home / výlety / zajímavosti / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

Dnešní lidé určitě prožívají podivné časy... O naplnění minut se starají technologicky vyvinutá moderní média, která vstupují do jejich domovů jako největší přátelé, nepostradatelní poradci nebo plánovaní výrobci zapomenutých, ale stále se hodících strašidel. V Čechách ještě žijí pamětníci, kteří nezapomněli na krásné (ale i hloupé časy), kdy se ještě rodily zajímavé příběhy. Hrdinové, kteří by dokázali inspirovat fantazii jednotlivce a posilovat lidské vědomí už neexistují. A tak si jen někdo zahraje v nějakém filmu na siláka, ve kterém společně s vychrtlou, ale prsatou blondýnkou se samopalem neustále zachraňují současný podělaný svět. Všimněme si často účelové tematiky českých filmů z poslední doby; jsou vnucenou propagací zoufalého měšťáka, který k bytí nepotřebuje kulturní hodnoty a chce jen prožít život v živočišném brlohu konzumní společnosti. Těžko soudit, pro jakou cílovou skupinu v tržním hospodářství jsou určené, mnoho soudných lidí dělá dostatek pro to, aby se český polomrtvý svět nerozpadl. Potřeba vidět na filmovém plátně ještě někoho zoufalejšího, než je člověk sám, vychází z pokřiveného zrcadla civilizace - její pýchy, absence sebekritiky a nekrofilie. Natočit film o českém šikulovi z politiky by asi oscarový trhák nebyl? Příliš by připomínal realitu s naši neschopností ji měnit tak, aby nepřipomínala past pro lidskou mysl, a ekonomické zprávy o zlodějích z amerického Wall Streetu už nejsou pro svět nadějí žádnou, jen připomínají volnotržní nemravnost kapitálu, který bez emocí hýbe politicko-ekonomickým světem. Není pochyb o tom, že život mezi masem a láskou připomene historický rozpor mezi trním a nadějí; a výtvarné projevy s vlastní filosofií již tradičně odmítají oslavovat pochybný doprovod vychytaných stereotypů...

Rok 2010 začal slibně i přesto, že jsme nuceni vzít na vědomí, že to lepší už dávno proběhlo; a nic se neopakuje dvakrát, ať už to byla výstava Salvador Dalí in Prague ve třech galeriích, ve třech podobách od 28. 10. 1998 do 28. 2. 1999, kterou zajistila Galerie Miro nebo před léty výstavy českých surrealistů Toyen a Štyrského v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském nám. Začneme vzpomínkou na výstavu Salvadora Dalího ve fotografiích Roberta Descharnesa v Galerii MIRO na Strahovském nádvoří od 8. března do 30. května roku 2010; vzpomeneme na André Bretona a jeho básně v knize "Otevřte, to jsem já"  v překladu Petra Krále, ale i z jeho knihy Zpráva o místech a o výstavě "česká koláž" v Galerii Smečky...

Na snímku vpravo socha českého sochaře Josefa Nálepy, který ztvárnil postoj Salvadora Dalího se zlatým vejcem 1974/2007 - postoj je stejně slavný jako jeho knír a celé jeho dílo.

Po cestě na výstavu fotografií Salvadora Dalího jsem se s potěšujícím pocitem zahleděl na "pohodového vlastníka něčeho", který po ránu pokuřoval svůj doutníček a rozjímal v bezpečném klidu nad klášterní zahradou a ani milimetrem očního koutku nevěnoval pozornost bočnímu okolí. Považoval jsem to za dobré znamení a ani já jsem neměl strach z přírodních katastrof, protože stejně probíhají někde jinde. Černobílé fotografie Roberta Descharnesa byly nejenom historicky půvabné, ale na chvíli oživily mladistvé vzpomínky, kdy byl populární surrealista v době socialistické skutečnosti svým kreativním duchem přítomnější, než-li je tomu nyní. Dnes se dá napsat, že byl zářivou perlou na kulturním nebi, neboť udržoval při životě vše, co přineslo nádherné umělecké 20. století. I noviny dost často přenášely slavné tváře Picassa, Miróa nebo Dalího socialistickým éterem, čímž nepřímo zachraňovaly uměnímilovné duše..., ale k těm fotografiím: už na začátku přivítal Dalí všechny zájemce o jeho život s katalánskou červenou čepicí zvanou "barretina", předvedl se při pojídaní mořských ježků během výletu na člunu v Cap de Creus v Cadaqués 11. 10. 1959, při procházce s Marcelem Duchampem v srpnu 1958, záběry kouzelného zákoutí pověstného surrealistického sídla v Port Lligat s vejci Castora a Polluxe, holubníkem a popředím s hlavou nosorožce a rohem narvala, 1966 a přípravu scény pro fotografii s Amandou Lear jako mumifikovanou sardinkou Nantes, 1971; dále proměnu skály v Cala Culléro v obývací pokoj s vybavením v Capu de Creus, 1960; a na dalších snímcích bylo možné spatřit Dalího sbírajícího haraburdí a předměty vyplavené mořem na břeh, Mistra čekajícího na začátek procesí v Portdoguer s Galou a Enriquem Sabaterem, dále různé výtvory, které vyvěraly z chodu naplno žitého soukromí (talíř s jídlem Dalího - chaos a talíř Galy - řád, 1960); snad nejdojemnější fotografií byl pohled na rybáře Joana Rodo, známého též jako "Parri", jak opravuje své sítě v La Calle de la Amargura v Cadaquéz v srpnu 1957. Dalo by se napsat více, ale je jisté, že nesmrtelnost se týká jen těch, kteří něco dělají navíc nebo jsou opravdově na správném místě, což je osoba rybáře, o kterém bychom nevěděli, že byl.

Pohled na obraz Salvadora Dalího s názvem "Africké dojmy", 117,5 x 91,5 cm, 1938, který byl k vidění na výstavě surrealismu "Proti všemu rozumu" v německém Ludwigshafenu. Co na obraze bylo zvláštního, když ho vidíte na vlastní oči, byla dalíovsky namalovaná iluze reality. Obraz ač byl namalován olejem, byl pod sklem, hluboký prostor krajiny efektně doprovází sedící postavu Dalího před stojanem s jeho pravou rukou vytrčenou do popředí a namalovanou tak, jako by se prsty dotýkaly skla. Polštářky tří prstů jsou zploštělé, jak se tlačí na sklo...

Informace o výstavě: Gegen jede Vernunft. Surrealismus Paris-Prag v německém Ludwigshafenu (14. 11. 2009 - 14. 2. 2010)

Někdy můžete mít v Praze surrealistický pocit, že Paříž není daleko...

Toulky městem jakoby "vždycky poprvé" jsou surrealistickým potěšením, ale rue Fontaine je jen vzpomínkou magnetického pole...

André Breton ve svém pověstném pařížském ateliéru v rue Fontaine 42 a pohled na starobylou kamennou vesničku  Saint-Cirq-La-Popie v oblasti Lot (dnes turistickou), kterou si Breton po návratu z Ameriky zamiloval, starobylé stavení s bizarní věží napravo je domem, ve kterém Breton pobýval a který dnes již nenese vůbec žádné vzpomínky na surrealistického básníka...

Pokud něco patřilo k mimořádným událostem roku 2010, tak to určitě bylo vydání výběru surrealistických básní André Bretona "Otevřte, to jsem já", které v překladu básníka a esejisty Petra Krále poprvé vyšly v Čechách (vydalo Sdružení Analogonu v Praze). Jak tuto překladatelskou lahůdku příznivce surrealismu Petra Krále věnovanou zasloužené poctě André Bretona popsat ještě výstižněji nebo i půvabněji, než-li to už napsali jiní v českém kulturním tisku? Snad jen v kostce zamyšlení, abychom si ujasnili proč je surrealistický nadhled nejvěrohodnější možností, jak nabídnout ke zkoumání svět v jeho chaotické, ale přesto funkční celistvosti, která je úspěšně korigována hrobníky všedních pořádků, a to jenom proto, že nikdo nechce mít hluboko do kapsy. Luxusní samota přežívající za tlukotu tenisového míčku nenabízí zrovna to, čeho bychom si měli povinně vážit. Současné "světové" umění byť je schopno vystavit slepenec různorodých symbolů nebo pracně namalovat leoparda hořící svíčkou, tak i přesto, že zaujme, nabízí jen zmonumentalizování banality, která je jaksi blízko. Pokud bych si mohl vybrat mezi tímto a malým surrealistickým obrázkem Victora Braunera "Trio", 18 x 13,6 cm z roku 1936 (vystaven na výstavě surrealismu v Ludwigshafenu v roce 2009), tak bych se raději ve své privátní jeskyni díval na kouzelně smaragdovou atmosféru obrázku, který nemusí nutně mít metrové parametry. A o tom je i surrealistická poezie André Bretona, která si udržela schopnost prorůstání všemi pochybnostmi o realitě i přesto, že krása psaných vět a mluvené emotivní řeči už dávno ztratila v teroristické expanzi psychoanalytického marketinku smysl...

Je jistě možné vidět v dílech minulosti pouze podivné předměty; Bretonovy básně pak aspoň bezesporu patří k těm obzvlášť podivuhodným. P. K(rál)

Petr Král v doslovu své knihy píše o zvláštní roztržitosti André Bretona, který nemá Daliho obsedantní soustavnost a důslednost, ani Perétovu všestrannou otevřenost, ani Eluardovu harmonizující a abstrahující splývavost. (Pokud tedy zmiňujeme Dalího, tak asi právem, neboť jemu se podařilo spojit to, o čem lidé nechtějí mluvit, Breton o tom nepíše, protože nechce opěvovat to, co je dáno biologickou nevyhnutelností; proč si znechucovat jídlo, pití a sexualitu, když tento životodárný mix je blahodárný jako hezké počasí. Stačí, když lidem přiživuje jejich konzumní posedlosti agresivní reklama se systémem likvidací obchodů a provokujících slev, ale to je jiný společenský problém.) Bretonova roztěkanost asi vyvěrá z jeho neklidného nitra a vlastního osudově pochybovačného postoje ke spisovatelství jako takovému vyjádřeného i ve sbírce Revolver s bílými vlasy v básni Spektrální postoje: Nepřikládám životu žádný význam / Sebemenšího motýla života nepřišpendlím na význam / Pro život nemám význam / Ale větvičky soli bílé větvičky / Všechny bubliny stínu / A mořské sasanky / Klesají a dýchají v mém myšlení / Zrozený ze slz které neprolévám... André Breton se nechtěl cítit jako profesionální spisovatel, spíše stále hledal otevřené možnosti, určitě pohrdal každou formou uvěznění. Královy překlady Bretonových básní jsou trochu jiné, víc přesnější, než-li překlady v souboru Vítězslava Nezvala "Moderní básnické směry" (Český spisovatel, 1969), a pokud básním Bretona něco nechybí, tak je to idealizace hvězd a vesmíru, na kterou jsme uvykli v české poezii - surrealistický kritický odstup neoslavuje to, co nemá s člověkem nic společného...

Fotografie nevšedních "surrealistických" zjevení při procházce, která vždy začíná obyčejně, tedy vykročením...

Bretonovy básně i surrealistické básně vůbec jsou prostoupeny životem, který lidská bytost plně nasává, přitaká mu, ale s nadhledu se s ním rozchází, neboť není se vším v empatickém souladu, obyčejný život je surovější, než-li jsme ochotni ve své pýše přijmout, uráží nás nepořádek v poplivaných ulicích, ucpané ulice drahými auty, ubohost, kácení stromů a tak..., proto se nám často ambivalentní realita zjevuje v neuchopitelných příbězích ve snech nebo těsně před probuzením v hypnagogickém spánku v útržcích, které jsou zdrojem i surrealistické inspirace. Pomineme-li surrealistické fantómy spojených s krutou válečnou historií a pomyslnou čertovou chýší s nejhoršími lidskými vlastnostmi, tak nejpůvabnějším objevem surrealistického kouzla není kolážovitý slepenec slov jako metoda, která cosi umožnila, ale objev "houpací židle na mostě, starostlivost břečťanu o zídku a uhrančivá trhlina na obzoru". Pokud se pokloníme těmto "zjevením" jsme schopni citlivě vnímat svět kolem sebe a prožívat i to stokrát prožité bretonovsky "vždycky poprvé", a to je pro obyčejný život, který nás za normálních okolností zase tolik nezajímá, osudová výhra. A nezajímá nás proto, že nám systém světa nedovolí procítit vlastní skutečnost, ale požaduje soucit s jinými na jeho jiném místě...

Nakonec trocha ukázky poezie A. Bretona.: Vždycky poprvé / Sotva že tě znám od vidění / Vracíš se v jistou noční hodinu do domu šikmo od mého okna / Jen pomyslného domu / Tam kde čekám že každou vteřinou / V neporušené tmě / Vznikne ještě jednou ta uhrančivá trhlina / V průčelí a v mém srdci / Čím víc se k tobě blížím...  Že když  jsem se skláněl nad propast / Beznadějného splývání tvé nepřítomnosti s přítomností / Objevil jsem tajemství / Jak tě milovat / Vždycky poprvé (André Breton, Vzduch vody, 1934) A ještě něco málo ze vzpomínek V. Nezvala na Bretona z jeho návštěvy Paříže z doslovu ke knize s třemi přednáškami André Bretona "Co je surrealismus" vydanou nakladatelem Jíchou v Brně roku 1937: ...v červnu 1935 jdeme znovu po vratkých schodech až na samotný jejich konec k malým dveřím, které se podobají dveřím půd nebo komor. V té prastaré barabizně v rue Fontaine, kde je pustý dvůr s trojím schodištěm, po schodech, které slézáme, vstupovali Bretonovi přátelé do tajemství spánku. Bretonův ateliér je obrácen dvěma nevelikými a skoro čtvercovými okny na bulvár de Clichy. I nyní  jsou připevněny na dřevěné výplni mezi dvojitým oknem dvě "posmrtné masky": Bretonova a Eluardova. Na levo od dveří je knihovna s kompletním Hegelem a Leninem. Na podélné stěně je zavěšena jednodílová knihovnička s černými romány. Naproti visí Dalího Vilém Tell, jeden Miró a Štýrského Kořen-nůžky. Stěna s knihovnou černých románů je hustě poseta obrazy a surrealistickými objekty. Je tu též veliký Chirico... Kdesi stranou stála zelená petrolejová lampa jejíž chatrný vzhled jí dával zvláštní půvab "nalezeného předmětu". Povšiml jsem si jí a k mému překvapení mně ukázal André Breton na odstřižené dráty elektrického vedení, které mu vypjali. Říkám tuto smutnou maličkost všem těm, kdož obdivují jako já čistotu děl André Bretona, aby si uvědomili, za jakou cenu je tato čistota... Proto není třeba, aby se maskoval složitými triky, jimiž umělci zakrývají prázdnotu své mysli... (A mohlo by se pokračovat).

Ti, co tolik milují konzumní chvíle, vlastně nejsou ochotni přijmout skutečnou zodpovědnost za prázdnotu. (jd)

Překlady surrealistických básní André Bretona Petrem Králem zazněly určitě v památném pondělí 14. června 2010 v Praze a to v malé klubovně Městské knihovny. Komentované autorské čtení přineslo i historické srovnání s dadaistou Tristanem Tzarou s úryvky z jeho básní, jejich charakteristiky, ale i úvahy o tom, proč se dvakrát setkali a nakonec rozešli. Pozornost, která je věnována Petru Královi ještě nekončí. Nelze pominout jeho knihu s názvem "Zpráva o místech" (vydalo nakladatelství Torst v roce 2008), která je napsána metodou surrealistické procházky prožitou všedností s jeho nostalgií po vzletných časech, kdy surrealistické básně se všemi nadějnými východisky ještě poletovaly nad uměleckou Paříží, a průchod rue Fontaine, ve které kdysi bydlel a psal prorok surrealismu; ale v těchto památných místech už nezbylo nic, jen to prázdno v oknech domu a všední prostor zbavený magického kouzla. Naštěstí se mezi stránkami Královy zvláštní knihy také zjevuje fascinující trhlina - ta jediná trhlina - která ještě dokáže bez otravně úspěšného vieweghovského příběhu upoutat lidské pohledy a umožnit, aby se v ní uhnízdilo tajemno se svým nebezpečenstvím (v turistickém průvodci se dočteme, že v Norsku jsou varováni lidé před výstupy na ohromné masy ledovce, který je neustále, byť jen nepatrně v pohybu. Téměř každý rok v ledovcových trhlinách umírají turisté. Proto je nutné mít speciální ledovcové vybavení, jistící lano, mačky a cepín. Doporučuje se nepodceňovat nebezpečí trhlin a vyrazit vždy ve skupině). Když se meditativně ponoříme do stránek Královy knihy, můžeme číst: "To, co ho vede dopředu, je konečně právě nepřítomnost věcí; jde jenom za tím, co dosud chybí tam před ním, za věcmi, které teprve pozná, a za tím druhým, v nějž se až časem změní sám" nebo "K tomu, aby mu Paříž ztracenou tvář vrátila - myslí si -, by stačilo, aby tu prožil nová setkání, znamení města by přestala být nečitelná, kdyby je dešifroval s někým blízkým. Natož s tou, která prozatím jen chybí na jeho obzoru, ale jejíž kroky se už teď slyší přibližovat, čím dál zřetelněji, za stěnou ticha". V tomto úryvku můžeme cítit úctu k tajemné ženě, kterou v pařížských ulicích vzkřísil A. Breton.

