí spekulační politické blamáže, a členové Strany zelených se nakonec utopili ve vodě vlastní lžíce. To, že komunisté mohli rozhodnout o tom, kdo bude nakonec na Hradě není pochyb, ale byl to Martin Bursík, který jim připomněl, že jsou především marxisté-realisté, kteří v historickém kontextu mají právo na vlastní logiku a nenechali ze sebe udělat volebního blbce. Varovnějším příkladem je katolický kněz Tomáš Halík, který v řadách "křesťanských demokratů" také, ale marně horoval pro ekonoma Jana Švejnara z Ameriky (nic ve zlém). Křesťanská víra je už dávno ve vleklé krizi; američtí kreacionisté zasévají v evropské půdě semínko za semínkem a pomalu rozkládají osvícenské kritické vědomí, které v civilizační pasti ideologického deficitu začíná volit mezi prospěchem a neúspěchem. Jinou záhadou je vztah předsedy sociálních demokratů Jiřího Paroubka a Václava Klause, oba jsou členy Církve československé husitské, proč tak podivná vzájemná animozita? Historičtí husité a marxisté jedno jsou, prostě revolucionáři, kteří nevěří, že biblický Bůh upatlal člověka z prachu a hlíny, jsou to logičtí darwinisté. (Symboly to mají těžké; v historickém kontextu postupně vadnou jako švestky na stromě: masochistickým symbolem je už i česká hymna, která je nostalgickým voláním po ztraceném krásném domově, který je dnes už nezvratně chaotický a stal se vlivem divoké globalizace evropským překladištem umírajících produktů a zároveň jejich smetištěm.) Salto mortale, to byl druhý projev Václava Klause, který nevěděl do poslední chvíle, jestli v nepřehledném volebním zmatku bude zvolen? Obsah projevu potvrdil fatální pohled do trýznivé a nepříznivé reality, měl jenom "politickou lásku své věrné modré strany", kterou před léty založil, a ne všichni její členové by ji dokázali popsat, protože politická láska je láskou prospěchu, který je nebo není. Při jeho čtení Václav Klaus našel "svatý grál", kterým není ze symbolického hlediska, jaksi kdekdo myslí, nějakým hliněným kalíškem na vodu, a který nedržel v ruce jen legendární Ježíš kdesi v Jeruzalémě, ale kdekdo. Někdo nenajde svůj kalich pravdy ani během života, někdo spoléhá na náboženskou fikci, že se poznání koná až po smrti; je tedy celoživotním čekatelem, ale krása života mu uniká. Kalich hořké reality neměli na vlajce bez důvodu ani husité. Skutečným svatým grálem je pohled na dno pokrytecké reality bez lásky, kterou lidé dokáží dennodenně nepředstavitelně vymodelovat. Václav Klaus šel odcizené realitě směle vstříc: "Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejích křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím". Byla to jen falešná slova směrem ke KDU? Kdo by mohl proti jejich životní obecnosti protestovat? Dnes tedy platí: "Prezident nezahynul, ať žije prezident!" Úspěch Václava Klause vítal i expremiér Miloš Zeman, který si dostatek zklamání a zrady v sociálně-demokratickém táboře užil. Ale kdoví, třebas bude příštím prezidentem on? Možná, že se na tom v politickém zákulisí už pracuje? Půjde o satisfakci? Na čem záleží? Především na tom, zda-li čeští politici, kteří si zvykli podprahově ovládat voliče, budou vůbec chtít přímou volbu příštího českého prezidenta a zda-li budou chtít s pomocí PR agentur přestat ohlupovat voliče. Ale tajemství českých uliček jsou nevyzpytatelná. Dva příklady pro doplnění naší všední konzumní reality: zakoupili jsme zjara v Kauflandu semínka zeleniny (v sáčku jich je stále méně za více peněz) a výsevní substrát pro zeleninové sadby, alespoň jsme si to mysleli (do pytle nevidíte, výrobce KERA, Skaštice), měl to být zralý prosetý kompost, ale nebyl; to co bylo vevnitř připomínalo směs mulčovací kůry, pilin, zbytků větviček bez zeminy; prostě na hovno! Tak nějak vypadá naše pochybná realita, která i nějak souvisí se současnou kulturou českých salonních politiků...

Za co může a nemůže neviditelná ruka trhu? A je cokoli správné? Protože všechno souvisí se vším, nejenom z archaického hlediska tzn. mytický vztah symbolické hodnoty k člověku, ale i vztah moderního výtvarného prvku k vizuální kvalitě městského prostředí. V rozmanitém prostředí se z psychologického hlediska lidé necítí osamoceně, i když dost často osamoceně vedle sebe žijí, což není chybou jen prostředí, ale je "nějaký nedostatek" v nich, který je nakonec vykompenzován jinými vztahy k věcem, zvířatům nebo vírou v něco či pracovní posedlostí. Ochranné známky obchodních společností nebo slavných výrobků jsou jednou z mnoha možností, jak zjednodušit přeexponovanou koncentraci lidských myslí a tužeb v tržním prostředí, které už dávno nabylo chaotických rozměrů. Člověk má silnou potřebu mít rád, během svého života získává a ztrácí, vyzkouší nekonečnou škálu podnětů, než zůstane věrný svému fotbalovému klubu nebo oblíbenému jídlu či tabáku. Slavná obchodní značka nemusí nikoho zvlášť přesvědčovat, získala si časem důvěru a je trvale oblíbená, ale cesta ke slávě je vždy trnitá a jeden slavný symbol nám útrpnou cestu stále připomíná... V každém prostředí existuje mnoho významných děl užitého umění, které provázejí celý život. Většina lidí podvědomě cítí rozdíl mezi kvalitou výtvarného projevu, který jim dobře slouží a nekvalitou reklamních zkratek, které přeplňují a zhoršují životní prostor. Komerční trh plánovitě využívá zájmu o romantické události, a je lhostejné, jestli mezi regály v supermarketu nabízí střípky ze života popové hvězdy nebo neúprosný zápas mezi salámem (spojeného s turistickým výletem) a jogurtem (spojeného se strachem o kvalitu zdraví). Tržní obchodní vztahy s klady a zápory jsou za určitých podmínek přínosem, ale v českém reálu nejsou vždy korektní...

1/ Nejhorší turistický salám - rozptýlený tuk převažuje, opravdu hnus! 2/ Dobrá máma je pro život určitou nadějí 3/ Slavná limonáda na symbolickém Téčku 4/ Opičák pro děti - umí pít z lahvičky, škytá, říhá a reaguje na pohyb - konečně něco pořádného! 5/ Volnotržní prostředí obohatil zajímavým literárním kouskem i papež, tentokrát vsadil na jistotu. (Židé ještě 500 let po Kristu netušili, že by vůbec byl? Nikdy nepřijali myšlenku, že by v nějaké lidské podobě existoval? Metodologii evangelií nasměrovanou k římskému publiku nelze spojovat s literaturou faktu. Ani učený židovský historik Josephus Flavius, který zapsal dějiny Židů, nezaznamenal tak dramatický životní příběh Ježíše (Ješua) - obětavého soudruha, a klidně mohl.)

V říjnu 2007 navštívily město Ústí nad Labem dvě významné osobnosti, které, a každá jiným způsobem, popularizují současnou archeologii. Ale filmový Indiana Jones, zbožňovaný ideál ztracených klukovských snů, je vzdálen realitě, asi jako klobouk na hlavě českého archeologa, egyptologa a váženého profesora Miroslava Vernera (při přednášce v aule UJEP v Ústí ), světově uznávaného, který se zabývá historií Egypta kolem 3. tisíciletí př. n. l. (záměrně nepíšu před Kristem, neboť tento pojem je fiktivní) a obdobím stavitelů pyramid, které fiktivní nejsou, a proto jsou přesvědčivé. Druhou osobností byl Erich von Däniken, populární záhadolog a luštitel nevyřešených archeologických záhad minulosti na planetě Zemi. Jeho, kdysi šokující kniha Vzpomínky na budoucnost, otřásla nejednou zastydlou představivostí, která si nedovedla představit po absolvování základní školní docházky, že pyramidy postavili záhadní mimozemšťané, ti věční tuláci vesmírem, kteří se občas na nějaké planetě zastavili a přenechali neolitickým zemědělcům složité konstrukční plány pro zdárný rozvoj neznámé populace a ještě pomohli s výstavbou pyramidálních hrobů. Na přednášku prof. Vernera jsem vyrazil s úctou, skromně jsem poobědval, uvařil jsem si několik brambor, které jsem snědl bez másla a zapil je vodou. S nadšením jsem pěšky vyrazil směrem k fakultě s pocitem, že včasný příchod už nestíhám. Koukám směrem k zimnímu stadionu na Bukově, ale nikde žádné hodiny. Mobil s časomírou mi byl na nic, neboť jsem si zapomněl brýle. Po cestě jsem si v duchu promítl film Pátý element, ve kterém zazněla uklidňující věta robota: Čas není důležitý...!