Petr Král přednášející v útrobách pražské Městské knihovny, plakát na výstavu a snímky z nádvoří na Strahově, které zaznamenávají prošlý čas - bylo, už není.

Vynálezci surrealismu neměli v plánu zveličovat literárnost ex ante, naopak jednoduchou technikou a slepováním všeho měla být fantazijní tvorba přístupná co největšímu počtu lidí. Obrazotvornost neměla být okleštěná stěnami velevážených uměleckých institucí, život měl vstoupit do umění a umění do životů, a to vše ve jménu nejmýtičtějšího básníka Lautréamonta: "Poezii budou dělat všichni, nikoliv jeden". Proto volání po nové společnosti, aby se mohla uskutečnit idea, která s osudovou zákonitostí patří v pragmatické společnosti k nejkřehčímu...

A již je jistotou, že zájemci o umění můžou při procházce Prahou navštívit Galerii Ve Smečkách, kterou provozuje Pražská plynárenská, a. s., která postupně představuje veřejnosti unikátní sbírku české koláže, kterou vlastní - od poválečné doby až po současnost. Uvádíme jen malou ukázku koláží z katalogu, který byl k dispozici na výstavě ve dnech 28.4. - 19.6. 2010. Na výstavě bylo možné vidět opravdu zajímavá dílka od Jiřího Koláře, Běly Kolářové, Jindřicha Štyrského, Libora Fáry, Emila Juliše, Jaroslava Vožniaka, Milana Knížáka a dalších umělců...

Pro zajímavost uvádíme některé ukázky koláží z katalogu výstavy...

Toyen, Bez názvu, 1936; Adolf Hoffmeister, z cyklu "Utrpení malé Žofie", 1963; Petr Král, Sako, 60. léta 20. stol.; Jan Švankmajer, Přírodopis, 1973

Ladisla Novák, Taky jeden kněz, 1977; Eduard Ovčáček, Bez názvu, 1977; Václav Zykmund, Sněžný den, 1980; Vladimír Gebauer, Hra, 2008-2009

Co dnes ještě napsat o  koláži, která jako "jednoduchá" metoda téměř zlidověla. Měli by surrealisté z toho vlastně radost? Věřme, ža ano. Uměnímilovný český národ dokázal v minulosti ocenit všechny snahy, které dokázaly zaujmout a často se i nechal s chutí jemu vlastní inspirovat "odvahou za humny". Koláž určitě umožnila pohotově vyjádřit pochybnosti o Božím světě, do kterého moderní člověk vstoupil se svými zázračnými strojky, technologiemi a neurózami, které rozporuplné pnutí nepředvídatelně a negativně doprovází dodnes. Počáteční vývoj koláže už znázorňuje rozporuplnost vztahu člověka a přírody s vědomím, že člověk začíná "něco cenného" beznadějně ztrácet, to něco, co ho bude v opěvovaných strojních halách a přebujelých kancelářských budovách chránit před necitlivostí a vyvoláváním stesku po ztraceném. (Zoufalý stesk, který připomíná vytí vlka, který tuší, že mu stáhnou kožich.) Koláž nakonec nepřinesla tolik radosti, kolik se čekalo, spíše reflektuje absurditu a ironii lidského světa, a občas poetickou nadsázku. Jen pro srovnání: pokud vzpomeneme dětské obkreslování mincí skrze papír, mohli bychom tvrdit, že frotáž byla vymyšlena v Čechách, ale tato hravá jednoduchost bez obsahu českou uměleckou scénu nezaujala; zase musel pohledem jeden zatracovaný surrealista Max Ernst zavadit o dřevěnou podlahu, vrhnout se na ni a postupně démonizovat všechny příšery poschovávané ve struktuře prkna. Pokud byla surrealistická  "křečovitá krása" v prožitku, tak už je pro nás navždy ztracená, protože naše obsahy jsou prokleté rychlostí. A pokud ještě umění nese relevantní informaci, tak jen pro toho, kdo dokáže odejít z márnice dřív, než mu realita ustele v rakvi konzervativních zlozvyků, což je dobrá zpráva pro všechny "ještě tvůrce a chodce", protože je děsivé, jak člověk zmizí z tohoto světa. (jd)

10. ročník mezinárodního rozhlasového a televizního festivalu Znojemský hrozen stál u zrodu projektu, v němž bylo osloveno více než třicet výtvarníků, aby ztvárnilo svůj umělecký pohled na slavné téma Kráska a zvíře. Tento mýtus vyjadřuje věčný rozpor mezi fyzickou a duševní krásou, pomíjivost vnějších atributů a důležitost vnitřní integrity člověka v nepředvídatelném toku času. Výstava Kráska a zvíře je také mj. reprezentativní přehlídkou výtvarníků narozených ve 30. až 50. letech minulého století, dnešních padesátníků až sedmdesátníků, oné silné generace, jež tvořila svá klíčová díla na sklonku tání Pražského jara a v letech následujících. Generace, která má mnoho tváří i osobitých výtvarných rukopisů, přesto však má jedno společné: pracovala v době, která byla pro umělce nesnadná, vyžadovala často vyjadřování v alegoriích a dvojsmyslech, nutila autory skrývat svá osobní poselství do metafor, což ji tolik odlišovalo od doby polistopadové, umožňující možná explicitnější - ale to není totéž, co hlubší - umělecké sebevyjádření. Výstavou Kráska a zvíře Portheimka významným způsobem obohacuje svoji náročnou a přitom návštěvnicky vstřícnou dramaturgii, která se stává i poznávacím znamením této krásné výstavní prostory, toliko slovy spisovatele Alexe Koenigsmarka, kurátora výstavy. Galerie VIVO sídlící na Maltézském náměstí 3, Malá Strana, Praha 1, již tradičně průběh tematických výstav organizačně zajišťuje...

...a samozřejmě, že vděk za uskutečnění netradiční výstavy patří všem dalším organizátorům a Městské části Prahy 5. Výstava se konala od 14. října do 7. listopadu 2008.

Již na vernisáži bylo v úvodním slově řečeno, že nebude promluvou odborníků nad vystavenými uměleckými díly, která v tržním prostředí už odmítají podporovat falešný mýtus jeho významu pro dnešní přemrštěně konzumní společnost, ale že je spíše příznačné, že odborné slovo v katalogu pro výstavu "Kráska a zvíře" napsal psychiatr MUDr. Jiří Krombholz: Naši první asociací budou zřejmě romantické scény z filmů, vzpomínky na pohádku, možná i dojetí z toho, kterak ušlechtilé duše překonaly po nadlidské námaze fyzický nesoulad. Symbolika tohoto tématu je ale daleko hlubší, je to téma archetypální, nekonečný příběh svěcení ďábla, či láskyplné agrese. Stačí připomenout alternativní název příběhu: "panna a netvor". Panna jako prototyp ženského, obětujícího se principu a netvor, poháněný v mužích testosteronem. Všechny alternativy našeho příběhu, které se v mýtech, pohádkách, či umění vyskytují, mají kolem sebe opar sexuality. Patrně nejznámější je příběh Evy a hada, patří sem Svatá Justina, jejíž panenství je střeženo jednorožcem, Leda s labuťákem, čarodějnice obcující o Sabatu s ďáblem v podobě kozla... Tato dvojice, tedy kráska a zvíře, z pohledu základních psychických principů, může být vnímána jako symbol lásky a plodivé síly na jedné straně a agresivity, symbolu smrti, na straně druhé. Kráska a zvíře je tedy pojmenováním jednoho ze základních lidských problémů - otázky jak sladit svět klidného, pečujícího a přijímajícího ženství s agresivním, po výkonu bažícím světem mužů. Je otázka, jestli to vůbec jde a jestli je to účelné. Vždyť principy, jejichž neustálé střetávání v nás vyvolává neklid, napětí, někdy úzkost, jsou na druhé straně pohonnou hmotou naší existence. Výtvarné umění tedy na sebe přebírá úkol mementa. Je dost skutečných krásek? Neubývá netvorů, kteří jsou zapotřebí?

1/ Blanka Adensamová, Láska a rty 2/ Vladislav Kaska, Máňa 3/ Jan Souček, Džbán a věda 4/ Bohunka Waageová, Žena a moře 5/Jaroslava Švarcová, Nakloněná Venuše

Vzhledem k tématům, které nevybočují z komerčního pojetí dnešních kulturních programů je sympatické, že se právě téma výstavy "Kráska a zvíře" veřejnosti nepodbízela a unesla s nadhledem kritický pohled na současný svět, jehož společenské mechanismy se neodlišují od mechanismů časů minulých; prostě vzorce společenského jednání zůstaly stejné i  přesto, že si každá generace sama o sobě myslí, že je lepší než ta předešlá, ale jde o fatální omyl zpohodlněné civilizace, která v rozporuplném objetí věcnosti a nekritického konzumu již ztratila podpůrný ideový entuziasmus. Otázkou je, jestli suchá realita buduje Zeď nářků a sofistikovanou argumentaci těch, kteří ztratili sociální vědomí? A pokud ano, pak falešné představy člověka, které visí mezi dosaženou kulturností a agresivitou kapitalizované společnosti, vyznívají nejenom trapně, ale i idiotsky pro všechny, kteří věří, že dobrá vůle je přirozeně ochraňována, což všední realita potvrzuje málokdy. (Kýčovité symboly, které všelijakými náboženskými vykladači neustále společnost uspávají, ať už jde o symboliku Ježíška v jesličkách, které se nikdy nekonaly nebo Nanebevzetí svaté panenky do vyšších vrstev atmosféry či ty demagogické symboly v podobě romantických seriálů včetně idealizovaných obrazů "obětavých" politiků - pokryteckých kalkulantů, kteří se ale tváří, že mají kdovíjaké poslání a falešně lákají do země, ve které chtějí nadstandardně žít jenom oni. Bohužel "posvátné" politické ideje už dávno potvrzují vymlácenou slámu a kvalitní zrno z utajené stodoly za budovou politické centrály proměněné na jidášské mince. Český parlament je smečkou politiků - lstivých lovců a političek - vděčných zpracovatelek kůží, kteří nás vrací do potupných pravidel obchodní džungle, ve které už dávno není prostor ani pro současné falešné tváře politických ikon, natož pro náboženské figury. Nadějná "nová tvář" v politice neexistuje, snad jen figura užitečného idiota, který má za úkol oslovit váhající voliče, aby přišli k volbám. Za každou novou fasádou jsou v zadním traktu jen špinavé praktiky. Konzervativní hodnoty "Made in Czech" jsou falešným bubnováním a dnešní české ulice jsou korupčně- kriminální s kapitalistickou výzdobou, na jejímž vrcholu se tetelí pochybná výroční zpráva.) K čemu je dobrý tibetský dalajláma? Aby marně mluvil o lidské chamtivosti a lákal k jednoduchému životu v náboženské osadě uprostřed pestré volnosti velkoměsta? Jen smutný příběh ve světě manipulace. (Spisy podivínů z Kumránu, poslední dozvuky hippies v Marakéši, ultrapravicové boje v ulicích měst nebo "disidentský" postoj českého prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě jsou jen odbojné postoje proti okleštění svobody jedince, který sám stojí na počátku nesvobody osobním popřením kreativity a etiky ve veřejném prostoru. Při naplňování principu slasti v Alpách nebo na Bahamách se vyspělá kulturní svoboda obhajovat nedá. Dnešní civilizace je odsouzená žít do konce věků na skládce uznávaných, ale vypreparovaných hodnot a konzumní turisté hledají v zapadlých koutech světa ztracený dobrácký úsměv.) Výstava Kráska a zvíře připomněla memento vztahu protikladů, které je umění ochotno unést, ale už bez účelového apokalyptického nádechu, především proto, že strašit lidi z nevyvážené budoucnosti ztratilo na významu, a každý je v politicko-ekonomickém marasmu jen strůjcem vlastního štěstí,dnes asi toho turistického. A jaké je tajemství čtvrtého proroctví z Fátimy, které chodby Vatikánu údajně střeží? Určitě nechybí prostor pro představivost: týká se jen úpadku křečovité civilizace, ale to z piedestalu kritické židle už dávno všichni  víme!

6/ Jiří Dlask, Podvojná láska 7/ Dana Pfefferová, To bolelo 8/ Ivan Exner, Cerberus 9/ Petra Oriešková, Kráska a zvíře 10/ Jindra Husáriková, Kráska a zvíře

11/ Josef Mžyk, Dívka a jelen 12/ Jaroslav Šerých, Kompozice 13/ Jan Eckert, Kentaur 14/ Zdena Krejčová, Chyméra

Podíváme-li se na některé ukázky vystavených děl, určitě nikdo nebude mít problém vidět kontrast protikladů, které utvářely a utvářejí lidský svět dodnes. Setkáváme se s nimi na každém kroku a každou chvíli zaznamenáváme ve vlastním nitru nelibost nad jejich nekončícím zápasem, a nemá smysl je dopodrobna rozebírat, neboť byly historicky zaznamenány, ať už logickou východoasijskou monádou nebo zcestným křesťanským obrazem anděla a ďábla. Do problémů se člověk nebo lidská společnost dostávají jen tehdy, když některý z těchto poznaných atributů převáží, ať už naivitou a pohodlností, které netouží po nepříjemných otázkách nebo racionalitou, která má dost často pověstnou vadu na kráse: člověka umrtvuje. Příjemnější pohled je na obrazy, které nejdou kritickou cestou a často vyjadřují idealistický vztah člověka a přírody; ale tento krásný vztah dojde svého naplnění ve chvíli osobního volna na chalupě, v ZOO nebo na výletě, když se nečekaně potkáme se zvířaty, o kterých jsme si mysleli, že už s námi dávno nežijí, že byli lidmi vystříleni nebo že nevydrželi osudový zápas s pesticidy. Elegantní zobrazení abstraktních obrazů nese protikladnou výpověď barev: bílé, která nese symbolickou čistotu anděla a červené, která nese nenasytnou agresivitu ďábla s prolitou krví, ať už lidskou nebo zvířecí. Uvědomování si užitečného procesu proměny nese očistnou naději, srovnatelnou s osvěžujícím střídáním ročních období nebo jarním deštíkem, což je určitě normálnější, než-li pokřivený svět s finanční krizí, která na jedné straně plní ordinace psychiatrů a na straně druhé dobře placené celebrity povzbuzují občany k darování krve, v absurdním světě, který pokud není schopen vyvažovat bílou s pozitivní dávkou černé, převládá v životním prostoru beznadějná černá - barva pirátů, technokratů, bankéřů, kriminálníků a politiků.

15/ Antonín Stibůrek, Proměna 16/ Milan Ressel, Zlatíčko 17/ Alena Koenigsmarková, Hnízdění 18/ Aleš Krejča, Lidská komedie

Málokdo si může v nevyzpytatelném tržním prostředí hrát na anděla, který má v plánu zardousit čerta!

Výstavu "Kráska a zvíře" můžeme přirovnat k hypnagogickému stavu, ve kterém se myšlenky před vstupem do reality volně prolínají, evokují nepředstavitelné a realitou rozumu nepřijatelné. Je to stará touha člověka objevit utajený ostrov, kam ještě nevstoupila lidská civilizace. Touha po životě bez šachových partií, bez vítězů a poražených, život ve vyváženém rodinném prostředí bez úchylek a teatrálních projevů, které ukrývají nenaplněná přání. Stav snu bez kontroly rozumu, který v realitě přiživuje konfrontační vztahy, ale touží po únikovém diplomatickém vyřešení, které dokáže politicky vnutit, že i beznaděj má naději. Bez zbavení tohoto pokřivení nemá lidská společnost naději na kultivační rozvoj. To je ta civilizační úchylka, která vytváří falešné lidské představy, které křesťanští umělci dodnes tolik milují. Vytvářejí iluzi, že se Ježíš nechal za lidské nemorální slabosti s nadšením ukřižovat (židovský historik Flavius o tom nepsal a mohl, žil po tom všem) a že slovenský lupič Jánošík myslel na chudé a hrdinně skočil na kovový hák, a to před zraky plebejských davů (po soudním řízení byl Jánošík roku 1713 "obyčejně" oběšen u Liptovského Mikuláše). Není proto divu, že osvícenské aktivistické vědomí chtělo osvobodit lidskou mysl od feudální a církevní demagogie za každou cenu. Dnes se aktivistické vědomí odsuzuje, protože vládnoucím politickým elitám jaksi nevyhovuje tzv. kritika zespoda a pověstná vůle lidu je pro české namyšlené politiky často protivná. (A tak je dodnes sympatické, že Jánošík vylupoval i kostely, protože to bylo logické, tak jako jsou logické dnešní lokální boje na různých místech naší planety, ať už mají charakter boje proti amerikanizaci nebo proti něčemu jinému. Proto nemůžeme nevzpomenout ani generaci našich rodinných předků s rodokmenem nevolníků, kteří svým rodičům zanechali na poli za domkem vidle a motyky a utekli do měst za lepším životem. Nelze zapomenout na rozvoj komunikačního internetu, neboť americký hybridní židovsko-křesťanský svět vůbec nepočítal s tím, že by se mohl stát kosmopolitním informačním médiem; a zase jen pro upřesnění: jeho rozšíření nenastalo díky zatuchlému byrokratickému státnímu systému, ve kterém i obyčejná soulož působí nemravně a keťas s vekslákem jsou ve jménu neviditelné ruky trhu ztělesněním hrdinství, ale expanzi kriminálního zákulisí, které s předstihem sleduje vlastní zájmy.) To jen malý exkurs do historie, abychom mohli porovnat, jestli se naše "historie všedního dne" liší od minulosti, a zda-li se vůbec něčím liší. Snad si potom budeme moci odpovědět na otázku, jestli má současné umění nějakou logiku a oprávněný důvod zaznamenávat kontroverzi reality? Určitě ano, pokud lidé chtějí žít ve zdravém historickém kontextu...