Přednáška českého archeologa spíše potvrdila, že pro egyptské památky byl čas důležitý. Egyptská vláda naplánovala další výstavbu vodní přehrady a hrozilo zaplavení pod bahnem ještě neobjevených historických pokladů. Bylo až neuvěřitelné poslouchat fakta o tom, jak česká výprava v roce 1961, při teplotě 71°C na slunci a ve stínu kolem 40°C z pětimetrového nánosu bahna vykopala římský chrám v oblasti Abúsíru, která byla hraničním límcem Římského impéria na jihu. Navíc v podmínkách nedostatku potravin, převažujícím jídlem byly sardinky. Dnešní Káhira je už moderním velkoměstem a v supermarketu lze nakoupit vše, co v každém dalším všude na světě, ale tenkrát tomu tak nebylo. (Pochybuji, že by to Indian Jones přežil?) Na třetím snímku satelitní snímek oblasti Abúsíru z plakátu, který propagoval zmiňovanou přednášku a objevená oblast pohřebního komplexu českou výpravou. Bylo vidět mnoho historického materiálů, které přiblížily život egyptské civilizace, která dodnes neztratila na záhadnosti, i když byla praktická. Nejenom značky na kamenech, které usměrňovaly technický postup stavitelů pyramid, ale i "reklamní značka" tkalce na obinadle mumifikovaného ztrouchnivělého těla. Objevným paradoxem byl skoro soutěžní vztah mezi staviteli hrobů a jejich vykradači. Stavitelé hledali stále nové postupy pro zajištění věčného života mrtvých a přecházeli od pyramid k šachtovým hrobům, aby zlodějům, co nejvíce zkomplikovali jejich snažení a touhu po bohatství. Ač nás od egyptského starověku dělí 5000 let, máme mnoho společného; potvrzuje se, že kriminální podsvětí jde s dobou, kterou zasvěceně a bez piety překračuje. Prostě zlato je zlato, a mrtvola je jen mrtvola (a těžko uvěřit tomu, že by sami Egypťané na základě zpustošených  hrobů věřili znovuoživení balzamované mrtvoly, když neklidná doba určuje parametry nadějí i lidských vztahů a soutěž všech lidí, kteří odjakživa šplhají po pomyslném "tržním žebříku" k neomezeným možnostem společenského úspěchu). Däniken (ale i jemu čest a sláva) není jediným nadšeným amatérským archeologem, který dokázal rozvlnit klidné vody suché vědy, která se ve škole navíc zprotivila šprtáním letopočtů...

A na závěr vřelé poděkování rektorky univerzity a jeden podpis na památku, žádná komerční autogramiáda ani ohňostroj. Asi nebude žádným překvapením ušlechtilost a skromnost českého archeologa, kterému jeho profese umožnila cestování v hlubinách historie; a její poselství si většinou lidé uvědomují. Po faktografické přednášce spořádaný odchod do dnešní realistické a materialistické volnotržní všednosti, která má také hluboké historické kořeny, jako egyptský strach z nicoty, který určoval monumentalitu touhy po věčném životě nejenom faraónských panovníků, zastupujících putujícího slunečního boha Ra v loďce, která tak často převážela kamenné bloky po Nilu do pohřební oblasti na druhém břehu životodárné řeky. Předposlední snímek s palmami jen potvrzuje dávnou a logickou inspiraci přírodou, dnes už nic překvapujícího, palmy rostou do nebe a jejich zdobné vrcholky podpírají nebeskou klenbu, tak jako papyrusové sloupy vroubí nádvoří Amenhotepa III. v luksorském chrámu ve Wesétu a každá hlavice s tvarem lotosového poupěte podpírá architráv. Na dalším snímku je kresba zmiňované archeologické oblasti kolem Káhiry... Není prostor pro květnaté psaní o objevech a teoriích Dänikena, jsou víceméně zpopularizované, ale nadšení pro mimozemské setkání s nebeskými bohy ve starověku sdílejí jen fundamentální přívrženci fantaskních a romantických představ (více na www.Däniken.cz). Všední ubohost lidského bytí zabírá v historii větší rozměr než se dočteme (a bohužel, to platí i pro současnost), než-li koncentrovaná tvůrčí inteligence v uměleckých památkách nebo v dnešních nových vědeckých objevech, které už netrpělivě bouchají na dveře aktuální naléhavostí, neboť se rozvinutá lidská civilizace, díky pustošivým vedlejším efektům, osudově přesouvá do kritického momentu vlastního přežití...

Naše doplnění: Černobílá kresba z knihy Ancient Egyptian dances  (Irena Lexová, 1935, vydal Oriental Institute) jen dokumentuje kulturní projevy přirozeně doprovázející egyptské náboženské rituály, a další z mnoha egyptským maleb - akrobatická tanečnice namalovaná na keramickém střepu - dělá "most"a svými těžkými kadeřavými vlasy zametá zem. Egyptské kastaněty využívané při rituálním nebo zábavném tanci na kresbě, časem doputovaly nakonec do temperamentního Španělska a taneční akrobacie koresponduje s egyptskou noční bohyní Nut a její tělem - hvězdným mostem přes nebeskou klenbu, s kterou se těžko spojuje Dänikenova glorifikace létajících strojů bohů, které se proháněly nad egyptskou krajinou. Nevyjasněnost a tajemnost prosakuje i do dnešních dnů, a proto nemusíme zavrhovat všechno, ale ani věřit všemu, každopádně pozemský svět byl a i nadále bude zdrojem tajemství...

Dänikenovu návštěvu v Domě kultury města Ústí nad Labem snad nejlépe uvádí plakátovací plocha. Názvy filmů Koření života a Harry Potter jen doplňují propagované téma "Nevyřešené záhady minulosti". Na každé "kulturní" akci si vlastně každý uvědomí rozpor mezi nenaplněným přáním, snem a dnešní realitou, která pragmaticky přiživuje svého démona ekonomického růstu. Setkání s populární bytostí, která s neutuchajícím elánem propaguje netradiční pohled na starověké památky, je osvěžením intelektu a představivosti. A pokud taková osobnost zavítá do města, ve kterém pod materialistickým tlakem už dávno vyšuměl nadšený zájem o kulturní projevy, ve kterém lidé žijí nudné konvenční životy a občas vylezou na slavnou Milešovku, je vlastně ve vzduchu cítit nepřiznaný paradox nechuti žít v polomrtvém průmyslovém prostředí, které lidem nemá, ze své technokratické podstaty, co nabídnout...

Ve starých védských a mayských spisech je údajně mnoho záznamů o setkání lidí s mimozemšťany. Předchůdci Indů pro obydlí mimozemšťanů měli název Dům na nebesích. Snad nejslavnějším asi bude v Ezechielově vidění v biblickém Starém zákoně, kde je údajně popisováno mimozemské monstrum (1), které nazýval Nádhera Páně. Je to známé univerzální soukolí (2) meziplanetárního tělesa jedoucího dopředu a do stran, aniž by se těleso celé otáčelo, a které nakonec vzalo židovského kněze Ezechiela na palubu (3) a odvezlo ho na utajenou základnu kdesi v andských horách (4). Na přednášce byly oživením nejenom snímky zbytků starých staveb, ale i názorně zpracované technické dokumenty létajících strojů a animace, které dokreslovaly Dänikenem obhajovanou pravděpodobnost setkání, dnes, při duchovní bídě a aktivní agresivitě dnešního tzv. vyspělého světa, neuvěřitelnou. I přes veškerou skepsi odborné archeologie nemusíme spěchat s odmítavým závěrem. Bylo vše možné? Náš komentář: Je užitečné vidět, jak se technický rozvoj, spíše válečný než-li zemědělský, promítá do dobových náboženských projevů a uměleckých výtvorů. Däniken svou teorii podporuje tím, že americká NASA vyrobila variabilní kolo podle Ezechielova popisu; ale bohužel, i z našeho pohledu do budoucnosti, působí tato představa už primitivně, neboť kolo potřebuje vůz s tažnými zvířaty nebo člověk, který má unavené nohy; meziplanetární budoucnost bude určitě bez kol. I kolečka na mimozemském stroji působí z dnešních potřeb na technické nároky, už jaksi nevěrohodně. Ale díky tomuto zájmu dnes máme kolečkovou židli, můžeme na ní jezdit dopředu a do stran, aniž bychom se otáčeli. A bohové mluvili s Ezechielem a vyzvali ho, aby pečoval o pořádek a čistotu na Zemi (věčný problém lidí), neboť žije uprostřed vzpurného pokolení (pýcha předchází pád), které má oči k vidění a přece nevidí a uši k slyšení a přece neslyší (osobní zájmy). Ezechiel pojímal své poslání velmi vážně a opravdu předával pokyny "bohů" osvětově dále. A co takový Noe, kterému se podařilo na chatrnou bárku nacpat všechny živočichy světa? A obrazce na planině Nazca a souvislost s kruhy v obilí? Lidé věřili v bohy odnepaměti, byli jim skrytou autoritou i kompasem v nepříznivých pozemských poměrech. Däniken také dost často šlápne vedle: egyptský symbol sluneční loďky asi nelze považovat za mimozemské těleso (sloužila při užitečné vodní přepravě), a lidé vždy umísťovali nejlepší a technicky užitečné vynálezy posvátně na nebesa (co je dole, je i nahoře, a opačně); a římský sluneční bůh zase práskal bičem nad koňským spřežením, které táhlo jeho slavný vůz s koly po nebeské klenbě (a posvátný býk je už nahrazen elegantnějším koněm...)