Křížová cesta na Petřín umožní z její rozhledny pohled na svět bez konkrétních deprimujících detailů, ale opuštěná bouda pod Petřínem fakticky připomene katastrofu živnostenského podnikání v Čechách, které přišlo o opěvovanou svatozář. Bouda by se neměla bourat, naopak, měla by se pietně oplotit jako předincká božská Brána Slunce v Tiahuanacu, protože svatozář je na českém divokém trhu nedostatkové zboží. Většina Čechů už nemá Prahu tolik rádo (nemyslím tím Pražský hrad, který asi milují všichni, obzvláště když na něm vlaje prezidentská standarta a vědí, že prezident je doma, že v klidu něco píše, že si odskočí na oběd, na záchod nebo na mítink, a podívá se jako oni večer na televizi s dojemnými lidskými příběhy, které opanovaly české zpustlé večery; ale na romantický seriál asi těžko), protože divoké dezinformační prostředí nahání konzervativně usedlým hrůzu a malý kulturní rozhled omezuje přirozenou zvědavost pro zkoumání pražských památek a zapadlých uliček. Normálně v nich zabijáci jako z filmů nestojí, ale co kdyby se nějaký s některým v nějaké špeluňce nepohodli o prachy a odražená kulka z pistole zrovna prostřelila mámě nebo tátovi hlavu (to by stál život opravdu za hovno!). Ale jinak lze navštívit při potulkách Prahou Novoměstský pivovar a dát si k obědu svíčkovou a kvasnicové pivo, které je opravdu zdravé. Když se člověku podaří zbavit úzkosti z chaosu velkoměsta a bude věřit snu, že by svět mohl být kulturně normální, že nemusí řešit ostudné "právní oříšky", tak by Panna Marie z exilu nemusela šlapat drakovi po hlavě a my všichni, když se vrátíme domů, nebudeme stále dokola stupidně opakovat, že realita je taková, jaká je. A samozřejmě, že makroekonomická stabilita je pro každou společnost nutná, tak jako jsou účelová všechna šamanská chrastítka absolventů VŠE...

Vždycky doufám v to nejlepší a očekávám to nejhorší. Bruce Willis, životem protřelý herec

...vosím hnízdem byl ještě nedávno politický svět ing. Jiřího Paroubka a ing. Mirka Topolánka. Je vyčpělý svět matoucích a nesrozumitelných protikladů už překonatelný?

.... a za siluetou slaďoučkého parfému nad vším bdí pověstné boží oko mezi mantinely. Ale nevíme, co si za tím formální členové církevních spolků vlastně představují a čemu věří?

Rozporuplnost černobílého světa pod kritickým úhlem pohledu můžeme zahrnout do mizerných zpráv z českého Bubákova: hodně se dnes v politickém světě používá slovo zkomunikovat tzn. dohodnout neviditelnou provázanost obchodních vztahů, které jsou životodárnou tekutinou pro českou politickou elitu. Slovo zkomunikovat je idiotskou náhražkou, která potvrzuje morbiditu politikaření, které chce navodit atmosféru šťastného nálezu peněženky. Do mytického pojmu výstavy Kráska a zvíře lze vsadit celý svět, který je jasný a nejasný, krásný a odporný, noblesní a nekulturní, levicový a pravicový - a obráceně. Může tento rozpor jedním dechem zastupovat transformační rozvoj a křesťanské dobro s podnikatelskou nevěrohodností? A nakonec i lidé, kteří se "šťastně" vyloupli  z bývalého českého reálného socialismu, mají dobrý pocit, když se dívají na zpustlé sběrače, kteří vybírají jejich konzumní odpadky z modernizované barevné popelnice. Určitě si říkají: Tak je to správné! (Dnes večer 12. listopadu 2009 jsem spatřil z balkonu mladou ženu, která nesla v levé ruce na tácku bábovku. V duchu jsem si kladl otázku, kam ji tak pozdě ještě nese? Samozřejmě, že mi to nedalo a zvědavým pohledem jsem ji sledoval až k popelnici, kam tu sladkou pochoutku vyhodila. Poté nasedla do autíčka a odjela. Asi se nepovedla, ale přesto, snad někomu chutnala!) Charitativní akce zpěváčků o lásce jsou chabou náplastí na pokrytectví dnešního světa. Může zdegenerovaný kapitalismus vytvářet předpoklady, aby lidé něčemu věřili nebo spíše platí, že masochismus hysterického materialismu vytváří ty nejfalešnější obrazy reality? Zajímá někoho z českého politického spektra lidská otázka? Vedle tenisového nebo golfového hřiště vypadá asi marginálně. Vede levicové znovuzrození v Čechách zákonitě k totalitnímu duševnímu ochrnutí nebo vede k demokratickému socialismu, o kterém snila generace osmašedesátníků, asi těžko? Politické pokrytectví s nekulturní sprostotou spolehlivě převálcují všechny známé ideály, o kterých se krásně mluví. (Náš dnešní svět je plný paradoxů: nedávno uvedla Česká televize momentku nedělního rána z řeckého ostrova Lesbos: zatímco mužům příjemně utíká den při hraní karet, ženy zdolávají 114 schodů vedoucích na vrchol skály s kostelíkem Panny Marie, aby absolvovaly pravidelnou mši. V posvátném příbytku na vrcholu je očekává maskulinní kněz, který jim na oplátku za jejich vynaloženou námahu zkomunikuje cestu do vyšších sfér azurové atmosféry. Rozporuplnost současného světa jako na dlani...)

Děkuji vynálezcům za sekačku na trávu, člověk se nemusí obracet na smrtku s kosou!

... život lidí je v realitě normálnější, než si chtějí čeští politici přiznat, kteří žijí ve vlastní mocenské iluzi, že při průseru stačí vyměnit figury. Ale pozor, je to jinak!

Současnost: madonka v Říčanech, natěsnané domky na sebe za 6 miliónů kousek za Prahou tak, že i byt ve městě je tisíckrát lepší a pejsek Žerýček je ve své boudě víc spokojenější...

Změny dnešního životního stylu jsou vlastně neuvěřitelné: pod vlivem barevných magazínů se vytvářejí sny o bydlení, o koutečku kdesi u lesa za velkým městem. V minulém století za vesnickým fotbalovým hřištěm bylo nedozírné pole zrajícího obilí, dnes je tam zoufalé území nemající daleko k depresivnímu obrazu namačkaných sardinek v konzervě. Někteří už za svými ploty bydlí, jiní díky stavebníkům z Východu dostavují, a při letmém pohledu je jasné, že vlastně nejde o romantické bydlení. Sice u lesa, ale všichni zpěvní ptáci raději odletěli jinam, už se nechtěli dělit s motorkáři, kteří se prohání po kdysi tichých lesních cestách a lesník jen marně hlídá vzrostlé stromy. Jiní starousedlí rekreanti z Prahy přijíždějí trvale nasraní, duševně zkroucení lakotou; a koho potkají prvního, tak si na něm vylijí psychopatický vztek. Sousedé se nevraživě hádají o centimetry, na kterých bude či nebude stát plot, který jaksi rozdělí jejich nemocné makovice. Ve vesnicích za Prahou se už prostě romanticky bydlet nedá, jako kdysi tzv. za komunistů. Rozpory mezi praktickým životním stylem a filozofickým pohledem na sociologický svět nevedou k odpovědi, který "praktický systém" nechává člověka více opuštěného a bez soukromí. Dnes už v Česku nepotkáte mnoho solidních lidí, kteří kdysi dokázali dodržet slovo, splnit sliby, a tak vůbec normálně pokecat. Dnes na vrcholu vytoužené kapitalistické pseudosvobody se lidé požírají zaživa, blesky jim lítají z očí a kultivované vztahy jsou vzácné; ale nevadí, proto existuje televize, ve které zaplacení zpěváci a herci dojemně zprostředkují charitativní naději, a když ani tato propagační forma práce s veřejností neplní pacifikační úsilí, tak se můžete rozbrečet při tklivých písničkách romantických milionářů Evy a Vaška parazitujících na deficitu emocí dnešního pragmatického světa, což je ostudné. Kdysi tuto posvěcenou záchranářskou roli v agresivní společnosti zajišťovala nějaká svatá a hlavně materiálně chudá madona s doprovodem svatých mužů bez nožů. Pak lidskou nevraživost ještě v médiích předvedou světově populární umělci svými rozvody a tahanicemi o majetek a své milované děti. Jinak je to u nás doma v Česku dobrý, ne? Rozmanitých výrobků je v obchodech dostatek, filmů na lenivé koukání je snad dost, a městečko, které nemá divadlo či galerii také přežije. A jak je ve světě? Na nějakém ostrově mezi domorodci a palmami snad krásně, ale ve Veroně daňový poradce zastřelil své tři malé děti, manželku a pak sám sebe, lehl si do postele a střelil se do spánku; a nedávno v sousedním Rakousku letos v květnu 39letý PR manažer ubil sekerou na třech různých místech nejen svou ženu a sedmiletou dceru, ale i oba rodiče a tchána. Ještě něco z ubohého konzumního světa: Po čtvrtečním Dni díkůvzdání dav nedočkavých koupěchtivých způsobil smrt zaměstnance obchodního řetězce Wal-Mart v New Yorku. Obchod otevíral už v pět hodin ráno. V tu dobu již u vchodu stál nedočkavý dav, jehož nápor nakonec nevydržely dveře. Lidé vtrhli dovnitř a srazili na zem 34letého zaměstnance, jenž byl v šest hodin prohlášen za mrtvého. Jedna ze zákaznic popsala situaci poté, co se dveře utrhly z pantů: „Lidé přes sebe přepadávali. Bylo to hrozné,“ řekla. Takže? Dobrý vítr do plachet a též štěstí na dobré mezilidské vztahy, a ne ty podvojné ve stylu: něco za něco...

Bonifanti, Karel Kahovec a Revival Band The Boom...

Kvalitní kulturní akce je přesně to, co člověk v dnešním zpolitizovaném světě potřebuje! A bohužel, bylo tomu kdysi, a je tomu i dnes. Zákulisní politické čachry budou člověka asi pořád srát. Hudební sobotní večer 22. listopadu 2008 byl věnován narozeninám ústecké beatové kapely Bonifanti s jejich hosty - beatlesovskou ústeckou skupinou The Boom a Karlem Kahovcem, s kterým si posluchači zavzpomínali na "staré dobré hudební časy", když v 70. letech hrával s pražskou skupinou Flamengo. Dnešní společnost jen dokazuje, že nemá tolik renesančních možností, které by kulturního člověka přesvědčily, že nemá smysl se vracet do minulosti, vlastně je tomu spíše naopak, je si vědom, že rezignace na kulturní hodnoty dělá z člověka nekomunikativní duševně zpustlou bytost. Slavné písně od The Beatles v bravurním podání revivalu The Boom vždy spolehlivě vrátí do časů, kdy se šířily éterem a na základce se s kamarády vyráběly z plechových krabiček od čaje krystalky, které večer umožnily tajně poslouchat slavné písně na Radiu Luxembourg. Člověk měl sice ráno červené oči jako králík, ale stálo to za to, ve škole se to nějak přetrpělo. Ústečtí Bonifanti zajistili příjemnou cestu hudební beatovou historií a Karel Kahovec pozvedl nadšení v sále, neb za sebou táhne legendární časy českého bigbítu, na které se dodnes nezapomnělo. Písně Svou lásku jsem rozdal, Poprava blond holky a Paní v černém jsou nezapomenutelné, my je tenkrát hrávali na kytary stále dokola. Vzpomínám na The Matadors s Viktorem Sodomou, když vyprodali ústecké Letní kino, to bylo tenkrát něco! To byla mela! Policajti s obušky a se psy před pódiem, připravená auta na odvoz mladých vzbouřenců. Z knihy Jiřího Černého Hvězdy tehdejších hitparád: Jestliže se většina dospělých nakonec smířila s Beatles, s Rolling Stones nikdy...

Výstava je i malou poctou filosofovi Václavu Bělohradskému, jehož eseje si s chutí přečtu; nejsou zavádějící, spíše jsou věcné a nejsou ani motáním se v začarovaném kruhu...

... mám rád filozofii, mám rád díla těch, kteří se dokáží dívat na svět s užitečným nadhledem, a kteří nepotřebují nějakou velkou lupu na detaily světa, protože znají jeho mechanismy.

Něco málo historie: Generace mladých a nevinných narozených na rozhraní fatálních půlek minulého století mohla "v šípkovém socialistickém království" spát a žít pod vlivem Timura a jeho party, válečníka Čapájeva či hokejového hrdiny Golonky snad navěky, a nebýt osvětových kolotočů vandrujících po českých městech, tak by radostné folklórní tance ve Strážnici nepoznaly, co je to moderní poznání. Z tlampačů vlnitých lochnesek se do noci ozývaly hitovky od Beatles, provokující rokenrol sladkého Elvise nebo Satisfaction od Stounů. Zrození pochybností mladých se rodilo pomalu, poflakovali se bez cíle po ulicích (ústecká kavárna Falk si na nedostatek příznivců nemohla stěžovat) a reálně nic nenasvědčovalo tomu, že lze v útrobách města nad ústím dvou řek najít "něco" zvláštního. Kromě prvomájových veselic dodnes nepovadla vzpomínka na dixielandové seskupení v pruhovaných vestičkách, které zpestřilo alegorické vozy završujících prvomájový průvod a odpoledne ještě hrálo v lastuře parku Rudé armády (dnes je pódium mrtvé a za mříží, blbej konec!)  Co se dá dnes napsat o době, když se mladistvé vzrušení smrsklo do sekvence povolené televizní zprávy o návratu Bítlsáků z koncertu? Pomalu přestávalo bavit honění se za kulatým nesmyslem nebo pukem na hřištích, která ještě existovala v městské zástavbě, a pokud člověk nebyl introvertním lepičem malých letadýlek, tak pro vlastní vývoj už hledal jinou potravu, a samozřejmě, že lákal nejen umělecký svět s neutuchající inspiraci; a kdo nechtěl pod vlivem kapel Olympicu nebo Matadorů založit beatovou skupinu nebo být nejslavnějším fotbalistou, tak by asi nebyl hrdinou...

 Každou tupou technologii mocenského řádu spolehlivě ničí lidské smysly, které v ohradě neomylně cítí, kdy potřebují revitalizaci...

Historické snímky dokumentující socialistickou realitu v Ústí nad Labem a umělecké symboly, které žily spolu, ale šly proti sobě (únorový táta Gottwald a životodárný bigbít mladých)...