Barevné snímky egyptských památek převzaté z Dějin umění 1 (José Pijoan, vydal Odeon Praha, 1977) potvrzují neuvěřitelnost dnešních pohledů na lidské schopnosti vyburcované strachem z prázdnoty, podpořeného hlubokou vírou v posmrtný život. 1/ Tři slavné pyramidy, Chufewova, Raachefova a Menkauréova, na pláni u Gízy. Nejvzdálenější, Chufewova, je nejvyšší (146 m). Výška a sklon stěn vyvolaly v naší nedávné minulosti mnoho romantických spekulací o vlivu mimozemšťanů, ale vědecké objevy jen potvrdily, že už před 5000 lety, znali Egypťané vztah mezi čtvercem a kružnicí. 2/ Pověstná sfinga v Gíze, vysoká 20 m. Byla vytesána ve vápencovém pahorku v sousedství Chufewovy pyramidy, kde se těžil kámen na její stavbu. Víru v propojení s bohy dokazuje vytesaný sen Thutmóse IV. mezi jejími spáry, je o 1000 let mladší. Ukazuje, jak faraón obdržel od sfingy trůn za odměnu, že z ní odstranil nános písku, pod nímž byla už téměř pohřbena. 3/ Slavné kolosy Memnónovy, vysoké asi 20 metrů, vytesaných z jednoho kusu křemene. Jsou jediným zbytkem zádušního chrámu zasvěcenému faraónovi 18. dynastie Amenhotepovi III. kolem roku 1400 př. n. l., který zanechal syna Achnatona, proslulého náboženského reformátora. Chrám dnes již neexistuje, byl vystavěn z nepálených cihel, aby stavba rychleji pokračovala. Řekové kolosy nazvali po homérském hrdinovi Memnónovi, syna bohyně ranních červánků Aurory, který  padl před Trójou. V římských dobách kolem roku 27 př. n. l. poškodilo sochy zemětřesení , říkalo se jim "zpívající kolosy". Pouštní vítr si pohrál s lidskou fantazií, a sochy byly už tenkrát atrakcí...

V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem vystavovali umělci Jiří Kornatovský a Jasan Zoubek - červen / září 2007. Na monumentalitu egyptského umění navážeme s otázkou, proč výtvory, které překračují člověka, dodnes vznikají? Asi odnepaměti ve svém nitru člověk živil strach z prázdnoty, a pokud pomineme prvotní formy společného světa instinktivních pudů, tak není asi nelogické, že s lidskými technickými možnostmi vznikaly rituálně-kultivační výtvory, které vystrašeného člověka překračovaly. Bylo to vyjádření úcty k něčemu neuchopitelnému a nevyzpytatelnému, obzvláště, když "neznámo nad hlavou" vyjadřovalo často nelibost nad světem přírodními katastrofami. Člověku se ale "podařilo přírodu pokořit",

...ale respekt k neznámému prostoru si lidská civilizace ponechala, ale začala jej zdárně využívat k mocenskému prospěchu a manipulaci s lidským nevědomím. Dnešní člověk zůstal s tímto metafyzickým prostorem sám, a je na něm, čím si ho zaplní. Literatura sci-fi nás již dávno provedla vesmírným prostorem, a ten, kdo měl potřebu ji číst (a nahradil její četbou westernové příběhy s kolonizátory neznámého Divokého západu), určitě nezapomněl na mezihvězdného tuláka, který byl pokřtěn na Rámu: ...první záběry ze vzdálenosti desetitisíc kilometrů způsobily, že všichni lidé na světě přerušili práci. Na miliardě televizních obrazovek se objevil hladký válec, rychle se zvětšující vteřinu za vteřinou. V teleskopu se jevil jako hvězdička patnácté velikosti. Od okamžiku, kdy se rozrostl na dvojnásobek, už nikdo nemohl předstírat, že Ráma je dílem přírody. (A. Clarke, Setkání s Rámou) Co tedy nakonec do dnešních dnů zbylo? Realistická pachuť zklamání, když už pochováte své nejbližší i milovaného psa, a občas dáte kytku na jejich hroby, určitě nemusí mít ve vztahu k vesmírném prostoru léčivý účinek. Zbývá jen stoické vyrovnání se s ubíhajícím časem? Monumentální kresby Jiřího Kornatovského nesou charakter objektů, na kterých se neuchytíte, a pokud se o to pokusíte, stejně nakonec po jejich povrchu nezadržitelně sklouznete do prázdného prostoru. Ambivalenci absurdity a beznaděje vyvážila pevná podlaha ve výstavní síni a názvy děl Meditace předpokládají, že jejich neuchopitelná duchovní naděje je možná, a že je divák připraven, ale v roztěkaném konzumním světě to není vůbec jisté; a mimořádné dílo jen potvrzuje urputnou snahu umělce, který je ještě ochoten podstoupit meziplanetární cestu z vlastního pozemského mikrosvěta do makrokosmu, ve kterém si lidé můžou představit i vše nemožné...

Další velkoformátová díla nesoucí názvy "Motorka Páně" a  "Mariánský motiv" (2003-2007) posouvají lidské kreativní vědomí do náboženského opojení, kterému se moderně myslící člověk brání, ale každý má právo prožívat realitu tak, či onak, ale i přesto, že se někomu podaří vylézt po Jákobově snovém žebříku za hranici již poznaného, nikdy se nezbavíme civilizačního balastu polopravd, jejichž zakonzervování v běžné realitě plodí jen další chiméry (kdysi ráno v hypnagogickém opojení jsem stačil zaznamenat větu, které bych pod kontrolou rozumu nevěnoval pozornost: "Pravda je polopravda, polopravda je nic, a nic je pravda!"). Nevíme, proč je člověk přesvědčen o nadzemském původu centrálního bodu v prostoru tajemství světa (o kterém se píše v katalogu výstavy), na jehož konci může být pochopení nebo náhlé osvícení, když ušlechtilé ideje známých velikánů v dějinách lidstva byly nakonec potupeny a ti, co se nespokojili s optimistickým výkladem světa, zase nejdou vstříc nekonečnu, ba naopak, postupují do neznámé hlubiny zády k nekonečnu (surrealistické východisko), neboť se dívají na svět prizmatem jiných poznatků příčin (Anatomie lidské destruktivity, Erich Fromm), které vytlačují lidskou touhu mimo hranice civilizačního omezení...

 ...dále detail kresby Meditace a pár dokumentů z doby mládí při toulkách pražskými ulicemi a vášnivých debat o smyslu umění a snímek z vernisáže v Galerii mladých v Praze v roce 1989.

Sochařská díla Jasana Zoubka jen potvrzují lidskou touhu zachytit poselství v nezničitelném materiálu (na snímku Golgota, 2006) a rozumové krajiny z kartonáže evokují její vlnění . V opozici ke komentované výstavě nebojácně stojí surrealistické dílo Františka Hudečka "Tápající", 1939; a koho by nedojalo malé dílko Ant. Slavíčka "Ovocný trh v Praze", 1907 zachycující svět lidí... Sbírka roudnické galerie skrývá mnoho pokladů, ale připomeneme jednu z památných, ale již "zapomenutých" výstav, která v pavučině normalizace ještě proběhla...

...a pokud tento komentář s optimismem dopisuji, tak mi k tomu hraje kapela Fleetwood Mac skladbu Sandy Mary z kompaktu THE BLUES YEARS; takže hoši, díky za podporu.

Česká tvorba filmových plakátů patřila mezi propagační autorská díla, na která se dodnes nezapomnělo. Kdo měl vřelejší vztah ke kulturním hodnotám mohl vytvořit zajímavou sbírku. Nejzajímavější filmové plakáty formátu 30 x 42 cm a 60 x 84 cm se těší velkému zájmu jejich sběratelů. Není náhodou, že magický a fantaskní koncept plakátu přitahuje spolehlivě dodnes...

...ve sbírce je zcela unikátní plakát na výstavu obrazů Olgy Vyleťalové v Galerii Fronta - Praha, 1982. "Malba O. V. je do jisté míry v souvislosti s mnohaletou tvorbou plakátů. Významným momentem obou těchto snažení je zájem o prvky imaginativní, snovost a magičnost. Navrací se ke každodenní skutečnosti jako k neohraničenému zdroji, ilustruje objevení nového smyslu přírody, informuje o existenci krajin s nejrozmanitějším zemským povrchem a bizarními skalnatými útvary. Člověk se v jejich obrazech vždy něčím stává, nikdy není zaklet do rajského klidu. Je nekonečnou bytostí, která si na přírodě chce vyvzdorovat ne jen přízeň, ale všechna její tajemství. Finální báseň je montáží heterogenních útržků. (V. Stránský, 1981)

V nedávné české minulosti dělaly na člověka plakátovací plochy mnohem lepší dojem, než je tomu dnes, trivialita konzumní všednosti a politického mumraje zvítězila...