...ale v uměleckém světě už bylo dávno vše podstatné prožito a vytvořeno, a mladým adeptům umění překvapivě zůstaly jen inspirující archiválie, navíc esteticky ohlodané. Člověk by starším generacím skoro záviděl tu slastnou naději, že svět lze uměním vylepšit, a prožité televizní chvilky se Ságou rodu Forsytů nevypadaly ještě falešně. Hledat inspiraci v malovaných kytkách a krajinkách se považovalo za žalostný zdroj, pokud netrpělivý bohém nechtěl obcházet usedlé proletářské domácnosti a rozdávat od bytu k bytu právo na potupenou romantickou radost. Surrealismus na chvíli ožil, než zase sklapnul křídla s poslední vydanou knížkou v pražském Odeonu. Pokud zanechal nějakou pachuť na památku, tak jen, že sen může zaujmout jen dítě; mezitím třídní nepřítel československého pracujícího lidu španělský malíř Salvador Dalí zachraňoval surrealismus tím, že pořádal lukulské hody na těle mladé dívky, dokázal se bavit a pobavit (nenabízel žádné ovčí deky nebo mizerné hrnce), a navěky vstoupil do českého evergreenu. Česká normalizace složená z malých privátních normalizací nebyla fatálním obdobím "duševního temna", jak se někdy účelově tvrdí, spíše byla obdobím nenaplněných konzumních snů mezi mlýnkem na maso a rolls-roycem, alespoň pro většinu. Po letech je na místě otázka, jak v české zóně mohl vzniknout vztah k modernímu umění? Bez zahraničních životodárných vzorů to nebylo vůbec možné. Pokud vznikl svobodomyslný debatní umělecký spolek, určitě neřešil vyčpělé ideály socialistického realismu, spíše se pokoušel poskládat útržky podivně prožívané reality a zkoušelo se ledaco. Jelikož se duševní život člověka převážně skládá ze zvuků, slov a obrazů, hledaly se i v zapadlých koutech průmyslově špinavé reality k oživení ztracené prameny inspirace, neboť každá malá naděje měla, v atmosféře studené války mezi Sovětským svazem a Amerikou, právo i na jepičí život, a určitě nešlo o dojemný příběh mladých hrdinů, kteří měli pod bundou tajný plán, jak poopravit svět, který opravit nejde: pamatuji časy, kdy rybí pepřenky byly vynikající než dnešní, pod značkou Varmuža: 80% marinovaných sleď. filetů není pravdou, v obsahu je více cibule, a jsou horší!

... obrazy mají zvláštní schopnost zachytit odvrácenou stranu reality, a jen málokdo byl nebo je i dnes spokojený s tím, co všednost vnucuje (1. Hranáček s míčem, olej, 1984 2/ Havárie citojemu, olej, 1984 3/ Monstra za městem, olej, 1983 4/ Zkamenělý muž, olej, 1984 5/ Staré okno, olej, 1982 6/ Hřiště s drakem, olej, 1981 7/ Sami, olej, 1981 8/ Zákoutí, olej, 1983).

 Takhle dnes vypadá místo na Severní Terase v Ústí nad Labem - místo, které kdysi poskytlo inspiraci pro obraz, druhý viz. výše. (Jen dokument české kapitalizované reality, 2010.)

Užitná a zjednodušená socialistická architektura, která se z praktických důvodů přiklonila k prefabrikaci, zákonitě vytvořila neuvěřitelná zákoutí prázdnoty, žalostné průchody a hluchá místa mezi němými stěnami. Paniku v duši zachraňovaly útěky do přírody, kde se nestavělo a netrčely v ní dráty z nalitého betonu. Do chalupářských oblastí si člověk-budovatel jezdil o víkendech s utajeným nadšením vyléčit pošramocenou dušičku a život jen komplikovala starost o to, kde a jak sehnat nedostatkový stavební materiál. Umělecké prostředí bylo "idylicky" vyvážené; umělci, obhajující srozumitelnost pro všechny, nabízeli malované krajinky, květiny, občas nějaký pracovní záběr z povrchového dolu a populární herci v televizi bavili pracující lid veselými příhodami z natáčení, jinotajnými fóry a různými kotrmelci. Mezitím trempíci s teletinou na zádech a nožem za pasem už dávno opouštěli úhledné socialistické ubikace a antiumělci vytvářeli vlastní duální světy. V pasti vyčpělých idejí a ztraceného snu o spravedlivé socialistické společnosti, ke které chtěli lidé jen tak dojít, se nějak zapomnělo, že člověk většinou chce spravedlnost jen pro sebe a ostatním jen trochu; nakonec boj o různé zkratky a výhodičky zatemnil všem "chytrý" mozek. "Uměleckým kouskem" z dob minulých bylo dílo spisovatele a inženýra z ústecké továrny V. Párala Milenci a vrazi; propagační film s dotací města Ústí n. L natočený v roce 2004 byl děsivý, všem se po jeho zhlédnutí asi chtělo zvracet...

Hledání souvislostí mezi právem na kulturní kvalitu života a složitostí pojmenovat absurditu "zažitých všedních dní" nebylo zase tak snadné, protože nikdo neporadil mouše, jak z lahve ven. Přitom sama architektura už signalizovala, že socialistická společnost svým otráveným životem došla k nejzazšímu okraji beznaděje. Zdevastované sídlištní kouty, opadané omítky na chátrající městské výstavbě byly už viditelným důkazem nezájmu lidí o veřejné vylidněné prostranství. Paralelní privátní světy bez patřičných informací vytvořily zakleté romantické ostrovy se skrytou idealizací světa, kdesi za humny. (V. Bělohradský, Epocha samovzněcování: Člověk, který nepřekonal svůj lyrický věk, nikdy nikoho nepotká, nikdy nikomu neporozumí, nikdy se nesetká se svým vnějškem, nikdy neudělá žádnou zkušenost. Velké slovo modernosti "zkušenost" označuje ve všech svých variantách otřes, který v nás vyvolává každé setkání s vnějškem naší verze světa i nás samých.) Umění, netrpící ochotou se podbízet kdejakému kolemjdoucímu, vždy reflektuje krize světa a je pro konzumní populaci nepřijatelné. Vysmáté radostné dny zákonitě vedou k jalovým konfliktům, ignoranci, a po zmateném rozkladu "vyvážené inteligentní osobnosti" až k estrádnímu kýči a plytkosti a nakonec k hovoru se psem. Veselejší bytosti obývající deficitní prostor, vítězí nad vlastní beznadějí, že si občas zazpívají libozvučné písně "Už Ti není patnáct let nebo Mně už lásko ubývá sil". Na pátém snímku ze zahrady Pražského hradu Na valech je zachycen jeden z mnoha malých zápasů s pravým úhlem; malá zelená zábrana omezuje přirozenou vzpouru chodců proti němu...

...umělecké prostředí si ale nikdy nedělá iluze o podvojné realitě a neomylně vychází z toho, že prospěšnou práci nelze udělat bez kvalitního tabáku, chlastu, tataráku a přesvědčení, že život bez ženské už nemá smysl vůbec žádný (usínat s jízdním kolem v hlavě?), a to i přesto, že žijete kulturně, zajdete si na operu, na bigbít, do divadla, přečtete si zajímavou knížku, zajdete na výstavu obrazů, touláte se po památkách, něco sbíráte, ale hlavně si dáváte pozor, aby se neztrácel drahocenný čas s čímkoliv a kýmkoliv, co nebo kdo připomíná marnost a varuje před vysáváním energie. Na snímcích zleva: 1/ výstava obrazů a skla (s Josefem Starostou) v Ústí nad Labem v roce 1982, zahajoval PhDr. Vladimír Czumalo 2/ debata o všem možném v mém ateliéru v domě, než ho zbourali (na snímku, bohužel, již zesnulý přítel MUDr. Jiří Salamanczuk, obdivovatel secese a příznivec surrealismu) 3/ Tatarák, cigára, to bylo naše potěšení; zleva Jiří Ryvola, malíř a kreslíř z Litoměřic a PhDr. Vladimír Kaiser, v mládí vášnivý fotograf a malíř krajin 4/ a naše manželky, snášející těžko vysvětlitelné vrtochy 5/ foto autora.

Romance nenaplněné touhy. Když denně potkávám všednost na ústeckém Mírovém náměstí / Cítím naléhavou touhu vydat se neodkladně všemi směry / V úzké uličce posedlé šedou se neohlížím zpět a proč taky / Zoufalé vzdechy se snaží chytit mé spěchající kroky / Vždy něco zbude pro pamětníky ve starém městě nad řekou / Suchá ústa a podrážděné červené oči ještě pamatují / Kyselou pachuť probuzení v oknech domu u chemičky / I vlastní zvratky po ránu k okraji eskalátoru chodníku / Vše ale vynahradil společný večer nadšených dívek a chlapců / Cukrová vata, strkání u střelnice, první cigareta a sen o polibku / Řvoucí píseň Stounů Paint It Black s tančící lochneskou do večera / Objevné výlety s nejlepšími kamarády ze školy za poklady / Po staré trase od Větruše klikatě k vaňovským vodopádům / Byly to podivné dny krutosti stříhání dlouhých vlasů se vzdorem / A chvíle pošetilých útěků do imaginárních krátkých radostí / Bez autorit tajemníků skrytých v útrobách dutých ulic / Sic pevně sevřeni v průvodech tekoucích k červené tribuně / Ale s vlajícím praporem z modrých prošoupaných džíns nad našimi hlavami / Puget vystřelených růží pro štěstí na jak dlouho v rozmarech mladosti / Se nečekaně mladé hebké tělo sneslo z koruny košatého stromu / Na konci letu větví proťaté a přesto kapky bolesti nezrodily pouto / Co ale zbylo z dávných přátelství / Suché podzimní listí poletuje / V nejhorším z nejhorších měst hlubokého spánku a je podivné / Že básně stvořené ve skryté radosti nikdo nechtěl číst / Ne jedny dveře s vystrašeným okem monstra ztýraného úzkostí / Zůstaly na několik zámků zamčené mlčením a výkřiky / Mlčením a svázané řetězy v domnění / Že to bude navěky (Křídla mládí spolehlivě nesou do krajiny snů / Můžeš brát a nemusíš dávat / Vše se děje nezávisle na tobě / Nakonec se snášíš k zemi a musíš brát a musíš dávat / Ale komu touha schází s nikým se už nedělí) Zmrzačená lidská bytost v červeném autě projíždí znetvořenou krajinu / Purpurové vzpomínky na překrásná milostná setkání ještě trochu hřejí / Krásné zvuky které jsme slyšeli v radostné zeleni umlkly při krvavém západu slunce / Cesta zpěvu k milované bytosti se ztratila za vysokou kamennou zdí / Chladným pohledem leknínů zavíráme těžká nedobytná vrata našich ulit / Jsme konečně sami / Zpoza branky našeho mikrosvěta hledíme na zánik světa / Uvadá každou minutou / Smutku, proč si vlastně přišel?

... a kdo někdy nemá chuť zaříznout paměť, která zachycuje všechny stereotypně-konvenční situace, které lidská civilizace ve vlastní pavučině spolehlivě umrtvuje. Lidé, kteří během života rezignují na kulturní optimismus s jeho hodnotami a už je ani nebaví navštěvovat hrady a zámky, si vytvářejí věcmi přeplněné mikrosvěty, ve kterých přiživují pocit, že svět se nemůže zhroutit, a že díky politikům a policii běží jako hodinky. Někdy to tak opravdu vypadá, na kilometru čtverečním se kromě střídání ročních období během roku nic nezmění. Oblíbené věci jsou na svých místech a do majetkové statistiky přibývají další, aby pomohly prachu udržet se na světě. Informace, které zaplňují prostor člověka, jeho zabydlené metry krychlové, vytvářejí iluzi, že je nejoblíbenější součástí světa, a přitom vlastně žije v izolovaném malém parčíku s několika stromy a keři. Jeho trasa je narýsována do pravoúhlých záhybů a jen občas se objeví kruh. Le Corbusierův vítězný hranatý svět (známý stroj na bydlení) z minulého století bez měkkých tvarů a estetizujících doplňků směle odvržených, vytvořil nakonec ve městech diverzní prostor pro kočovníky, odcizení a byrokratický cynismus. Pochybná kreativita technokratických džunglí likviduje přírodní krásy dodnes a nezákonné chování přiživuje obavy z omezení (ne o každý kulturní míč, který je vhozen do veřejného prostoru, je zájem). Psychologické zkoumání negativního vlivu hranatosti na lidskou psychiku dokumentují výše uvedená umělecká díla, která se mohla, v době vystavení v roce 1982, někomu zdát angažovaná, ve skutečnosti byla zašifrovaným symbolickým poselstvím a důkazem oprávněných pochyb o neprožívané socialistické reality. Odborný komentář z katalogu výstavy: Nedostatečně si uvědomujeme posun zdrojů, limitů a funkcí, jimiž výtvarné umění prochází. Změny v širokém vztahovém poli, daném základní existenciální interakcí člověk-svět, reaktualizují dnes vědomí primární funkce umění jako zprostředkujícího článku tohoto elementárního vztahu, jako specifické formy vyrovnávání člověka se světem, který ho obklopuje. Nejvýraznější atribut člověka jako druhu, schopnost tvořivého otiskování sebe sama do vlastního prostředí, zbytněl v charakteristiku člověka jako jediného živočicha, schopného druhové autodestrukce zásahy do tohoto prostředí. Východiskem obrazů je prostor. Člověk vidí ze sebe, prostor v jeho vnímání představuje primární limity. Prostorová je konečně i představa světa, představa kosmu, prostorový charakter má řada pocitů.  Rekvizity obrazů vystupují jako pars pro toto lidské civilizace. Vyjadřují protikladnost přírody a lidské civilizace protikladem oblosti a hranatosti, protikladem sférické rozprostraněnosti a limitujícího diktátu pravého úhlu. (V. Czumalo, 1982)

V Ústí nad Labem už od mládí mám pocit, že žiji na staveništi, ale jinak je kolem města krásné přírodní prostředí (alespoň něco!).

Historické snímky z Ústí nad Labem dokumentují urbanistickou agónii a cynismus architektů zasnoubeného s kolaborací tvůrčího intelektu, ve prospěch sebe sama a proti veřejnému městskému prostředí (je co napravovat). Zbourání prvorepublikové zástavby na Fučíkově třídě, dnes Masarykově, je největším urbanistickým zločinem ve městě. Světlým místem je snad jen hotel Vladimir, který je dnes jediným civilizovaným hotelem v Ústí n. L. (jeden, na tak velké město). "Moderní výstavbu" ve městě, která nahradila "starý odporný svět", dnes nevylepšují ani odlehlé ulice, ani možnosti volného trhu s přemírou kočovníků z Východu, kteří udělali z prodejen podezřelé nákupní a restaurační brlohy. Budou snad i Češi jednou s chutí jíst kočky a psy? Historická hlavní tepna z centra města dnešní Masarykova ulice měla i solidní vedlejší ulice, které byly neuváženě zbourány a dnes městskému prostředí chybí. Poslední tři snímky dokumentují půvabnou ulici Prokopa Diviše, z ní dodnes zůstala vila v levém kraji. Oblíbená hospoda Lověna fascinovala nástěnnými malbami s loveckými náměty (myslivec s natrženými kalhotami útočícím kancem za ním) a nefalešnou hospodskou atmosférou (po cestě domů jsem tajně upíjel pivo ze džbánu). Byla uprostřed na pravé straně. Ulice už tenkrát byly plné parkujících aut, ale ještě zadarmo, bez tyranizujících automatů. Na rohu, kde stála nádherná vila, dnes straší betonové lemování (též zadarmo) a parkoviště směrem k hotelu. Touto ulicí se kdysi táhly davy lidí do letního kina, ve kterém bylo opravdu velkým zážitkem si vychutnat kapelu The Matadors nebo film Stevena Spielberka Blízká setkání třetího druhu. Poselství světově úspěšného filmu nešokovalo absurditou, ale nadějí, která spojila diváky vírou, že snad ve vesmíru existuje svět, který může být lepší než ten náš pozemský - svět hrdlořezů a svatých. Česká podvojná realita nedlouho po slavné Sametové revoluci jen potvrdila, byť na malém vzorku, že lidská civilizace je ve vesmíru, bohužel, jedna z nejhorších. Otázkou ale je, jestli to je absolutní pravda; zda-li všechny "někdo" nevodí za nos, aby si lidé mysleli, že jsou mizerní, a protože "někdo" vnucuje, že nenávist je v životě to nejhlavnější?

 Nejsmutnější pohled je na člověka, který přes den drtí realitu a večer dojí slzy u televizního romantického seriálu.

1/  La dolce triviale vita, koláž, 53x37cm, 2006 2/ Mystérium mytologické paměti, koláž, 28x39cm, 2004  3/ Kouzelný kabát, koláž, 52x43cm, 2006

V tržním prostředí nezbývá mezi pudem sebezáchovy a principem slasti mnoho prostoru pro šlechetnost.

Láska nepřichází zadními vrátky. / Krásná slova se nevznáší za oknem jako bílý sníh / a nepadají zlehka na měkoučký prohřátý polštář... / Ani stěny domů by nebyly tak zoufalé / kdyby měly okna, která by na uvítanou mávala křídly / ani místnosti by nebyly tak opuštěné / kdyby měly dveře, které by při otevírání zpívaly radostí / Snad jen listí je vděčné větru, že s ním může letět jinam... / Kdo už nedokáže vyslovit kouzelnou větu: Miluji Tě, jsem rád, že jsme ještě na světě spolu.

1/ Mene Tekel plevel, olej, 61 x 46 cm, 2007-08  2/ Karkulčin mizernej den, akryl, 71x 53 cm, 2008  3/ Svatý v poli (sv. Antonín - dobrák od kosti), akryl, 59x48cm, 2008

Surrealismus a sen patří k sobě! Surrealismus a sen patří k tobě! Surrealismus a sen patří k sobě! Surrealismus...

Sen mladé dívky: Jarní krajina v kopcích Českého středohoří. Dcera s maminkou okopávají malé políčko, společně ho připravují pro novou sadbu. V rozlehlé krajině si obě ženy připadají opuštěně, ale ne bezmocné. Po namáhavé, ale radostné práci, chvíli před odchodem, odpočívají a povídají si spolu. Najednou je překvapí podivné zvíře, které přišlo až do jejich blízkosti. Zkoprnělé neobvyklou situací s úzkostí sledují, co se bude dít dál a jaké má tajemné zvíře úmysly. Divoký kanec do nich zapichoval nenávistné malé černé oči a jeho rypák s výhrůžně trčícími kly budil v ženách opravdovou hrůzu. Druhá polovina jeho těla, byla zadním tělem šedého vlka. Zvíře se chovalo podrážděně, divoce supělo a po chvíli začalo dorážet na dívku, která se nečekaným projevem cítila zaskočená a hledala u překvapené matky očima odpověď na podivnou situaci. Zároveň se musela začít ohánět motykou kolem sebe, aby útočící příšeru stačila odhánět, matka jí s vystrašenými výkřiky pomáhala, ale zvíře bylo stále vzteklejší a zuřivější. S divokým rykem se stále vrhalo na mladou dívku s nepochybným cílem jí ublížit. Po dlouhém a vyčerpávajícím bránění se jí nečekaně podařilo hybridního živočicha zasáhnout do hlavy. Napolo omráčené zvíře upadlo těsně u ní na přední nohy. Než se stačilo zvednout a připravit se k novému útoku, dívka k němu z boku přiskočila a s posledním vypětím svých sil ho motykou umlátila k smrti. (Sen koresponduje s pohádkou o Červené karkulce.) Ještě detaily k obrazu Karkulčin mizernej den pro ty, které zajímá, jak a proč někdy obrazy vznikají: pohádka o Karkulce je spojená se slavným psychoanalytickým výkladem Ericha Fromma o dospívající dívence, která se musí setkat v reálném čase s mužským protějškem. Pokud je člověk s tímto výkladem seznámen, nese jej v nějakém záhybu mozku a v této chvíli může maximálně inspirovat ilustrátora knížek pro děti. Důkazem, že zaplňování veřejného prostoru je pozitivním jevem, byl dokument České televize s expremiérem Milošem Zemanem, který v něm vrátil do reality příběh dívenky z hájenky, která šla s košíkem za babičkou do vesnice Velká Losenice, a kterou v lese napadl a zabil vlk. Mělo se to údajně stát v 17. století a tento "reálný příběh" měl vést k napsání slavné pohádky bratří Grimmů. Setkání protichůdných informací najednou otevírá dveře kritičtějšímu pohledu na realitu. S pohádkou jsou navíc spojené starší literární zdroje a niť se táhne až k nejstarším mýtům lidstva. Největším paradoxem obyčejného příběhu je, že nakonec skončil jako poučný výklad sexuální psychologie, ale nejdůležitější na tom je, že se příběh stal součástí dalších příběhů, které utvářejí logiku naši reality, pro někoho poučnou, pro někoho ne. Když už jsem zmínil expremiéra a bývalého předsedu ČSSD Miloše Zemana, nelze nevzpomenout příběh jeho učedníka Stanislava Grosse. Jeho politický příběh zapadá do soustavy historických modelů chování, jeho je spojen s Jidášem (o kterém zrovna víme málo, byl to vzdělaný žid, či prospěchář, který jen za 30 stříbrných odmítl falešnou naději nebo nikdo?). Lidé v Česku si po zkušenostech pochybných slibů, už udělali obrázek o domácím politickém zákulisí; asi se nebudou řídit zavádějící rétorikou politiků s libidinózním živočichopisem, ale úslovím: "Když do pekla, tak na vraném koni!"

...inspirační foto z cest po Českém středohoří... a přebal knihy Společnost nevolnosti...

Z úvodu knihy V. Bělohradského: Pocit nevolnosti má ve společnosti pozdní doby mnoho zdrojů. Především, řekl bych, je to závratná proliferace znaků, obrazů, formulí a promluv, jejímž důsledkem je, že prudce ubylo skutečnosti. Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho reprezentantů, málo reprezentovaného, mnoho odpovědí, málo otázek...

1/Uprostřed světa, 31x22 cm, olej, 1984 2/ pracovní zátiší (Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos! - oblíbený slogan z dob reálného socialismu) 3/Míč ve hře, 14x14 cm, olej, 1991

 Moderní myšlení není fascinující jen procesem rozkladu reality, ale i uměním složit svět znovu dohromady.

..umělecké projevy propojené s filosofií, životní radostí a smutkem, ale i absurditou všedních dnů nalézají inspiraci na každém kroku, protože "rozumný člověk" po svých aktivitách za úspěchem a blahobytem zanechává spoustu stop, které se nedají zahladit nějakou levně vyrobenou marmeládou nebo romantickou písničkou. Průmyslovou agresivitu, nekulturnost, necitlivost k životnímu prostředí a falešný klobouk s vyzkoušenými vzorečky a sofistikovanou metodikou nevyprovodí ze zeměkoule, bohužel, ani nejsmutnější píseň na rozloučenou... Znovuzrození nejhonosnějších ideálů v "české svobodné společnosti" se jaksi nekoná, a pokud člověk po padesátce nechce bruslit na náměstích, musí se vrátit k prověřeným hodnotám. Filosof Václav Bělohradský ve své knize Společnost nevolnosti píše: Demokracie je příliš svázána s hodnotami, na nichž stojí národní státy, superkapitalismus ji vyprazdňuje v té míře, v níž vyprazdňuje jejich svrchovanost: svobodný veřejný prostor, občanská nezávislost, sdílený přirozený jazyk, antikonformní a transverzální komunikace začínají překážet růstu globální uniformity, která nesnáší žádné meze, žádné hranice. Dále píše: Ke kritice patří i katarze - polemický obraz osvobozuje. Jedním z důvodů, proč se demokracii v Česku příliš nedaří, je deficit veřejného prostoru, nedostatek otevřenosti vůči polemickým obrazům společnosti; český veřejný prostor je kolonizován zahraničními a domácími velkovýrobci bavičského kýče (bavičskou diktaturou). Ještě jeden výběr z knihy: Pravda jako univerzální morální hodnota nám přikazuje vyvracet pohádky, které si lidé vyprávějí, aby "vydrželi žít". Čím ale vyznavači pravdy ty pohádky nahradí? Jen jinými pohádkami? A všechny nové pohádky budou zase odhaleny jako další sebeobelhávání! A tak přichází nihilismus. Lidé jako papež Ratzinger navrhují jednoduché řešení: Ceňme si znovu bez zábran toho, co si nalháváme po tisíciletí, vyhlasme pohádky křesťanského Západu - naše hodnoty - za "objektivní morální řád". (Absurdita křesťanské víry raketově putuje i do vesmírného prostoru. Skoro by se dalo napsat, že neekonomická výstavba kosmické základny na Marsu je zrovna tak pochybná, jako supermarket smontovaný z plechů uprostřed Sahary, ale naděje vždy umírá poslední. A musíme být rádi, že nad politickým světem zmutovaných krys ještě poletují a zpívají nám slavíci?)

Na hřbitovech potkáte osamocené lidi, kteří hledají vyrovnání s marností reality, a snad i boží ticho, které jaksi vítězí nad bídou dnešního světa. (Proč je náš svět stále bídný?)

1/ Začarovaný kruh zodiaku, akryl, 86 x 73 cm, 2008  2/ Zajatci snů, akryl, 50 x 73cm, 2008  3/ Hřbitov geometrických těles, akryl 51 x 37 cm, 2008

Můžeme přemrštěně obdivovat filmovou produkci s populárními herci nebo snadno odsuzovat živelný design nebo buzerující reklamu, ale nemůžeme mít nic proti tomu, že k pohodlné existenci potřebujeme aktuální informace o kvalitě a pohybu zboží; nemůžeme předem popřít dynamickou a imperativní vizualitu, kterou lidé potřebují k životu, už jen z toho důvodu, že sami nemají mnoho možností, jak realitu vylepšit podle vlastních snů, kromě toho, že si mohou aktivně vymalovat byt, jak chtějí (ale někomu stačí jen bílá barva) a většina mizerných lidských snů ani nestojí za to, aby byly realizované. Ubohost životních obsahů, které se smrskly na rekreační sportovní výkony jsou odklonem od kulturních obsahů a tradiční nemasová kultura, když není udržovaná "s laskavou podporou" státu či sponzorů, postupně zaniká. Její virtuální podoba dnes i v nejbližší budoucnosti je neodvratitelná. Setkání s tvůrcem z masa a kostí není nutné již dnes, pokud si na něj nechceme sáhnout pro štěstí, jako na magického kominíka, který jen zajišťoval, aby kamna dobře táhla. Životní idiotské paradoxy se následně stávají náměty reality show nebo tragickokomických filmů, které jsou lidem zpětně v pozlaceném obalu promítány buď pro zábavu nebo pro výstrahu. Půvabné filmy se šťastným koncem nebo cestou za pokladem, pokud se občas podaří nějaký natočit, jsou krátkodobou iluzí, že naděje pochází s reality, na kterou se dost často díváme s největším odporem a málokdy z ní umíme vykřesat jedinou jiskru k zapálení ohně, který by zaplašil nejchmurnější představy (často mícháme hlínu a mraky dohromady). Surová realita uráží kulturní intelekt a cynismus vyplňuje volný prostor. Lidé sami nedokáží "vyzdobit" veřejné prostředí, už jen z toho důvodu, že se nemohou účastnit odborného konfliktu, který plodí životodárné nápady a netradiční pohledy na realitu. Nastupuje pestrá reklama, která nahrazuje náboženské obřady a je v politicko-kulturním prostoru zrovna tak nutná, jako kdysi byla oslavná procesí ke svatostánku na nejbližším kopci (něco musí člověka nakopnout). Přesto, že po čase nalézáme v tajemném koloběhu ohlodané kosti, znovu vstupujeme do bludného a prospěšného kruhu a očekáváme nemožné. Útěk před centrálním výrobcem emocí už nebude pro další generace snadný, jako je ještě dnes, neboť jejich paměť nebude uchovávat autentické inspirační zdroje z minulého století, a když dnešní "mladí starci" vyrazí v maskáčích nebo jinak otrhaní do oblíbených přírodních koutů, kam putovali jako děti, už působí jako návštěvníci z jiného světa. Dnešní i budoucí svět bude zaplněn vyumělkovanými skanzeny, mystifikací s nadrealistickými doplňky, které ještě dokáží vymodelovat fiktivní realitu. Za plotem skanzenu už bude jen znečištěný a poskvrněný svět, životní styly s užitečnou kodifikací - praktický svět rozdělený na odbornosti a emoce s odlišnými vzpomínkami vědce, manažéra, desperáda a umírajícího na namazaný krajíc chleba s máslem. Média budou přenášet protesty, výbuchy, požáry, vraždy, epidemie a neúctu k pomníkům. Vrcholem konzumní deziluze bude zjištění, že člověk je stále smrtelný...

1/ Bezlebeční, bezobratlí a bezkřídlí..., akryl, 110 x 90cm, 2008    2/ Nejkrásnější pohřebiště, akryl, 76 x 70cm, 2008

Pokud jsou civilizační traumata realitou, která se nedá přijatelně změnit, nemají ani naději efemérní lidské bytosti s nečitelnými těly. Co vlastně dotváří život citového člověka se zadními vrátky v mozku, ve slušivém obleku těžko popsatelného, ale s nejsmělejšími tajnými plány? Je to jen duševní soubor viditelné angažovanosti k realitě, která jen podléhá tržní spekulaci, o které máme už předem logické pochybnosti, ale kterou přijatelně funkční a zachovalou potřebujeme k životu? Jaký má smysl lidské tělo žijící jen pro auto nebo rohlík? Co je to za vystrašené tělo, které se v městském davu musí bát o vlastní peněženku a musí v supermarketu snést nákup na slunci nedozrálých jahod nebo rajčat bez chuti? (A kečupy z obchodu? Nic moc, jsou vyráběné z jablečné suroviny a dalších, které nemají s pochoutkou z rajčat mnoho společného. Pokud máte zahrádku, můžete si vyrobit pikantní kečup sami.) V jakém světě vnucených blbostí musí těla stále žít? Člověk uvězněný ve slušivém pracovním obleku, má problém vnímat jinakost, která na něj z nepochopitelných důvodů, útočí ze všech stran; člověk, který musí přehodnocovat postoje vůči proměnlivé realitě a člověk bez křídel, který přežívá díky tomu, že může v lenošce nebo u počítače snít (třebas o tom, co bude, až jednou...). Musí se neustále vyrovnávat i s tím, že dějiny nemohou být z praktických důvodů nikdy fér a romantické snění je zneužito monopolem a strategickými plány těch, kteří vládnou nad světem a nedělají si o realitě masa a krve žádné iluze. (Rozpor mezi správnou výživou a zabijačkovými hody nelze jen tak vyřešit, protože v místech, kde se tradičně prodává mrkev nakupuje pár ženských a naporcované prase spolehlivě přiláká do jídelny celou fabriku.) Bezobsažná realita je spolehlivě úzkostná / temná komora v poledním slunci uprostřed náměstí / pochodující mažoretky už dávno prošly závěsem mlhy / izolované sny se dlouho nezdrží v uspěchaném davu / turistické vzpomínky vysychají na městské dlažbě / kam se poděla ta Země zaslíbená?

Od otevřenosti k uzavřenosti, tak by se mohla popsat proměna české krajiny v okolí Prahy. Tam, kde kdysi byla úrodná pole, jsou dnes příšerná absurdní sídliště tzv. domky snů, ve kterých lidé žádné sny už nemají, kromě strašidelných nočních můr. Snímky ukazují kdysi rekreační místo v Babicích u Prahy; v místě, kde byl před sametovou revolucí opuštěný kamenný lom, všem volně přístupný k letnímu koupaní, je dnes soukromé obydlí obestavěné nekonečně dlouhou a vysokou zdí. Kde jsou ty podivné časy, kdy satirický zpěvák a hráč na bendžo Ivan Mládek hrdinně renovoval na návsi zvoničku a herci Luděk Sobota s Josefem Dvořákem bruslili na zamrzlém rybníku uprostřed vsi a do místního hotýlku jezdil Jan Werich? Ani už nevím, jestli v osadě Hujara se ještě zpívají trampské písně, asi také odešly do věčných lovišť se starými osadníky. Dnes česká vesnice ve výstavbě krásné romantické kouzlo už ztratila...

Snímky 1, 2, 3 dokumentují proměnu české vesnice k horšímu na úkor volného prostoru, 4/ obraz: "Životně důležitý stín koule" (název z básně André Bretona), olej, 21 x 15 cm, 1982

Potřebuje romantismus reformu? Celé české území prožívá reformní časy a český ministr zemědělství (?) mluví programově o zvýšení kvality života na venkově a jeho tradičních hodnotách. Není divu, dnes z českých vesnic zmizely, nejenom malé užitečné krámky, ale i nadšení kočovní lufťáci, kteří v minulosti přiváželi kulturní oživení. Kdysi odváželi zpět do měst nejlepší zprávy z přirozeného prostředí, které dokázaly inspirovat. Dnešní česká "hospodářská" vesnička má vyšší obranné zdi s dravějšími psy za ploty. Lufťáci už nejsou tak romantičtí, jsou neradi, když je jim vidět do talířů, a jen občas přinesou poslední babičce ve vesnici ohlodané zbytky pro pejska. Mají pocit, že lze ještě něco zachránit, ale už není co! Zidealizované porevoluční nadšení v Čechách přecenilo vliv neviditelné ruky trhu a zase vznikají nové mikrosvěty, které už netrpí ochotou se dělit o vlastní půvab, ten je udržitelně privátní. Kdysi české krajinářské umění přirozeně reagovalo na romantické hodnoty vesnických zákoutí a zpětně užitečně obohacovalo zakleté městské "rozumové" vědomí. Vždy si uvědomovalo, že se po hodnotách nemá šlapat, a že i za cenu přiměřené dávky směšnosti stojí za to, českou romantiku zachraňovat a ctít. Dnes už malíře s černým baretem v české krajině nepotkáte, není po nich zase taková poptávka, a nakonec si člověk nebude za každou cenu hrát na nějakou kulturní památku, když jsou dnešní útroby zpolitizovaných měst nechutné a na okraji českého políčka s remízkou si nebudete namlouvat, jak je svět krásný, když se ze vzdáleného stavení ozývá cizokrajné charašóóó. Prostě řečeno, v rodné zemi jako v cizím hrobě... Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti: Jsme regulérní občané přepadení neregulérními partyzány, kteří se skrývají v kyberprostoru, vynořují se náhle, přepadají naše domy a mizí v kyberdžungli, zbudou po nich pouze neplatná telefonní čísla, účty k zaplacení a vyhaslá okna v mrakodrapech. Říká se tomu souhrnně "globální flexibilita". Partyzáni globalizace jsou fanatici, bojující za globální trh jako za nejvyšší cíl lidstva - nic nesmí čerpat svou hodnotu z jiného zdroje, než je pohyb cen na burze. Globální ekonomiku nelze udržet v "legálním rámci". (Před tímto už úniku není, pohyb produktů v tepnách globalizace naplňuje nejvýkonnější představy konzumentů, kteří tak vstupují do ráje se šťastným koncem: lze sehnat chybějící součástky do porouchaných strojků, bez remcání lze nakoupit tukem prokrvený nejlepší salám a supermarket úspěšně nahrazuje staré poetické nádraží, na kterém osamocení lidé sledovali pohyby vlaků; měli přehled, kdy a který přijede nebo kam zase odjede. Byl to spolehlivý svět, jehož chtěl člověk být trvalou součástí a uchovat si jej, třebas i v malé maketě ve svém pokoji. Procházky mezi regály v supermarketu, stále doplňovaných zbožím, jsou něco podobného; konzument pročítá složení výrobků a věří, že vše, co čte, je spolehlivé.) Václav Bělohradský: Původně byl sen o Happyendu nevinným snem o smrti jako brance, za níž nás čeká procházka na obláčcích, kde se za zpěvu nebeského ptactva potkáme s těmi, které jsme neviděli celou věčnost. "Tak už jsme tady zase spolu," budeme říkat. Ale moderní lidé byli netrpěliví a začali věřit v Happyend lidských Dějin, uskutečnitelný ještě za života "pilnou prací všeho lidstva". V očích křesťanů sen o procházce na obláčcích byl od života na Zemi oddělen tlustou čarou - ten sen nebyl z tohoto světa. Zástupy věřících na Dějiny se ale vzbouřily proti této mezeře mezi světy, proti tomu odkladu a chtěly Happyend ještě dnes a tady. Když byla 26. prosince 1991 na nejvyšší věži Kremlu stažena vlajka se srpem a kladivem, nejmohutnější Dějinotvorný zástup se rozpačitě rozešel. Dějiny s velkým D byly zabaleny do starých novin a odneseny na skládku za město. Filosofové osiřeli a trochu se za své včerejší velké ideje stydí. Z Happyendu dějin nám zbyly jen drobky. Smysl (ať už čehokoli) je od té doby už jen naší pěší věcí. (Nic už asi oponou netrhne nebo nás nakonec zachrání lidstvem očekávaní šedomodří mimozemšťané?)