V říjnu 2007 měli zájemci o vážnější umělecké formy možnost porovnat vlastní podvědomé pocity s atmosférou  imaginativních obrazů pražského malíře Jiřího Mocka (1945), jehož vyhořelé městské ulice asi dodnes zůstaly v paměti lidí. První obraz je z roku 1973, a pokud byl hodnocen, tak jako záznam již deformované civilizace, která ztratila přirozenou vůli denním katastrofám zabránit. Poetizující patos "vyhoření" ideálů člověka společně s rozporem politických idejí s realitou jen potvrzují historické i současné apokalyptické vize, které stále vyživují paměť civilizace, a díla umělců reflektují její smutek a úzkost. Není nutné v namalovaných pražských ulicích Jiřího Mocka očekávat tajemnou sílu pustošivého židovského Golema coby nástroje válečnické síly a pomsty. Fiktivní materiál lze už jen použít pro zábavný a prchavý muzikál, na který si naštěstí nemusíte koupit lístek. Obrazy Jiřího Mocka mají prospěšnou schopnost znehybnět vaše vědomí a připravit jej na očistnou cestu do podvědomí, které nese pro městské neurotiky naději na vyléčení, ale za jediné podmínky: že naleznou odvahu zapomenout na tyranizující spekulativní svět šetřivých ekonomů, a že při meditaci zavrhnou materialistickou pýchu vlastníka auta, garáže, bytu, a navíc zapomenou i na vyumělkovanou chaloupku v kopcích se spoustou zničujících pracovních povinností. Další dva obrazy jsou z posledních let a jen potvrzují, že tiché ulice nemusí být traumatické, ba naopak, bylo by příjemné je procházet, pokud by takové ve skutečnosti byly. Ale ony jsou namalované daleko půvabnější, nejsou v nich totiž rušivá auta, plivance, agrese a kvetoucí civilizační svinčík...

Vyzývavost vzdáleného neznámého horizontu a rozluštění tajemného světla na jeho konci, ale nečeká na nepřipravené, kteří si s chvějícími prsty vystrašeně zapínají knoflík u kabátu. Ano, je dokonce možné, že přijde prudký vítr a hřejivé teplo bude vypadat také jinak! (Teď jsem vyrazil pro poznámkový blok a zjistil jsem, že jsem na sporáku připálil brambory. Dělám speciální salát, máme ho s manželkou rádi. Nahrubo nakrájenou cibuli a uvařené brambory promíchám s olivovým olejem, solí a pepřem; jednoduché, super a hlavně vhodné, když nemáte čas a už hrozí, že chcete dobrovolně umřít hlady.) No, zpět k obrazům: snad odnepaměti je lidská civilizace v krizi, různorodé úzkosti a strašáci se geneticky pečlivě tvarují dodnes, a ani "pesimisticky uvažující poeta" není schopen se někdy ubránit Démonu ekonomického růstu, a když se náhodou dostane do prostoru, který normálně nevyhledává, zjistí, že v něm pulzuje inspirativní kvalita života. Stačí potkat příjemně naladěnou ženu, a nemusí být zrovna tajemná, potom se vyrovnáte i s tím, že vám před nosem ujel vlak nebo dojdete až k babičce, která obklopená pozitivní aurou si v klidu čte a vy si uvědomíte, že uděláte lépe, když ji nebudete rušit, protože by se pomyslný most pod vašimi kroky nasátých negativní energií mohl zbortit.

Posledním dílem Jiřího Mocka v naší ukázce je obraz s hromem, bleskem a vajíčkem, a připomíná paradigma zániku a zrození, potažmo starý mýtotvorný proces, který utvářel lidské vědomí a podvědomí z pohledu hlubinné psychologie. Není namístě mávat odmítavě rukou, přichází s léčivými účinky zrovna, když má člověk pocit, že se mu život nemůže zhroutit, a vajíčko je archetypový model naděje a za jeho obrysem byl neznámý prostor egyptského Úrobora, hada zakousnutého do vlastního ocasu. Instinktivní prožívání světa na počátku lidských dějin vytvořilo nejslavnější mýty a zkušenosti naší paměti. Dnešní aktivní vědomí je odhadnutelné, sledujeme jednání politických činitelů, a v duchu si pro sebe říkáme: copak asi řekne, jakou vychytralou pitomost v parlamentu zase vymyslí, jakou báchorkou zase přispěje do obsahu společného vědomí? Rozklad světa historicky zastoupený apokalyptickými vizemi je podvědomým voláním po změně, po zrození nových a očistných nadějí. Lidé mívají sny o zničení světa, propadají se do hlubin děsivého prostoru, a pak přilétají první ptáci a připlouvají malé loďky - vzniká čistý panenský svět. (...dávná řeč černošských bubnů již zmlkla, chaos s Coca-Colou dorazil do africké buše, a další vitamín byl vymačkán z neznámé rostliny; jediné, co nechápu, proč ptáci na jaře letí na sever, a když přichází zima, vrací se zpět na jih, když my lidé dokážeme s půvabem žít na jednom zakletém místě? Baví je to snad?)

Abychom mohli lépe uchopit naše oči s myslí a dívat se na obrazy, doplňujeme naši prohlídku pro porovnání dalšími známými obrazy: 1/ Melancholie ulice, 1914 - Giorgio De Chirico je původcem magicko-tajemného prostoru propojeného s tvůrčí moudrostí, jinak zakladatel italského malířského hnutí pittura metafisica (další Carra, Morandi). Byl oslavován francouzskými surrealisty, kteří už signalizovali krizi průmyslové a cynické civilizace - jejich varování žije dodnes! a De Chirico věděl a viděl lépe než kdo jiný...  Příčiny civilizačních neuróz nejsou neznámé, projekce lidí žijících ve městech s pozitivními vzpomínkami na dětství se stává inspiračním materiálem pro magické obrazy, které mohou být obranou proti negativní energii, kterou přiživuje frustrovaná civilizace. Imaginativní projekce v obrazech dodnes vyrůstá z mytologických tradic lidí kdysi žijících v rovnováze s přírodními bohy i s jejich výstražnými mementy. 2/ Předjaří, 1959 - Vlastimil Rada připomíná českou krajinu, kterou si ještě uchováváme v paměti, při návštěvě zapadlého koutu pociťujeme libé pocity přirozenosti. 3/ Panorama Prahy, 1961- Jan Bauch expresivním rukopisem rozkládá realitu, mizí její uklidňující detaily a známý prostor je zaplněn divokými tahy štětcem a barevností, které zneklidňují. Ne každý filosofii rozkladu a ztrátu pevné půdy pod nohama v uměleckých dílech snese, a jistotu opakování vedoucí k sterilitě mysli příznivci české pohody už nevymění za nic na světě. 4/ Hřbitov aut, 1978 - Renato Guttuso potvrzuje bankrot průmyslové civilizace, totální beznaděj na hromadě odpadků, ze kterých někteří umělci vyrobili artefakt - symbol falešné naděje soužití nesmiřitelných kontrastů v tržní džungli se všemi, co číhají za buky; a milé dějiny v papiňáku si počkají na svého chamtivce, který bude chtít slunce jen pro sebe...

A naše úžasná civilizace: Práce šlechtí, ale není zárukou šlechetnosti; naši komerční hrdinové; navěky zavřené knihkupectví; a výloha s nádherným obrazem s jihočeským motivem...

Vcházení do básní - koláž z textů surrealistických básníků: Uvězněni v kapkách vody jsme navždy pouhými živočichy  Procházíme tichá města a okouzlující návěští nás už nedojímají  K čemu jsou tato velká a křehká nadšení, vodopády vysušených radostí?  Neznáme už nic jiného než mrtvé hvězdy; pozorujeme tváře a vzdycháme radostí  Naše ústa jsou vyprahlejší než ztracená pobřeží; naše oči se rozhlížejí bez cíle a bez naděje  Zbývají už jenom kavárny, kde se setkáváme, abychom zde pili osvěžující nápoje, tyto rozředěné alkoholy a stoly jsou jedovatější než chodníky, kam se položily naše stíny, zemřelé bděním (Philippe Soupalt). Byl jsem v jednom z těch lesů, kam slunce nemá přístup, ale kam za nocí pronikají hvězdy. To místo smělo existovat jen proto, že je státní inkvizice přehlédla (René Char). Živote plný tajemství. V hádankách, které nám kladeš, ve všech přátelstvích, v náhlých záblescích. Vidění sotva tušená. Stěhovací vůz mizí v ohbí ulice. Sloupoví v slunci. Spánek soch. Cihlové komíny; touha po neznámých horizontech (Giorgio de Chirico). Mlč neříkej nic že je-li ulice plná hvězd / a že vězni pojídají holubice a holubice sýr / a sýr slova a slova mosty a mosty pohledy / a pohledy poháry plné polibků v orchatě / která všechno skrývá pod svými křídly / motýl noc / v jedné kavárně loni v létě v Barceloně / ... rozbiji hudbu dřeva o skaliska mořských vln a kousnu lva do tváře / a dosáhnu toho aby vlk plakal něžností před portrétem vody / která v koupací vaně nechává viset své paže (Pablo Picasso). Jsem synem muže a ženy, jak mi bylo řečeno. To mne udivuje... Myslil jsem, že jsem více! Ostatně, co mi záleží na mém původu? Kdyby to mohlo záležeti na mé vůli, byl bych radši synem žraločí samice, jejíž hlad je spřátelen s bouřemi, a tygra, jehož krutost je uznána: nebyl bych tak zlý (Comte de Lautréamont). Člověk se vrací k rostlinnému těžkým spánkem své únavy / a bohové průzračnou hypnózou svých vášní. / Narcisi, jsi tak nehybný, že se zdá, jako bys spal... / Nezbývá z něho než halucinující ovál bělosti jeho hlavy / hlavy znovu něžnější / hlavy motýlí kukly s tajnou biologickou myšlenkou / hlavy držené na konečcích prstů vody na konečcích prstů ruky nesmyslné (Salvador Dalí). /Zdroj: Magnetická pole, Klub přátel poezie, Československý spisovatel v Praze, 1967/

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / odkazy