 Tanec? Jen okolo společného pytle plného smíchu; kdyby člověk nekrájel cibuli do guláše, tak by si nad světem ani nepoplakal...

1/ Přízrak všedních dnů, akryl, 78x63 cm, 2003  2/  Eva žije sama, koláž, 28x46cm, 2006  3/ Čtyři stěny sucha, olej, koláž, 58x43cm, 2003

Člověk si nese v hlavě skladiště životem prověřených symbolů, které při krizi nebo slasti fungují, červeně nebo zeleně zablikají. V dnešní době se znovu archaické symboly vracejí, hledají a zkoumají se různorodé paralely, aby znovu účelově posloužily mocnostem světa, které mají v plánu ve svůj prospěch ovládat konzumní svět. Mocenské struktury, žijící mimo přirozený život ulic, umění a filosofii k životu nepotřebují, naopak jsou pro ně nebezpečnou frontou, která vrací do společnosti pochybnosti a plaší konzumní opojení; vrací pocit nejistoty a rozklad reality a konečnost slasti; naopak moderní marketing s reklamou jsou logickou náhražkou náboženského rituálu, obchoduje se s přáním nekonečně prožívané slasti. Žánrová popkultura zaplňuje všechny zapadlé kouty znovuzrozenými duchy a strašidly, lidé se strachují o životy ve vlastní rodné zemi. Přišla epocha nové generace, která mnoho neví, mnohému nerozumí a mnohé si nepamatuje... Slova jsou zbytečná, pište obrázky! Současné performance výtvarného umění, přes veškeré teorie o tom, jak by mělo umění člověka nad realitou povznášet, nakonec působí, že jsou součástí sociologického průzkumu z českých obýváků s jalovými lidskými příběhy nebo potvrzením katastrofického úpadku. Kunsthistorici ve světě, který oslavuje přirozenost, se často radují nad objevem negramotného a civilizací neposkvrněného divocha, který se zjeví v ulicích New Yorku, a když ho nechají zatančit divoký tanec ve skladišti barev, tak se jim nad jeho nesmyslnými díly zastaví dech a vyřknou magické Ach! Nakonec, a je to pořád stejné, i tento divoch odhalí, že kdysi potkal v buši křesťanského misionáře a všem na rozloučenou před signalizovaným úmrtím na AIDS ještě namaluje posvátnou Poslední večeři Páně s učedníky; a my dodnes nevíme, jaká lidská sebranka z judaistické periferie, a zdali se u nějakého stolu v Jeruzalémě, vůbec sešla? Nevíme, jestli byla skutečně odbojná, reformační, nebo jen proti depresím výpary omamného kadidla zfetovaná skupinka, a nakonec ani my sami si nechceme přiznat, v jakém ubohém světě vlastně žijeme. (Model setkání výrazné osobnosti s pasivně-konzumními hrdiny všedních dní, kteří v davech uplatňují nárok na božské obdarování a posvěcení bídné ztrátové nudy, prostupuje až do naší bezbožné současnosti se svými klady i zápory: zidealizovaný kýč romantického zpěváka Karla Gotta, který jen zpívá o tom, jak se lidé k sobě přibližují a proč se od sebe vzdalují, což stačí pro nenaplněné představy všech jeho fanynek, nebo vystavení korunovačních klenotů při úpadku obsahu a letargii národa - symbolů české státnosti, které se s pohlcenou historičností lesknou před zraky tisíců jejich obdivovatelů - magické symboly proti slabosti idejí.) Idealisticky komponovaný model nadějné lidské přízně k výjimečné osobnosti u společného stolu v obraze Leonarda z Vinci je zrovna tak pochybný, jako Babička od Boženy Němcové: ...katolický, prorakouský kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí vzájemné lásce, ale nakonec dobrák král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé polední království v české zemi. Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči všem konšelům - ti zlí úředníci - je matkou všech českých politických kýčů - a že jich bylo hodně! (V. Bělohradský) Ani papež nezůstává v křesťanské demagogii pozadu, ve své poslední knize píše o Ježíšovi tak přesvědčivě, jako by se s ním osobně setkal. Ale nevíme, jak by se zachoval, kdyby ho soudil? Protikladem jsou názory českého prezidenta Václava Klause, který ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta píše: "Není žádný hodnotitel zvaný "obecné moudro", "rozum", jakákoli v čase neukotvená bytost nebo něco podobného. Zejména není žádný vnější pozorovatel a hodnotitel, není ani Bůh, a toto nadpozemské právo nemá ani žádný environmentalista. Nejdůležitějším úkolem lidstva je rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy". Tyto poučené názory určitě nejsou v rozporu s normálním pohledem na svět, jsou marxistické a ateistické; český, často kritizovaný ateismus není nějaká vážná nemoc, je jen výsledkem intelektuální skepse a strašidelná hloubka prázdných koutů nutně vede k nějakému zaplňování (v dávných dobách se do temných koutů házely hořící klacky nebo se vykuřovaly  kadidlem. A dnes? Je v podstatě jedno, jestli vás baví tenis či golf anebo jezdíte do zblbnutí na kole). V názorovém konfliktu Klaus versus Bělohradský vítězí zákonitě první, a to především proto, že zvrhlost globálního volného trhu nespočívá jen v účelovém multikulturním chaosu (více méně prospěšného), ale i únavy lidí z opakovaných a vyčpělých kulturních obsahů. Některá populisticky angažovaná filmová či divadelní díla, která se nedají angažovaně odmítnout, vracejí do oběhu pietní symboliku utrpení Krista; což je symbolika, která se dá v moderní době nahradit strachem o úrodu a následně její zničení suchem nebo poklesem akcií na světové burze, zdražením nafty a následně všech komodit, které jen zdraží výrobní materiální vstupy, ale málokdy sníží kupecké marže, což je typické pro zatraceně bídný život bez naděje (což ale neznamená, že když pragmatici vytlačují z běžného života úctu k emočním a kulturním hodnotám, že příklon ke křesťanské víře těch, kteří o ni stojí, nemá smysl, je to naopak. Trivialita všedních dní vyhovuje pohodlným, kteří ve vydávání poučných knih nenalézají smysl, a dnešní duševně polomrtvý člověk je ideálem nemilosrdného ekonomického světa).

 Abychom mohli vidět něco jiného, je občas zapotřebí změnit to, čemu věříme. (Jeremy Narby)

J. Madeleine Nashová, recenze paleontologického výzkumu: Až do doby zhruba před šesti sty miliony let neexistovaly složitější organismy než bakterie, mnohobuněčné řasy a jednobuněčný plankton... Poté, před 543 miliony let v raném kambriu, v rozmezí ne více deseti milionů let, se s náhlostí zjevení objevila stvoření se zuby, tykadly, chapadly, drápy, klepety a čelistmi. Ve výbuchu kreativity, který nemá obdoby předtím ani potom, příroda jako by načrtla a rozvrhla plány prakticky celé živočišné říše... Objevy velkých ložisek fosilií prokazují, že období biologické inovace proběhlo prakticky ve stejné geologické době po celé zeměkouli. Všechny nálezy ve zkamenělinách svědčí o tom, že druhy se patrně objevily náhle, již plně vyvinuté a vybavené všemožnými typy specializovaných orgánů a že po další miliony let zůstala jejich podoba stálá. Neexistuje například přechodový článek mezi pozemským předchůdcem velryby a prvními fosiliemi tohoto mořského savce. Spíš než výjimku představuje velryba pravidlo... (z knihy Jeremy Narbyho Kosmický had, nakl. Rybka Publishers, 2006)

Surrealistický básník René Char (1907-1988) / Polostín. Byl jsem v jednom z těch lesů, kam slunce nemá přístup, ale kam za nocí pronikají hvězdy. To místo smělo existovat jen proto, že je státní inkvizice přehlédla. Opuštěné služebnosti dávaly mi najevo své opovržení. Zvyklost trestání byla mi prominuta. Vzpomínka na sílu se tu a tam mazlila s venkovskou fugou trávy. Vládl jsem si bez doktríny, s chladnokrevnou prudkostí. Byl jsem roven věcem, jejichž tajemství tkvělo pod rozpětím jediného křídla. Podstata se pro většinu nikdy nezrodila a ti, kdož jsou jejími vlastníky, nemohou ji bez újmy vyměnit. Nikdo není ochoten pozbýt toho, co si s takovou námahou vybojoval! Jinak by nastal čas mládí a půvabu; pramen i delta by měly stejně čistou vodu. Byl jsem v jednom z těch lesů, kam slunce nemá přístup, ale kam za nocí pronikají hvězdy ve jménu nesmiřitelného nepřátelství. (Jaké je ironické poselství básně pro dnešek?)

1/  Měsíční žena, koláž, 19 x 49 cm, 2007  2/  Papež s velkým uchem, koláž, 18 x 49 cm, 2007  3/  Majitel bazaru našel tu pravou, koláž, 19 x 49 cm, 2007

Výstava byla zahájena slovy: "Prostředí bez událostí, výrazných osobností a lidí, kteří se dokážou nadchnout, zobyčejní a zevšední-vznikne mrtvý svět". Lidé si vytvářejí různé událostí, zájmové skupiny třebas likvidují krajinu, staví cizorodé stavby a silnice v místech, které krajinu nakonec nezkrášlí, ale vylidní; neradi navštěvujeme nepříjemná místa a s nechutí se díváme na ošklivé věci, které nás ohrožují, byť urychlují, například dálnice, přenos našich těl. Očekáváme bezpečí v místech, kde ho nemůže nikdo zaručit. Jiní lidé protestují a když jsou obdarováni, tak zase zalezou do svých konzumních pelechů. Politici se před volbami na plakátech romanticky obalí manželkou a dětmi, a za nějaký čas, když se zabydlí v kožichu politického a pokryteckého státu, tak si najdou milenku a rodinu opustí, je to standardní postup. Většina českých politiků pochází z omezujících poměrů a když "mají tu možnost", tak se jejich charakter pohotově rozplyne v sexuální nebo spekulační vášni. Jen nečitelné figury ve výtahu k politické moci, a chybí jen svatozář, ale jak k ní přijít bez zázraků a obětí? V Ústí nad Labem už je jen jediná galerie, institucemi laskavě sponzorovaná, privátní už zanikly, nebyly pro lidi potřebné; byly to zelené ostrovy bez svatých patronů. Bilanční návštěvnost jinde se dohání atrakcemi pro děti (zlaté děti!) a frustrovaní dospělí zaplňují cyklostezky. Poslední výstavní prostor s dramaturgií při zdejší vysoké škole nese nadějný socialistický slogan: Lidé výtvarnému umění - výtvarné umění lidem. Je to ale slogan, který neodpovídá realitě, lidé se o umění (rituálně ani fatálně) nezajímají, není to masová záležitost, jako sportovní mela (skrytý volební prostor) a navíc si lidé na každodenní vadnutí reality, které angažované umění připomíná, už dávno zvykli, a konzumní spotřebu s kulturní ubohostí přijali jako přirozenou součást zpohodlněné "mírové civilizace", ale svět, který stvořilo válečné násilí, nemůže jen tak zaniknout v konzumním míru. Strastiplná cesta za blahobytem konečně dovedla až na vrchol vysněné pyramidy se spotřebitelským košem pod ní. Nádherný prostor a panoramatický rozhled po líbezné krajině s úrodnou půdou a marným vytím na měsíc. A proč selhala historická cesta od socialismu ke komunismu? Z jednoduchého důvodu, tak jako požárníci nacházejí vlastní smysl, když hoří a rychle jedou k požáru, tak socialismus s ideou, že jednou bude dobře, nenaplnil konzumní sny spotřební společnosti: všeho bylo málo a nechtěl vidět, že všechny cesty neomylně vedou k bohatému stolu a nehledejme šlechetnost tam, kde ji nelze najít (pravda je krutá, dobro je slepé). A ještě něco pro naději všedního dne: nedávno jsem zhlédnul půvabný americký film Stranger Than Fiction, který zrcadlí dnešní zatracený svět; doporučuji, vše nemusí být hned tragické, natož odborný pohled na věci kolem nás, které jsou už dávno měřitelné a zábavní informatika pro lidi se může dnes přetrhnout, jak do detailu vysvětlit svět se všemi zakletými symboly, které s tajemnou iracionalitou úspěšně pomáhaly starověku a středověku přežít jejich brutální a beznadějné dny. Ani bible, ta nejslavnější moralistická příručka pro usedlé a lenivé s rodokmenem pastevců, už není tak tajemná, aby naháněla hrůzu těm, co nechodí v neděli do kostela, a ani "synové bohů" nepřiputovali z neznámého kosmu; byli to jen výrazní lidští jedinci, kteří se v poživačném pelechu začali nudit a museli vstupovat do zakázaných krajin, ve kterých detaily světa neosvětlovaly paprsky Božího oka, které občas narušují nebeskou klenbu nad vzdálenou krajinou. Byly to hrdinské činy polobohů, kteří si nenechali nakecat mocenskou a sadistickou elitou nesmysly, které se vždy hodí k ovládání konzumní společnosti, která se strachuje o své "pohádkové pohodlíčko" a půvabný bonus k zájezdu, který slíbí cestovní kancelář, když do ní přiběhnete první. Buďme vděční Kainům a Jidášům, kteří se v lidských časech zjevují, byť jejich vzory jsou literárními figurami, prosáklých do morku kostí pohanským rituálem z dob, kdy byl člověk přirozenou součástí přírodních cyklů; že nás opakovaně varují před "dnešními hodnými politiky", kteří nás nonšalantním pokrytectvím a modelem spekulativního životního stylu přivádějí do bludiště nemravných přízraků; a prostředky, které se k jejich agresi hodí a přemrštěně využívají se staví před naše slepé oči tak, že jejich mediální obraz vypadá, že usnadňují a zachraňují naši fatální volbu, ale výsledkem je zamotaná cesta k cílům, která je lemována bufetem se sekanou z nejhoršího masa, vyprazdňováním kulturnosti politickou kriminalitou; navíc prostor pro idealismus končí u první pokladny v supermarketu, u které konzument pravidelně zjišťuje, že se avízovaná sleva na zakoupené zboží nekryje s platební položkou na paragonu.

Pokud chceme mít pocit, že žijeme v civilizovaném světě, nesmíme sledovat televizní zprávy. Denně v nich někdo někoho zabije.

1/ Zaříznutí paměti, olej, 34x29 cm, 2003 2/ Podvojná láska, akryl, 50x50cm, 2008 3/ Spící kobylka, akryl, 41x41 cm, 2007 4/ Svatý Antonín - dobrák od kosti, akryl, 30x41cm, 2007

Výstava je zpřístupněna bez zvláštního poděkování, díky internetu! Přestože moderní technika lidem ztěžuje životy a člověka omračuje, přece jen mu přináší nové osvobozující možnosti a nekončící radosti. Chtěl bych hlavně poděkovat všem vynálezcům za to, že byla vynalezena mikrovlnná trouba (člověk si může rychle ohřát jídlo), že bylo vynalezeno rádio (člověk se dozví, jaké je počasí v Itálii i když to nepotřebuje, protože tam není), že byla vynalezena televize (člověk se může vleže dívat na obrázky, a bohužel i na to, co vidět nechce), že byl objeven aspirin (člověk se může léčit za pochodu), že bylo vynalezeno auto (člověk se může pohotově a rychle přemístit jinam), že byla vynalezena sekačka na trávu (člověk se nemusí obracet na smrtku s kosou), že byl vynalezen spínací špendlík (člověk se může zachránit, když mu rupnou kalhoty, pokud ho má u sebe), že byla vynalezena lednička (člověk si může uchovat potraviny na další dny), že byla vynalezena trouba i pekáč (člověk si může v neděli upéct kachnu, pokud to ještě umí), že byl vynalezen vlak s osobními vagóny (člověk v nich může sedět a dívat se při jízdě krajinou z okna ven), že byl vynalezen fotoaparát (člověk si může kousek krajinky odnést domů), že byl vynalezen obyčejný knoflík (člověk si může zapnout kabát, když mu je zima), že byl vynalezen věšák (člověk si může pověsit kabát, když se vrátí ještě zpět domů a bez úhony), a že byl také vynalezen marxismus (člověk může být nestydatě realistický), že byl vynalezen buldozer (umí srovnat krajinu, aby v ní mohla vést silnice), že byla vynalezena sklenička (člověk si do ní může nalít pivo nebo víno a oslavit všechny dosažené úspěchy), že byl postaven v Londýně dům se střechou, na které mohli živě a naposledy The Beatles zahrát lidem v ulicích pod sebou (chaos, který v přilehlém okolí ten den vypukl, byl opravdu půvabný)...

Díla pro VI. mezinárodní bienále kresby Plzeň 2008 / The VI. International Biennial of Drawing Pilsen 2008

1/ Neznám je, ale existují / I don´t know them but they exist, tužka, 86 x 60 cm  2/ Stín ježka / The shadow of a hedgehog, tužka, 89 x 64 cm

Díla pro V. mezinárodní bienále kresby Plzeň 2006 - 1/ Z krabice do pavučiny hvězd - dílo na výstavě nejlepších kreseb Bienále 2006 – Travelling Show – The Best of Biennial of Drawing Pilsen v galerii JDMooney Fondation v Chigacu, USA  - v květnu 2007  2/ Ztracená krajina  - kresba vystavena v Schönsee , Německo v ČESKO BAVORSKÉM CENTRU v dubnu roku 2007 3/ Houští a kameny... a dále výstava nejlepších kreseb Bienále Plzeň 2006 v Galerii Leerer Beutel, Museen der Stadt Regensburg / srpen - září 2007.

The Best Collection of The International Biennial of Drawing Pilsen Travelling Show USA 2007 v galerii JDMooney Fondation v Chigacu / 19.4. - 30. 5. 2007 /. Nadace John David Mooney je partnerem Bienále od roku 2004. Díky podpoře města Plzně se mohla realizovat na jaře 2007 rozsáhlá výstava kreseb. Byla uskutečněna ve spolupráci s Generálním konsulátem České republiky v Chicagu. Vystaveno bylo 120 kreseb od 67 výtvarníků. Kolekce byla doplněna o práce 4 výtvarníků z USA - účastníci Bienále 2004.

1/ Plakát k pražské výstavě v červnu 2007 2/3 Ukázky dadaistických výtvorů (sbírka Kunsthaus Zürich)

Asi málo lidí mimo Prahu ví, že v ulici Ve Smečkách existuje výstavní prostor Galerie Smečky, ve které probíhají zajímavé výstavy. Galerie Pražské plynárenské, a. s. se specializuje na umění koláže. V její sběratelské kolekci se nalézají nejrozmanitější díla, vzniklá v rozmezí víc než půl století, špičkové ukázky vysokých kvalit, dnes jen těžko dostupné práce zcela zásadního významu, vedle toho i díla nepříliš známá či zcela neznámá, zajímavé rarity, které nám přibližují tvorbu dosud mnohdy veřejnosti skrytou. „Sbírka Pražské plynárenské tvoří pozoruhodný celek, který ve svém důsledném zaměření na koláž nemá u nás obdobu,“ říká umělecký historik Jiří Machalický. Dnes tuto kolekci tvoří přes 200 exponátů; hodnota podobné sbírky je přitom jen těžko penězi vyčíslitelná, neboť jednotlivé její položky jsou ve své podstatě nenahraditelné. Najdeme v ní práce Jiřího Koláře, Ladislava Nováka, Karla Trinkewitze, Adolfa Hoffmeistra, Eduarda Ovčáčka, Libora Fáry, Běly Kolářové, Čestmíra Kafky, Josefa Hampla, Věry Janouškové, Ivo Medka, Jaroslava Vožniaka, Josky Skalníka a řady dalších našich umělců. Pražská plynárenská, a.s., vlastní zcela ojedinělou uměleckou sbírku, zaměřenou na koláž, kterou neustále vhodným doplňováním rozšiřuje o další umělecké přírůstky...

1/ Panel věnovaný nejzáhadnější postavě hnutí dada 2/ Walter Serner - největší cynik hnutí dada 3/ Tristan Tzara, Simone Bretonová, André Breton: Paříž, 1920

V rámci 17. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha proběhla v Galerii Smečky 1. DADA výstava, která ukázala neznámé historické dokumenty, poukazující na fakt, že kořeny dadaistického hnutí vedou až do Bukurešti a přesunem rumunských mladých umělců do švýcarského Curychu prorůstají jeho projevy Kabaretem Voltaire (literární klub, výstavní síň a divadelní scénka dohromady), který byl absurdním útočištěm proti nesmyslnosti válečné Evropy. Jedině na tomto místě se mohly potkat historické osobnosti, které by se určitě nepotkaly; Tzara hrával s Leninem šachy. Nechceme opakovat známé věci ze školních lavic. V krátkosti vyložení vášnivých negací Tristanem Tzarou, který přijel původně do Švýcarska studovat matematiku: "...v létech 1916 až 1917 se zdálo, že válka neskončí nikdy. Odtud znechucení a revolta. Ošklivily se nám všechny formy tak zvané moderní civilizace, samotné její základy, logika, jazyk. Nesmíme zapomenout, že dotěrná sentimentalita v literatuře předstírala lidskost a že v oblastech umění se roztahoval špatný vkus, který vyžadoval vznešenost a byl věrným obrazem síly buržoazie ve všem, co na ní bylo nejhorší..." Dada bylo chemickou reakcí všech významných proudů. Výstava přibližuje dadaistického nihilistu Waltera Sernera. Jen pár slov o něm z katalogu: narodil se roku 1889 v Karlových Varech jako Walter Eduard Seligmann v zámožné židovské rodině. Rodina vlastní místní německé noviny, orientované spíš na Vídeň. V nich tiskne recenze výstav a divadelních představení. Je bouřlivák a koncem roku 1917 se vynořuje mezi dadaisty. V návalu nadšení formuluje v Curychu manifest "Poslední uvolnění", který dopisuje v březnu 1918 v Luganu. Jakákoli teze je okamžitě vyvrácena antitezí. Veškerá filosofie, jakákoli životní jistota zbankrotovaly. Serner napadá naprosto všechno: lásku, která je bez uzardění schopna udělat z kachny labuť, vědomí, filosofii, vědu, umění, humanitu, náboženství, morálku, řeč, která selhala a stala se z ní prodejná děvka. Morálka je jen obchod, "slabost mozku" (Rimbaud, Sezóna v pekle).  A dále "Revoluce je jen hysterická šarvátka mezi totálně netalentovanými bytostmi s organickou vadou." Při čtení manifestu na 8. Dada večeru se mu podařilo vyprovokovat publikum k agresivitě. Zuřivě se na něho vrhají a šprušlemi vytrhanými ze zábradlí ho ženou z pódia. Vlastně tím končí i curyšské dada. Právě jeho manifest inspiroval Tristana Tzaru k napsání známého "Manifestu dada 1918". V pozdějších šarvátkách mezi Tzarou, Picabiou a Bretonem je sice Tzara obviněn z plagiátorství Sernera, ale to už jde mimo. Čert vem celé dada! Toulá se po světě a mizí po něm jakákoli stopa. Šířila se fáma, že se ztratil někde v Rusku, při hledání beztřídní společnosti. Bez ustání cestuje, navštěvuje Mariánské Lázně, Prahu, pak odjíždí neznámo kam. Jeho stopa nakonec končí, s asi tisícem Židů buď v Osvětimi, nebo v jiném vyhlazovacím táboře v Bělorusku. Výstava byla studnicí dobových dokumentů, ale nemůžeme naše stránky zahltit jejich přemírou, byť by byly pro zájemce o historii nepochybně zajímavé. Informujeme opravdu jen zběžně.

Díla dadaistů: 1/ Francis Picabia - párátka (1920)  2/ Marcel Duchamp - L. H. O. O. Q. (1919) 3/ Kurt Schwiters - Konstrukce pro urozené dámy (1919)

Náš komentář: Žije ještě Dada? Žije a žít bude, pokud člověk nebude za pracovním stolem už ráno myslet na to, co bude k obědu? Dada je touhou po změně, je přirozeným receptem, jak čelit proti všednosti nevšedností. Dada žilo ze vzduchu, a čerstvý vzduch je dada! Dada je chaos, a chaosem je i prožitý den v hypermarketu. Dada volalo po naplnění života a hypermarket je dada konzumní džungle pocitů a dojmů. Dada šlo proti falešné ušlechtilosti, a proto je přirozenost mezi regály se zbožím naplněním dada s touhou po absolutní volnosti ve všem. Reklama je absurditou dada. Ujezte se a upijte se k smrti, je to dadaistické! Můžete se svobodně rozhodnout... Rumunský emigrant a válečný dezertér Tristan Tzara vyslovil svou nechuť k umění, k filosofii, k vášni. Nechce bojovat, není to k ničemu. Tvrdil, že všechny energie jsou zneužity a zneuctěny, jakmile jich člověk použije pro nějaký účel; jediné dada užívá jich správně v jejich ryzosti, totiž bezúčelně. Historická hranice mezi dadaismem a surrealismem je velmi tenká, ale pracovní setkání Tzary s André Bretonem nakonec nevyšlo, zakladatel surrealismu hledal pro tvůrčí intelekt naději a v názorové soutěži jde dále. Spojování nesourodých prožitků, věcí, náhodně vytažená slova z klobouku a lepené básně, výkřiky a rámus pod střechou cirkusového šapitó, vrhané bifteky z hlediště na antiherce na pódiu a zběsilé útěky s penězi za vstupné do pařížských ulic bylo mladistvým antiuměním krátkého dechu. Umělci dadaistické recese s existenciální nutností se vrhali na detaily všedního života a zakonzervované smetiště kulturních dějin a konvenční společnosti nabídli antiumělecké zrcadlo nezadržitelného rozkladu světa, ve kterém logická věta ztratila smysl a řeč s doplňujícími vysvětlivkami se stala zbytečnou. Dadaistická revolta s oslavou živočišné všednosti předvídá budoucnost až do absurdity a úspěšně přesahuje do dnešních dnů, kdy vrcholem spotřebitelské pyramidy je mlčící člověk,ale šťastně omámený konzument (ideální oběť marketingové psychologie), který si zrovna koupil buráky a plazmovou televizi přes celou obývací stěnu. Stačí se jen dívat na obrázky, populární ikonografické figury, protože nikdo nechce už nikoho vnímat a slyšet. Mene tekel: "Němé cesty ztrácely svoje křídla / a člověk vzrůstal pod křídlem ticha / přibližný člověk jako já jako ty a jako ostatní ticha" (T.Tzara).

Od 30. 5. do 9. 9. 2007 proběhla v Praze jedna z těch zajímavějších kulturních akcí - jedinečná výstava českého umělce Jindřicha Štyrského. (1899-1942 / zemřel v sobotu 21. března ve věku 42 let. Pohřeb se konal ve středu 25. března v 16 hodin v krematoriu města Prahy. Posmrtná výstava se konala 4.-24. dubna t. r. v Mánesu.).  Vystavené obrazy a publikace dokumentovaly počátky, zrání a vrchol umělecké meziválečné generace 20. století. Do kulturních dějin ho zapsaly aktivity se skupinou Karla Teiga Devětsilu, přátelství s malířkou Toyen s kterou rozvíjeli umělecký směr - artificialismus. Další umělecký vývoj vede přes poetismus k aktuálnějším vyjadřovacím možnostem surrealismu, již pod velením André Bretona. Pod vlivem četby Lautréamontových Zpěvů Maldororových, jež dostal příležitost ilustrovat (1928) se uvolnily poslední zábrany a další výtvarná a literární, ale i fotografická tvorba se bude zabývat kritikou obsahu technokratického buržoazního světa. Vzhledem k tomu, že na výstavě nebylo dovoleno fotografovat, uvádíme jen čtyři záběry, které dokumentují  prostory galerie.

...dokumentární snímky upřesňující tvorbu Štyrského jsou nutně převzaté z uměleckých publikací, které byly vydány v roce 1969 a 1970 nakladatelstvím Odeon v Praze (1/2 ReD v roce 1929 - ukázka reakce v tisku k cenzuře Maldororových zpěvů, potvrzené soudem v Novém Jičíně v roce 1929, ...poněvadž se tam smilnými činy mravopočestnost a stydlivost uráží hrubě a takovým způsobem, že se tím zavdala příčina k veřejnému pohoršení). Na třetím snímku fotografie z návštěvy Paříže roku 1935 s názvem: Pařížské odpoledne. V tomto roce navštívil Prahu André Breton spolu s Paulem Eluardem. Tato událost patřila v kulturním světě mezi významné. "Spolek posluchačů filosofie Karlovy univerzity" si mohl  vyslechnout tři přednášky o vývoji surrealismu, o surrealistické situaci objektu a politické pozici dnešního umění, které teoretik surrealistického hnutí André Breton 3. dubna přednesl. Knižně byly vydány na jaře roku 1937 (Nakladatelství Joža Jícha v Brně). V létě 1935 Štyrský při návštěvě Paříže (společně s malířskou Toyen, režisérem Jindřichem Honzlem a básníkem Vítězslavem Nezvalem) vážně onemocněl (zděděná srdeční choroba) a ležel v nemocnici Cochin. Ze vzpomínek V. Nezvala z návštěvy Paříže: ...v červnu 1935 jdeme znovu po vratkých schodech až na samotný jejich konec k malým dveřím, které se podobají dveřím půd nebo komor. V té prastaré barabizně v rue Fontaine, kde je pustý dvůr s trojím schodištěm, po schodech, které slézáme, vstupovali Bretonovi přátelé do tajemství spánku. Bretonův ateliér je obrácen dvěma nevelikými a skoro čtvercovými okny na bulvár de Clichy. I nyní  jsou připevněny na dřevěné výplni mezi dvojitým oknem dvě "posmrtné masky": Bretonova a Eluardova. Na levo od dveří je knihovna s kompletním Hegelem a Leninem. Na podélné stěně je zavěšena jednodílová knihovnička s černými romány. Naproti visí Dalího Vilém Tell, jeden Miró a Štýrského Kořen-nůžky. Stěna s knihovnou černých románů je hustě poseta obrazy a surrealistickými objekty. Je tu též veliký Chirico... Kdesi stranou stála zelená petrolejová lampa jejíž chatrný vzhled jí dával zvláštní půvab "nalezeného předmětu". Povšiml jsem si jí a k mému překvapení mně ukázal André Breton na odstřižené dráty elektrického vedení, které mu vypjali. Říkám tuto smutnou maličkost všem těm, kdož obdivují jako já čistotu děl André Bretona, aby si uvědomili, za jakou cenu je tato čistota. V sobotu 22. června 1935 jsme se sešli s André Bretonem a s jeho přáteli v hospůdce poblíž metra Grenelle. Breton, Eluard, Perét a Tanguy šli zjistit, má-li zemřelý René Crevel (Diderotův klavír, 1932), jenž byl bezpochyby této chvíle v márnici nemocnice Baucicaud, jak jim to kdosi sdělil, na krku kříž, jejž prý mu tam zavěsily jeptišky - a bude-li pochován s církevními obřady z vůle rodiny, která měla právo rozhodovati o jeho pohřbu, poněvadž nezanechal poslední vůli. Když se surrealisté dlouho nevraceli, obávali jsme se, že došlo v nemocnici ke konfliktu a že jsou naši přátelé zatčeni. Tanguy s Péretem zjistili, že Crevel kříž nemá. Dosud se jim však nepodařilo vypátrati, zda-li se bude nad mrtvým konat církevní obřad, jejž si umínili překaziti stůj co stůj. Asi za půl hodiny se naši přátelé vrátili. Crevelova rodina se dověděla, že surrealisté chystají demonstrace proti církevním obřadům nad rakví jednoho z nich a že se snaží znemožnit obřady. Proto se rozhodla rodina v poslední chvíli obřad odříci a pohřbít příbuzného bez jakéhokoliv zásahu se strany církve...

...na prvním snímku je surrealistické dílo s názvem Obraz V,  z roku 1932, známý spíše z uměleckých publikací a školních učebnic, ale vidět jej na vlastní oči je něco jiného, má rozměry 196 x 130 cm. 2/3 perokresba je záznamem snu  o vestě a roubovaném stromě (1937), který se stal inspirací pro obraz Majakovského vesta, olej, 64 x 58 cm (na vestě dole lístek s textem: Tento KUS mého života věnuji Toyen. J. Š. 1939). 4/ obraz Člověk sepie, 1934 a barevná koláž  Hrozen, 1934. Další protináboženské koláže vzpomínkou na dětství, matka byla bigotní katoličkou.

Sny 1925-1940, kniha vyšla v úplnosti až v roce 1970. 2/ Sen o alabastrové ručičce 3/ Sen o Matce-zemi, 1940 - četl jsem před spaním Máchův Máj. Byl jsem velmi unaven - dřímal jsem ---- zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou. Objevila se mi tatáž vyrytá půda - jako ve snu o cikánce. 4/ Sen o rybách, byl rozpracovaný v několika variantách... Dnešní doba se věnuje výkladům snů spíše zábavnou formou ve všech možných magazínech, někdy mohou být pro někoho inspirací, popudem k výletnímu návratu do dětství, ke koupení kupónu do loterie nebo se někomu zjeví čísla do sportky. Sny jsou jen tajemným mostem mezi realitou a prostorem, který můžeme maximálně umístit mezi zemí a nebem... Fragment Štyrského poezie (třicátá léta): Nahota zahalená kouřem doutníků - sladká pohoří / Opilec špinavý, ale s čistým límcem / Dívka srostlá s balustrádou / Maska na stromě. Strom zrajících masek / Něžná dívka v čele vojenské kapely / Tanec je ochočování samiček / Psí čumák na holi / Cesty jsou položené větve na zemi / Katedrály z peří ptáků / Tropy - sbírka motýlů pod vemenem zebry / Pískovcové figury v pokoji (otec a matka) / Kůň v katedrále (vedu koně ze služeb božích) Kapr s dámskými nožičkami / Postel s umrlcem v zahradě u moře... Fragment z přednášky v semináři na Karlově univerzitě v Praze (1938): Vysmívá se někdo mořské panně, protože nemá nohy? Pravím vám, že přichází strašná doba vizionářů. ...přiznávám se, že poezie a malířství jsou pro můj život dostačujícím dobrodružstvím a že nikterak netoužím po tom, být nějak účasten v dnešním politickém zvěřinci. Moje umění není nositele žádných idejí, které dnes zajímají širokou veřejnost. Nemohu říci, že mě to těší, protože si nelibují v osamocení, rozhodně však je mi milejší tato izolace od konvenční veřejnosti, od politických čachrů, od umělecké korupce a všeobecné zrady a kupčení s národem, milejší než popularita, jíž lze s tímto inventářem dosíci, a jíž proto pohrdám. Surrealistický malíř dává nám prožívat iluzi svých odpolední a vykládá nám tak o místech, o létu, o čase, aniž něco nebo někoho zpodobuje, co se nachází mimo něj. A přece v jeho obrazech zraje a voní ovoce, hoří lesy švédských zápalek, taje olověné závaží a rozpadají se voskové tváře... Mým očím je stále nutno házet potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ve spánku ji tráví... Paradoxy dneška, na jejichž počátku stálo umění: Provoz všedního života málokdy přináší kulturní výbuchy, spíše jeho mozaiku vytvářejí novinové zprávy o hospodářské kriminalitě politiků, vraždy, násilí a vloupačky. Umělci poukazují na duchovní bídu, a nebylo tomu jinak ani v době Štyrského, kdy umění chtělo svým vlivem utvářet kulturnost světa. Z internacionální revue Disk (sekretářem byl Karel Teige): Štyrský: Obraz = živou reklamou a projektem nového světa a života. Vše ostatní KÝČ! Obraz musí být aktivní, nutno ho strojově rozšířit 1000, 10000 a 100000 exemplářů. Grafika letákem. Teige: Buď plakátem! Reklamou a projektem světa. Propagace nové krásy, zdraví, rozumu, svobody, řádu, radosti, veselí života...

Resumé: Co vlastně zůstalo do dnešních dnů? Jen symboly, které ztratily mýtotvornou kvalitu? Slovy surrealistů: stačí k životu jen vysušené radosti beze slov, rychlá jízda autem s nepředstavitelným pomníčkem u silnice na jejím konci? (Z automobilových reklam se čím dál víc vytrácí poselství, proč by si lidé měli to auto koupit. Hodně používaným argumentem je v poslední době cena, což podle mého názoru není úplně dobře, Na auta by se mělo jít přes srdce. Ale z toho, co vidím, mám dojem, že všichni jedou podél moře nebo do hor... Jiří Mikeš, nestor české reklamy.) Vyschnou někdy inspirační  zdroje pro umění, které se nevzdává možnosti novou realitu s pěnovými křídly zachytit? Z denního tisku: "Když jde bývalý prezident Jacques Chirac v Saint -Tropez na procházku k moři, město si dává schůzku podél jeho trasy. Stal se králem atrakcí". Když noviny oznámí, že dojde k úplnému zatmění Měsíce, už nepodléháme mystické panice, je to normální. Když se Vatikán rozhodne splnit věrným poutníkům jejich přání a podepíše s cestovní kanceláří pětiletý kontrakt na jejich přepravu, řeknete si, proč by ne? Ale pokud přemaluje dvě letadla typickými žluto-bílými barvami vatikánského církevního státu a vnitřek ozdobí svatými obrazy s nápisy "Hledáme tvou tvář, Bože", tak už není klid namístě. Jak bude to hledání trvat dlouho? Když reklamní odborník prohlásí, že v propagaci aut se brzy do popředí dostanou argumenty, jak je vůz čí jeho výrobce šetrný k životnímu prostředí, a že móda čtyřkolek a velkých terénních aut zanedlouho přejde a znakem společenského statutu se stane postoj k ekologii, řeknete si, že je to logické. Vždyť člověk není žádné prase a nemusí neustále přiživovat svou agresivitu, kterou si přitáhl z kdovíjaké předpotopní džungle. Prostě značky musí budit důvěru, a my víme, že to není složité, ale je to problém... Jaký je vlastně rozdíl mezi tatrankou, kterou vyrábí česká Opavia a tou, která se vyrábí ve slovenské Seredi? Český výrobek se ztrácí v sofistikovaně pomalovaném obalu, ale ke skalnatým horám má dost daleko, slovenský výrobek oplatky je v průhledném obalu dobře viditelný a působí důvěryhodněji proto, že obrázek na obalu má k slovenským horám blíže...

Básníci přivedli poezii snu na denní světlo... italský malíř Giorgio de Chirico byl vynálezcem surrealistického prostoru; osudová místa italské Ferrary, která denně procházel ovlivnila moderní umění 20. století. Na prvním snímku obraz Zneklidňující múzy z roku 1916. Na druhém snímku surrealisté: zleva malířka Toyen, básník Paul Eluard, malíř a básník Jindřich Štyrský, charismatický básník a teoretik surrealismu André Breton a mluvčí českého surrealismu Karel Teige v Praze v r. 1935. Dále surrealistické publikace... Hodně se psalo a mluvilo o osvobození ducha (slovo duch ještě něco znamenalo) a osvobození člověka od tzv. utrpení konformního života. Má dnes ještě smysl přemýšlet o významu dialektické cesty od prvenství myšlenky nad hmotou k pasti marxistického materialismu, a konečnému vítězství hmoty nad myšlenkou, když se člověk chce, stejně jako kdysi, svobodně procházet tajemně neznámou krajinou? V sladkém konzumním věku je zbytečné přemýšlet nad tím, jestli byla dřív slepice, nebo vejce? Filosof, genetik a chovatel nedávno rozhodli: bylo to (prý pochopitelně) vejce...

Mezi světlé chvilky života by měl určitě patřit kulturní zážitek...  a pokud se nic neděje, není něco v pořádku. Výstava českého surrealisty Václava Tikala v pražské Galerii U Betlémské kaple byla výstavou proti zapomnění. Na třetím snímku obraz s názvem Autoportrét, olej na plátně, 74x62 cm z roku 1942. Pokud se v Praze koná výstava surrealisty, je vždy širší přehlídkou uměleckých děl "tak nějak" naposledy. České surrealistické umění nasálo všechny neobvyklé postupy, které přirozeně vznikly za hranicemi Čech; krajinu městských kulis Chirica, panoramatické prostorové průhledy s rozkladem reality Salvadora Dalího nebo přitažlivé struktury povrchů reality Maxe Ernsta. V těchto parametrech vyzrávalo umění slavných osobností (Štyrský, Toyen, Istler, Janoušek, Medek, jen namátkou). Samozřejmě, že nemůžeme věřit, že doba, kterou žili, byla nádherná, ale přes veškerou bídu byla časem nadšených hledačů, kteří nebyli lhostejní k člověku a životu, ke společným hodnotám, které dnešní civilizace už nevyznává; každý žije egoisticky pro sebe a o smrti známého se dozví dodatečně...

Hledání "sebe sama" bylo surrealistickou posedlostí, názorových půtek, zamilování i odmilování od původních inspiračních zdrojů. Ale těm můžeme těžko něco vyčítat, na Západě vždy byli o kroky napřed a v Čechách se pravidelně dobíhal na pražském nádraží poslední vagón šíleného rychlíku. Generace beatové hudby a hippies, která prožila příznivou polovinu se smutným koncem sedmdesátých let minulého století, nezkoumala jestli surrealisté měli rádi bramborovou polévku nebo španělské ptáčky s knedlíkem, nebo měli raději mámu nebo tátu, spíše přirozeně projevila zájem o nové a podněcující, a bylo jedno, zda-li šlo o renesanci surrealistického umění nebo beatovou hudbu Beatles nebo Stounů, hlavně že se něco dělo. V surrealistických obrazech Tikala je možno objevit obecnou hodnotu poetiky života s příklonem k tajemnosti přírody, jako druhému a důležitému elementu, bez kterého jsou lidské životy ochuzené, zoufalé a podezřele prázdné. Jeho obrazy připomínají ztracené magické kouzlo fantastických krajin, které uspěchaná a existenciální doba míjí a nevěnuje mu již tolik pozornosti...

Od ničeho k něčemu, od něčeho k ničemu... snová inspirace surrealismu byla sice nejasná, ale společně s náhodnými novými objevy byla povzbuzující a utvářela mapu možností imaginace. Z úvahy Václava Tikala (Aktuality tvorby, 1958): "Je nesporné, že žijeme v dnešní době obklopeni novou skutečností, charakterizovanou jednak pokroky moderní techniky a civilizace, jednak změněnými vztahy mezi lidmi. Dalším faktem je krize výtvarného umění dneška. Podle některých názorů je tato krize způsobena tím, že se výtvarné umění nevyrovnává s touto novou skutečností. Tvrdí se, že aktualizace výtvarného umění bude možno dosáhnout prostě tím, že výtvarníci učiní z výseků nové skutečnosti modely svých obrazů. Myslím, že logika takového závěru je jen zdánlivá a povrchní...Myslím, že jsme už dávno skoncovali s představou, že řeč fantazie je řečí naprosto odtrženou od světa, hrou nevypočitatelných náhod, libovůlí a zvůlí. Víme, že vyrůstá ze světa, který nás obklopuje, ve kterém jsme žili a žijeme, z něho přejímá tvary, barvy atd. Fantazijní výtvory nevyjadřují sice objektivně novou skutečnost, novou realitu, zato však pravdivost našeho vztahu k ní. Jsem přesvědčen, že v takovém upřímném zobrazení vnitřní skutečnosti jsou tak či onak citově zpracovány nové skutečnosti, tj. jednak vztahy člověka k nové realitě, jednak vztahy mezi lidmi". Abstraktní obrazy jen dokumentují snahu se vyrovnat s moderní civilizací, s její technikou a rychlostí...

...děkuji galerii JBK za svolení a možnost fotograficky zachytit jedinečnou výstavu do tohoto dokumentu.

1/ Václav Tikal: Skála hostí, 1946 2/3 Z cynického deníčku současnosti: tohoto žebrajícího jsem viděl už vloni, teoreticky by měl být po smrti, ale je vidět, že se mu v nekonečné štědrosti kolemjdoucích daří přežívat. Otázkou je, jak dlouho? A všichni můžeme "romanticky" doputovat za 20 korun pražským metrem do Rajské zahrady a po černém mostě až k perskému Zoroastrovi (590 př. n. l.) i k tomu, v čem pokračují básníci dodnes: podle Zoroastrova mytického názoru byl svět zkažený - nikoli svou přirozeností, ale vnějším zaviněním - a má být reformován lidskou činností. Moudrost, čest, pravda proto spočívaly v připojení, nikoli oddělení. Protože základem tvoření bylo světlo, moudrost a pravda, do nichž však vstoupila temnota, klam a lež, bylo nyní povinností člověka vymýtit je svou poctivostí v myšlení, slově a skutku. Označuje dva zástupce světa: Ahura Mazda, Pán života, moudrosti a světla a jeho protivník, Angra Mainju, Démon lži. Tyto dvě protikladné síly existují odjakživa a jsou stejně staré. Nejvyšší bůh zoroastrijského náboženství Mithra je svým způsobem předchůdcem Ježíše - duch pravdy a spravedlnosti a také Spasitel lidí. Paul Eluard: Dnes, poezie... Nadejde doba, kdy se probudí lidská inteligence celá, vládnouc svou přirozenou řečí, kterou malý počet lidí živil po staletí svou nadějí a uchoval v jejím prvním rozkvětu. Všichni lidé znovu budou schopni užívat řeči spontánní, lehké, naleznou opět dar tvorby...

V červnu roku 2005 byla na vernisáži v Nostickém paláci zprostředkována českému publiku atmosféra hollywoodského filmového prostředí na fotografiích Pat York "Božská těla"...

...výstava slavných tváří, které dávají krásu umění a naději, která tolik chybí dnešnímu rozporuplnému světu. Setkání s osobnostmi přímo nebo na snímcích, které osobním kouzlem a velkým uměním nenahrazují ztráty minulých věků, ale i zklamání našich každodenních a všedních minut. Poselství radosti ze života, a upřímné potěšení předávat to nejlepší z uměleckého tvoření, také odhaluje druhou stranu času, tu tajemnou cestu do lidského kamenolomu, ve kterém snad ještě lze vytesat základní kámen naděje i v dnešních nepříznivých a pragmatických poměrech. Když pročítáme kulturní přehledy, tak nemůžeme přehlédnout frekventované pojmy: nenaplněná romantická láska, odcizení, sebedestrukce, o všem nevysloveném, poslední minuty bezbranné oběti, rodinné krvavé drama, příběh lásky na pozadí reforem, dojemný film o životě a smrti, vracejí se naši hrdinové, po hlavě do prdele, o nenávisti a odpuštění apod.

...a v přeplněné výstavní síni svítilo slunce a zářily známé osobnosti - John Cage, Sean Connery, Kirk Douglas, Jane Fonda, Anthony Hopkins, Burt Lancaster, GeorgeLucas, Jack Nicholson, Ronald Reagan, Ringo Star, Steve Martin, Michael Moore, Barbra Streisand, John Travolta, Raquel Welch, Bianca Jagger, Roger Vadim, Michael York  předávali z fotografií...

...i jejich poselství, které všichni občas potřebujeme. A slavný mušketýr Michael York s manželkou se trpělivě a s radostí podepisovali svým obdivovatelům. A co na to slavný umělec amerického pop-artu Andy Warhol? Pár slov z poznámek Pat York k vystaveným portrétům: ...Andyho jsem pořídila ve Volpi Palace v Benátkách během oslav Regatty, když jsme se s Andym začali navzájem fotit. Tenhle obrázek se sladkým a vlídným úsměvem je z konce našeho foto-souboje. Vídala jsem ho často v průběhu onoho týdne a později jsem se s ním střetávala ve Faktory, při návštěvách New Yorku. Tehdy jsme společně obědvali a on si vše pečlivě nahrával. Byl to skvělý umělec, nepřekonatelný pozorovatel, vždy pozorně naslouchal a příležitostně prohodil: "Páni!" nebo "No tedy...". Samozřejmě byl mnohem komplexnější; toliko z výstavního katalogu, který byl zdarma k dispozici návštěvníkům výstavy...

home / výlety / zajímavosti / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy