home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / ad absurdum / odkazy

Mají ještě smysl otázky? 1/ Má myšlení v konzumní společnosti smysl? 2/ Je pro život důležité moderní umění? 3/ Myslíte si, že se člověk stal už strojem? 4/ Věříte tomu, že za jednáním politiků stojí Bůh? 5/ Kdy je člověk nejvíce šťastný? 6/ Proč člověk potřebuje romantické písničky? 7/ Existuje nějaká souvislost mezi masem a marcipánem? 8/ Proč lidé navštěvují staré hrady a zámky? 9/ Rozumíte symbolům, které jsou součástí naší reality? 10/ Věříte, že na hradě Houska existuje vchod do pekla? 11/ Věříte tomu, že Bůh něco dělá a že vůbec ví, co dělá? 

Sekvenční poezie: Mírně agresivní... Na jakém principu funguje / Trpěl jako zvíře / Nejmocnější žena zamilovaná do buldozeru / Moudrá a mírně agresivní bez varování / Historický průvod tajných přání a snů bloudil městem / Další nová tvář v ulici / Ohlas vyráběný sériově / Kdo rád vraždí na jednom místě / Každý chce mít doma teplo / Tajemná návštěva v katedrále před desátou / Jen nejlepší maso si zaslouží být nazváno masem / Lidi? Záleží na nich? / Zbavit se lásky - proč ne, ale co potom? / Život mezi vynálezci a vrahy? / Oklamat turisty a voliče známou tváří je smutné / Všechny hlasy pro falešně erotickou ženu / Vzrušený dýdžej sežral mixážní pult / Berte děti na běžné nákupy / Začala generální stávka za řetězovou reakci / Ale nic se nestalo, jen zničili všechny symboly světa / Byl zasažen centrální nervový systém naděje / Občanská válka mezi mravenci / Vědci jim vzali právo na svobodu slova / A co na to papež? / Dvakrát jsem se s ním setkal v restauraci U Černého psa / Bůh na Zemi rozhodl: propuknou bratrovražedné boje mezi milujícími se sourozenci / Umí ještě někdo zahánět zlé duchy? / Mysteriózní drama zamilované rosnatky v hodinách ve věži / Na svaté hoře zvířata už nezabíjíme, ani nejíme / A odpadlí andělé nevydrželi nudu v nebi / Pořád si vyprávíme o chamtivé lidské povaze / Všichni spěchají z práce na nákupy / A pak se něco stane / Možná už zítra / Čtyřicet tisíc lidí v ulicích a tlačenice na náměstí s kolotoči / Smutní prodejci masek a paruk / Pán, který zdemoloval stánek s masem a byl zlý / Zklamaní byli jen turisté / Hledají ostrov s pokladem na okraji pouště...

1/ Franz Kafka (1883-1924) v roce 1922 - začal psát román "Zámek". 2/ Starý snímek jeho rodného domu na rohu Maiselovy a Kaprovy ulice v Praze...

...na třetím a čtvrtém snímku neuralgické body melancholického prostoru jeho "zemské tíže" - živnostenský velkoobchod s galanterií Kafkova otce v přízemních místnostech Kinského paláce na Staroměstském náměstí (dnes Kafkovo knihkupectví) a útrpné pracoviště "Dělnické úrazové pojišťovny pro království české v Praze". Žalostné a byrokraticky ubíjející pracoviště. Hebrejsky se jmenoval Amschel. Vidoucí Franz Kafka svou literární pitvou otrocké reality vyslal varovně znějící signály. Ve všech kancelářích světa znějí dodnes. Jeho objevitel a přítel Max Brod zaznamenal kdysi Kafkův sen, jak prý "sedě v člunu plul prázdným řečištěm". Pojišťování ztotožňoval s náboženstvím primitivních národů, věřících v odvrácení pohrom všelijakými manipulacemi. Jeho prorocký sen věrohodně předjímal dnešní frustrované prostředí a jeho kalamitní choroby - civilizační odcizování, stres, úzkosti, deprese, neurózy s příznaky strachu, podrážděním a smutku. Kafka neobdivoval to, co jeho knihy vyjadřují; byl energický a iniciativní, byl sportovně založen a rád s přáteli soutěžil; spíše těžkopádnost a prázdnota všedního světa a narůstající zdravotní problémy rozlily více černé do bílé plochy jeho života. I když byl obětavým úředníkem, byrokratické stereotypy zadusily i jeho ideály...

Dnešní náměstí Franze Kafky s dokumentární expozicí v rodném domě i s přívalem zvědavých zahraničních turistů. Směrem od Staroměstského náměstí k němu dojdete.

Pro židovské autory - umělce a vědce - platí úměra: čím více museli věřit v Boha, tím více o něm pochybovali. Ale o to více ho hledali, protože zvědavost je neukojitelná. Židovského Boha hledal později i Franz Kafka. Společně s otcem, když útrpně rozjímali v synagoze, určitě o něm "tajně" pochybovali. Obchodu s galanterií moc nepomáhal. (Staré časy kupců z pouště, kteří směňovali otroky, zlato, kadidlo, myrhu a hedvábí byly pryč.) Matka sama otci v obchodě neúnavně pomáhala, byla nenahraditelná. Franz se také snažil, ale vlídného pohledu a slůvka uznání na otci nevyloudil. Přes "provozní otcovo lamentování" a běžné generační rozpory byla úcta k otci nesmírná. Jeho patriarchální postoje v rodinném prostředí byly tradiční a nikoho neznepokojovaly. Mladý Franz se pohyboval ve zbožném a učeném židovském prostředí ve vztahu k souhlasnému stanovisku otce, pokud se o něčem vážně, ale s pochybnostmi rozhodoval (povídka "Ortel"). Franz Kafka žil s pocitem, že svého otce zradil (málo mu pomáhal v obchodě), do vztahu se promítaly odlišné názory na naplnění života. Rozpor mezi zbožným venkovem se židovskými tradicemi a svobodomyslným městem bez tradic, ve kterém je každá víra bez nátlaku neudržitelná. Na ukázku z jeho Dopisu otci: "proč si myslíš, že jsem Tě zlomyslně zradil? Přinesl sis z té malé, ghettu podobné vesnické obce opravdu ještě trochu židovství, nebylo toho mnoho a leccos se ještě poztrácelo ve městě, nicméně dojmy a vzpomínky z mládí zrovna tak vystačily na jakýs takýs židovský život, zejména když Ty jsi nepotřeboval žádnou pomoc toho druhu, neboť pocházíš z velmi silného kmene, a pokud šlo o Tvou osobu, sotva jí mohly otřást náboženské pochyby, jestliže se značně nemísily se společenskými pochybami". Franz Kafka svým talentem a kritickým zrakem objevil příčiny a důsledky nekreativní reality, která spolehlivě vede k postupnému ochrnutí mezilidských vztahů ve dne. Ale když je k večeru prázdno a není už tolik vidět, tak se lidé scházejí a vyprávějí si navzájem příběhy, které by chtěli ještě prožít...

Dějištěm jeho dětství, mimo jiných, byl  také dům "Minuta" na Staroměstském náměstí. Pohled do Maiselovy ulice se židovskou synagogou.

Maiselova synagoga v Praze - všechny boží chrámy sepínající ruce do nebes, jsou jen kopce a mytická obětiště, které si lidé přenesli do svých vesnic a měst. Mramorové katafalky přece jen působí u židovské synagogy divně a netradičně. Jsou to jen dekorace, které tam zanechali filmaři z Hollywoodu. Návštěvníkům synagogy se líbí, tak je tam provozovatelé nechali...

Z pera životopisce Maxe Broda o tom, co ho na Kafkovi fascinovalo: Vyzařovalo z něho cosi neobyčejně silného, s čím jsem se už nikdy nesetkal, ani při setkání s velice významnými a slavnými muži. Dokud žil, projevovalo se to jako cosi tak přirozeného, dočista samozřejmého, že člověk vůbec nepřišel na to, že by o tom měl vlastně přemýšlet. Souvislosti, které nikdo nikdy netušil, které však neměly nic svévolného, nic "surrealistického", nýbrž byly to pravé souvislosti, drobné, ale správné, věrohodné poznatky, z nichž by byl člověk s velkou chutí vystavěl úplně nový systém poznatků. Dále píše: Je jasné, že Kafka velkou část svých znalostí života a světa, stejně jako svého skeptického pesimismu, načerpal z úředních zkušeností, ze styku s dělníky trpícími bezprávím a z mašinérie vleklého úřadování, ze stagnujícího života lejster. Celé kapitoly románů "Proces" s Josefem K. a "Zámek" se zeměměřičem K. mají svou slupku, svůj realistický obal z prostředí, které Kafka zažil v Dělnické úrazové pojišťovně. Byl to člověk, který ve všem chtěl mít jen absolutno, šel do krajnosti. Velice trpěl tím, že musel být denně v úřadě. Věty z Kafkova deníku: Nesmírný svět, který nosím v hlavě / Trýzeň, kterou mi působí továrna / Několik dní píšu, kéž by to vydrželo...

Vlastní "automatické" kresby, které Franz Kafka ledabyle odhazoval do koše neb byly jen malými útěky z reality. Max Brod je trpělivě sbíral.

Franz Kafka a absolutno: Z důvodu nemoci pobýval do léta 1918 u sestry v Siřemi. Vesnický špejchar se stal předlohou pro román "Zámek". Pak přijel do Prahy a pracoval zas nějaký čas v úřadě, vždy odpoledne se věnoval zahradničení na předměstí Prahy. V Siřemi objevuje venkov. Všeho ostatního se chce vzdát. Touží po správném začlenění do rodiny, po usmíření s otcem a plánuje cestu do Palestiny. Uvažuje o hříchu, o vyhnání z ráje. Hledá, konečné slovo nenalézá. Proniká do lesa, ale brzy se vrací zpět. Každý velký básník něco v životě objasnil, co nikdo před ním tak jasně neviděl. A co objasnil Kafka? Nejasnost života!

Při toulkách přeplněnou Prahou narazíte ještě dnes na ztichlá místa jejího starého magického prostoru...

Na otázku kladného nebo záporného vztahu k umění dnešní společnosti lze odpovědět jen z pohledu jiné otázky: Co vlastně očekáváme od života, kromě toho, že se dobře najíme, pobavíme a vyspíme? Zděděná pravěká úzkost společně se strachem ze smrti nakonec dovedly lidskou civilizaci až k počítačům a genetickým experimentům, a všichni bláhově věříme vědecké iluzi, která je více než milá, že nakonec přechytračíme celý vesmír. Jsou i tací, kteří zarputile věří, že Bůh z nějakého smradlavého koutu vesmíru řídí lidské osudy, a že ho snad meziplanetární sondou probudíme z jeho letargie, aby nám dokázal, že jeho Syn boží, nebyl nějakým vesmírným levobočkem. V realitě všedních dnů většinu lidí drží při lepší náladě jen vzpomínky na příjemné zážitky skryté v povědomí. Pracovat a žít v dnešním českém kapitalistickém a technickoekonomickém systému určitě není jednoduché. Celá etapa vývoje od Francouzské revoluce v roce 1789 k nadějnému socialismu dopadla vlastně katastrofálně a zákonitě musely zahynout všechny ideály o lidské šlechetnosti; člověk si konečně musel přiznat, že není schopen dobrovolně a zadarmo pracovat pro blaho druhých. Stoické přitakání všední realitě jen otvírá brány tomu nejhoršímu, co kdysi v lidech kultura dokázala ještě tlumit. Moderní básníci - adorované svědomí národa - autoři revolučních manifestů bláhově snili o kulturní svobodě člověka a věřili, že ve chvílích svého osobního volna, až přijde domů z práce, bude ještě psát a číst své milé u sporáku básně. Ale to vzalo za své. Když osvícení inženýři začali konečně dělat technické zázraky a vyrobili první televizi, nikdo nemohl tušit, že budeme za několik let se zarděním tvrdit, že se díváme jen na její druhý "osvětový" program, a že první je pro naivky a třetí pro hlupáky. Média dnes svobodně píší v novinách o moderním umění a umělcích, ale jejich zasvěcené recenze v českých domácnostech většinou skončí jako obalový materiál pro vnitřnosti zrovna vykuchaného kapra nebo ohlodané kuřecí kosti. Jen málo lidí ocení, že výstava obrazů v poslední galerii ve městě je přínosem. Spíše čekají na svého oblíbeného televizního komika, který udělá pár kotrmelců, uprdne si, upřímně se zasměje stupidnímu vtipu a na závěr pořadu pozve svalnatého a mužného zpěváka, který na rozloučenou zazpívá píseň o nenaplněné lásce nebo baladu o životě, který stojí za hovno. Po skončení nejhoršího představení v jeho životě komik odjede do své miliónové vilky za městem a později ohlásí na všechny světové strany dojmy z nepovedené sebevraždy. Proto je dnes "božská" televize se svými proměnlivými herci stále úspěšná - v roli mytické Velké matky - pohotově zajišťuje dostatek lahodné potravy pro věrné a šťastné děti, které si ani nevšimnou, že přibyly na váze, že jim ochrnuly nohy, a že jim přestala v těle proudit krev. Za skvělé "boží" služby obětují jen pověstnou "jiskru v oku". A dnes je to už jedno, protože každý je strůjcem svého štěstí a mělo by to být konečně jedno i umělcům. Otázkou je, jestli by se měli opravdu řídit názorem ne jednoho dnešního politika, že umělecká činnost je jen jejich privátní záležitostí, a že kultura není společenským statkem, který by se měl podporovat z veřejného rozpočtu? Pokud chce malíř malovat obrazy, tak musí privatizovat hospodu jako holandský Rembrandt a příležitostně namalovat portrét omámeného štamgasta, který si v jeho lidové hospůdce dal několik piv a pečené koleno na dřevěném prkénku; a pokud umělec zatouží po nějakém zbytečném obsahu, tak si může po večerech pietně namalovat ukřižování Krista. A když to pojme jako krvavý masakr, tak to možná prodá? (A psát o malíři kýčů nemá smysl. Tady si neodpustím malou kritiku: občas se píše o zázračně úspěšných malířích nebo malířkách, o tom jakou péči věnují drahým rámům ze vzácných dřev, protože už prý nestačí jen namalovat obraz, že umělci jsou sebestřední atd. Realita je jiná: většina hrozně úspěšných tvůrců jen podporuje kýče a jejich slátané obrazy žijí jen s pomocí dávno pohřbené symboliky - různých artistů, kašpárků, sladkých rajských krajin s potoky, věšteckých koulí, přiblblých andělů a ksichtů historických osobností. Toto doprdelevlezlé pseudoumění je slepenec bez názoru.) Dnešní materialistické společnosti to nevadí, neřeší obsah, řeší jen smysl a formu financování nepotřebné kultury, ale jen do té míry, aby nemusela ostudně zavřít poslední divadlo nebo galerii ve městě. Prostě kulturní stánek, který privátní příznivci nejsou ochotni udržet při životě svými penězi za vstupenky. I přesto, že dnešní konzumní společnost už dávno nestojí o moralizující obsahy typu Moliérova lakomce, přesto se umění nevzdává možnosti popisovat svět a stále nabízí ironickou grotesku, duchaplnou absurditu, originální rozumové náměty, abstrakci, poetickou idealizaci, živočišnost i duševní energii, kterou nikdo nepotřebuje. Nakonec umělec nabízí i ironický sebeparodický obraz raději, než-li nazlobenou agresivitu nebo ponurou zádumčivost. Protože stále existují lidé, kteří oprávněně pochybují o životní radosti nebo lidském smutku, a chtějí si ještě přečíst knížku, zajít do kina nebo do divadla, na koncert nebo na výstavu, aby zjistili, jestli existuje smysluplná předpověď naděje, alespoň na příští týden nebo měsíc. Dnes převládá názor, že spotřební společnost suverénně vyhrála smyslným požitkářstvím nad dosaženou kulturností člověka, ale nelze tvrdit, že je to absolutní pravda. Ale pozor, konzumní parodie českého slzavého údolí zdaleka nekončí, ještě nevyčerpala všechny živiny bahnitého dna plytkosti! V televizním pořadu Prolínání světů tvrdil popularizátor a lehký kritik náboženství Tomáš Halík, že člověk bude i nadále nevyléčitelně náboženský, což je dnes už nepochopitelné, ale pro obchod to znamená, že naděje stále bude dobrým zbožím i bez patřičného návodu; ale je to i špatná zpráva, která varuje před duševní stagnací. Málokdo touží po zpohodlnění intelektu, jako lidé v náboženském středověku, ale to se nestane, pokud člověk nepřestane toužit po kulturní rozmanitosti a umu. Je politováníhodný pohled na dnešní vzdělanou lidskou bytost, která dokáže žít v pohodovém stereotypu a její opuštěnost prozrazují prázdná slova, nerozvité věty a plytké dny. Připomeňme si nadějný příklad z historického filmu Alexandr Veliký, když jako chlapec zkrotil černého divokého koně: "Nelíbí se ti tvůj stín, viď? Vypadá jako černý duch, který tě chce chytit. Je to jen mámení Apollóna. Apollón je bůh Slunce. Ale my ho spolu přelstíme, když se mnou pojedeš!" (Bucephal, tak se jmenoval jeho odvážný kůň: silný a tvrdohlavý!)

Sculpture Grande Prague na Václavském náměstí v Praze - léto 2006

...v imaginárním srdci Evropy procházeli lidé kolem uměleckých skulptur. Spíše mlčky, někdy s nejistým úsměvem. Někteří si v duchu určitě kladli marnou otázku, na kterou neexistuje dobrá odpověď. Proč se to děje? Je to recese nebo karneval? A vůbec, je to rozumné? Ne, není to rozumné, a ani být nemůže. Jsou to jen staré bolesti, které stále dokola připomínají absurditu lidského světa. Jen věci, které chtějí také být při běžném nákupu zmrzliny, klobásy nebo trička v obchodě naproti. Málokdo si při vlastním spěchu přečte, že anděl už dávno opustil tento svět, že kůň mu byl věrným průvodcem, že civilizačně osamělá bytost bude hledat ohroženou identitu až do skonání věků, že příšerně zdomácnělý kostlivec v našich hlavách zastupuje na náměstí nečitelné duchy minulosti, a že několik kytek z rajské zahrady ukazuje na bezbarvost lidské společnosti (Které? Když někdo nějakým projevem na něco poukazuje, měl by být přesnější. Je bezbarvý majitel uzenářství nebo předseda správní rady akciové společnosti, či předseda vlády nebo dokonce prezident?); ale buďme vděční galeristům, kteří ještě mají chuť obohacovat veřejné prostory i přesto, že moderní umělecká díla nemohou soutěžit s líbezným obrázkem Madony Panny Marie nebo televizním seriálem...

Sculpture Grande Prague 07 v centru města - léto 2007

 Výstavu léta 2007 připomeneme jen několika ukázkami děl, které turisté objevili skoro náhodně. Některých si ani nevšimli, některé asi nepochopili, u některých se s nadšením na památku fotografovali, především u díla se surrealistickou poetikou Venuše a bota s rozměry 2,5 x 3,3 x 1,2 m (autor Jean-Jacques Ory z Francie). Absurditu slepecké hole na Václavském náměstí (Blind Stick, autor Jiří David, ČR), v srpnu již zničené (měla rozměry 5 x 0,5 x 0,5 m) už nešlo vychutnat. Další dílo Information (autor Brigitte Kowanz, Rakousko) instalované na Staroměstském náměstí vrací téma kódování a dekódování informací současné přeexponované civilizace. Pravděpodobně bylo upřímně obdivováno snad jen turisty z Japonska. Každopádně procházky výtvarnou Prahou jsou přínosem. Je podivné, proč kulturu ostatních českých měst zachraňují převážně folklórní a hudební festivaly... (Závěrem malý komentář: Dáme-li na misku vah hůl pro nevidomé a dámskou lodičku, co z toho vlastně plyne? Symbolická hůl byť obklopená zahraničními turisty působila osiřele, ale to neznamená, že v pražském ráji kapesních zlodějů a cizokrajného obyvatelstva, které opanovalo centrální český prostor, nenese symbolické poselství. Určitě není náhodou, že už dnes na povrch prosakují apokalyptické zvěsti o tom, že Češi v blízké budoucností neobhájí vlastní kulturu a životní prostor, což se jim v minulosti kupodivu podařilo udržet v soutěži s německým živlem. V současnosti Češi prožívají kritické a fatální období nihilistického konzumního realismu a vypadá to zatím tak, že o zachování české kultury má zájem jen nepokrytecká a duševně zachovalá menšina. Dámská lodička je sice známým sexuálním fetišem, proto asi kolemjdoucí podvědomě iritovala. Spojení zvětšeného výrobku úspěšné botičky a detailu obrazu Zrození Venuše z roku 1478 od renesančního umělce Botticelliho zapůsobilo v nepřelidněném a celkem tichém pražském prostoru nejenom nečekaně, ale i objevně (ne náhodou smyslovost postavy s průhledným závojem probouzela erotické touhy jeho současníků). V tomto díle se naplňuje poselství nečekaného spojení zdánlivě cizorodých věcí básníka Comte de Lautréamonta, programově využívaného surrealistickým hnutím. Jeden z jeho zakladatelů Philippe Soupault napsal mimo jiných děl určitě prozíravý román "Le Negre", který byl epopejí negerské síly dobývající senilní Evropu. Česká budoucnost asi bude všelijaká. S ironickou nadsázkou můžeme spekulovat o tom, jak Češi budou udržovat jazyk a zbytky kulturních fetišů v diasporách a snít o mesiáši v podobě rytířů z hory Blaník a jejich pomoci. Morální pomoc pokleslým a zpohodlněným konzumentům už nepřijde ani z kulturní fronty historicky pověstných "levicových intelektuálů", když je dnes vidět, kam spěje konzumní parazitismus. Příručka národního přežívání Češi na vlásku od Benjamina Kurase jen potvrdila, že není důvod; navíc pokrytectví kapitalistického žití-nežití nevytváří předpoklady, že naděje, po které se v rozvrácených společnostech stále volá, bude v nejbližších časech nalezena. The Guardian (E15): "Každé úterý otevírá Británie Pandořinu skříňku, ze které vyskakují stovky sériových vrahů, násilníků, prznitelů dětí, "bestií". Na poslední Pandořin dar, naději, čekáme marně. Podle bulvárního tisku je osud Sodomy a Gomory pro moderní Británii ještě příliš dobrý. Kde jsou rodiče, učitelé, morální vůdci? Podle všeho by měli být srovnáni do řady a zastřeleni za svévolné zanedbání povinností. Kdekdo navrhuje, co by se mělo udělat. S rodiči, učiteli, policií, sociálními pracovníky, prodejci alkoholu. Nikdy nikdo nepoužívá činný slovesný rod a první osobu jednotného čísla". A teď vážně! Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá, ne? Kdo bude neustále někoho "kulturně" zachraňovat? Někdo o to vůbec nestojí, stačí mu pyšně milovat své oblíbené věci - rychlé auto, pistoli akorát do ruky, výkonnou motorovou pilu, dobře namazané lyže, poličku s hrníčky, romantické pohledy a vyprahlé kýče...

Když prolistujete noviny, zjistíte, že číst je denně není zdravé, a že se mizerná nálada od starověku vlastně nezlepšila (snad je spokojený jen úředník v bance, což je pochopitelné - historie metody půjčování peněz s úrokovou mírou byla Židům umožněna už v babylónském zajetí, kterou přenesli do antického světa. Vzhledem k tomu, že byla nositelem krutosti musel ji jejich zákon Tóry upravovat: "Nebudeš od svého bratra brát lichvářský úrok", ale to se nedodržovalo. Nejeden zadlužený "bratr", který nemohl splácet své dluhy, přišel o všechno, co vlastnil a on s celou rodinou byli prodáni do otroctví. A pak přišel Ježíš se svou pohádkou? V dnešní české realitě zase dobře funguje systém, ža vám "elitní" firma půjčí peníze a když půjčku nesplácíte, tak na vás pošle exekutorskou společnost, která je její dceřinnou společností. Existuje prostor pro "nějakou" další pohádku o lidské šlechetnosti?). Tak všichni přežíváme v realitě, ve které kdekdo s něčím nesouhlasí, nebo smutníme nad sebevraždou velryby, a jen někoho potěší návrat nejkrásnější ženy světa. Navíc ještě popové hvězdy ovlivňují vkus veřejnosti. Pobožná a "ukřižovaná" zpěvačka Madonna je prý studená a chladná žena, protože pop je jen fabrikou (to je fakt, děsný!). Útočí falešně erotická žena na středobod vesmíru? Základní stavba božího chrámu směřujícího k nebesům, alespoň z pohledu žabího pohledu, zůstává nezměněna, a nejpodivnější křesťanský symbol Krista je realistický jen v tom, že ukřižování bylo ve starověku běžnou a oblíbenou popravčí technikou. Člověk vymyslel i jiné popravčí nástroje, přesto při toulkách evropskou krajinou nemíjíte pomníčky špalku se sekerou, šibenice nebo gilotiny. Kolik romantismu by ztratila krajina, kdyby nadšení turisté na svých cestách míjeli památné šibenice s oběšenci Kozinou nebo Jánošíkem? Nebo kdyby francouzská krajina byla obohacena o gilotiny s těly bez hlav krále Ludvíka XVI. nebo "Marie" Antoinetty či jakobínce Robespierra. Nestaly se z nich zakuklené symboly "únikového kříže", kolem kterého se dodnes točí pokrytecké a nekonečné spory. Jde totiž o klíčový marketingový bod a Římskokatolická církev se zlobí. Kdo a na čem vlastně podnikatelsky parazituje? O realitě raného křesťanství v podstatě dnes víme víc, než-li o neznámém muži, který se stal symbolickou a náboženskou obětí starých pohanských rituálů. Když nakreslenému Mohamedovi zapálíte turban, riskujete, že vyvoláte mezi všemi  "náboženskými dobráky" světovou válku. Není divné, že se žádný národ nezastane Ježíše, když ho někdo polije barvou nebo mu uláme jeho mramorové pracky? V čem je záhada jádra pudla nebo zakopaného psa? V jeho existenci nebo neexistenci? V lidské naději nebo beznaději?

Dokumentární snímky křesťanské symboliky, která nás provází dodnes...

Komentář k náboženským kulturním památkám (boží muka, kalvárie), které míjíme na turistickém výletě: Ježíš Kristus na kříži (logo)  - historický hybridní fantóm, na kterém si vylámaly zuby už všechny teorie, a které nakonec skončily na hromadě marných slov. Kdo Krista vlastně vymyslel? Jenom pokrytecký farizej a křesťanský ideolog s knihou a mečem  známý pod pseudonymem sv. Pavel? Tomuto nejpodivnějšímu symbolu naší planety dodnes podléhají lidé po celém světě. Realistická "zbožná menšina" spíše věří tomu, že by "pověstná dobrá vůle" neměla zaniknout. Ti, kteří hledají hrob zakopaného psa, se neustále zabývají tím, jestli skutečně žil? Účelová nejasnost, která nese naději s příslibem posmrtného života vyhovuje těm, kteří v Ježíše stále věří. Ale nakonec jde o historické převyprávění, které bylo špatně pochopeno a přivedlo lidské společenství zbytečně do středověké slepé uličky? A uvažovat jestli byl introvert nebo extrovert je opravdu nesmysl. Pokud nějaký člověk z masa a kostí v judaistické historii mesiášské představě vyhovoval, není nutné ji křečovitě spojovat s tajemným vesmírným prostorem, když se ví, jak pověstná personifikovaná božstva na této planetě vznikla. Téma je asi nevyčerpatelné. Realita je vždy obyčejnější, než-li ji chceme vidět, ale to neznamená, že ji nemůžeme civilizovaně obohatit, aby nebyla prachsprostě nudná. Obraz náboženské modly můžeme srovnat se slavnou herečkou: ve filmu vypadá půvabně a rozkošně, ale ve skutečnosti je chamtivá, nesnesitelná, stupidní, nezajímavá, psychopatická, a vůbec není erotická. Její obraz (logo), který ve filmu vidíme, je falešný. Soumrak bohů se konal každý den i v historické Palestině, kde se nekulturně a bez milosti obchodovalo, a kdo mohl vykořisťovat, tak nešetřil nikoho. A dluhy se musely zaplatit do poslední slzy nebo poslední fazole. (Na dnešní politiky spolehnutí není; většina z nich bude prodávat vyčpělé ideály "svému dobrému lidu" a budou stále dokola tvrdit, že s ním hledají společnou řeč, ale všichni víme, že v rozporuplné a uspěchané lidské společnosti má "společná řeč" málokdy dlouhý život. Kapitalizovaní křesťané a socialisté nevypadají, že pokračují v hledání svatého grálu "socialistického" Ježíše Krista, který nevlastnil v Jeruzalému žádný dům, natož květinářství na hlavní ulici. A náboženská představa zářícího zlatého modelu Jeruzaléma s nudnými modlitbami bez erekce je nepřijatelná dodnes.) Asi nemůžeme doufat, že kniha Svatá krev a svatý grál, která se věnovala poptématu byla poslední? Leitmotiv, že Ježíš měl s Máří Magdalénou dítě a ona byla svatým grálem, je určitě zajímavý, ale nic neřeší. Z realistického pohledu se mohla stát jen rodičkou, tedy rodící nádobou (žena váženější společenský statut neměla) a pokud "svou Máří" Ježíš informoval o svých cílech, tak sv. Petr (ten, co vlastnil klíče od ničeho) musel puknout vztekem; asi byl dost nesnesitelný. Možná, že i on nesl velký podíl viny na tom, že opuštěná Máří musela opustit Palestinu a údajně odplout do dnešní Francie? Tato teorie není historicky potvrzená, ale je diskutovaná ve spojení s dějinami západoevropské říše Franků a dynastie Merovejců. Pokud chceme vzít na vědomí židovské tradice, nebylo možné, aby v židovské rodině byl jedináček, který by se navíc ještě neoženil a neměl rodinu s vyšším počtem dětí (i děti byly v zemědělské a chovatelské společnosti nutnou a nepostradatelnou pracovní silou). A jak už to v historii bývá, většinou Bůh měl se svými dětmi velké starosti, protože lhaly a tajně hřešily. Ulice starověkých měst spíše připomínaly dnešní pornografické městské brlohy a vinárny praskaly ve švech. Podivná osvícená vlastenecká skupina nutně promítala moralitu do božího biče, neboť antická kultura se svou filosofií a demokracií demoralizovala judaistický svět. Pokud se přikloníme k názorům některých dnešních historiků, že Ježíš byl (tak tedy byl), ale to nutně neznamená, že slavnostně a podle revolučního plánu mesiášské sekty umřel na kříži pro všechny lidské slabosti a hlouposti (o co jsou zodpovědnější hinduisté, kteří si sami smyjí vlastní hříchy v posvátné řece, protože nakonec každý ví, kolik jich spáchal). Římané, kteří opanovali tehdejší svět a okupovali Palestinu, ukřižovali statisíce svých odpůrců a setníci měli s popravami velké zkušenosti. Určitě se nezdržovali tím, že by si chtěli masochisticky vychutnávat ukřižování na vzdáleném kopci za městem. Popravy odpůrců se konaly rychle za městskými hradbami Jeruzaléma a zbytky mrtvých skončily v příkopech kolem. Obrazy útrpné křížové cesty Ježíše na Golgotu jsou mimo realitu. Nakonec i místo jeho ukřižování je nejasné; buď je to na kopci nebo v blízké zahradě. Mnoho historiků se přiklání k tomu, že poprava Ježíše byla fingovaná a on prý byl v roce 45 n. l. ještě naživu a údajně zemřel ve vysokém věku v poslední pevnosti židovských vzbouřenců Masadě, kterou bojovní Římané také vyplenili. Čtyři slavná evangelia ve jménu zcivilizování pohanů opanovala evropský prostor a skoro celý svět. Ale nejsou literaturou faktu a nesmíme je spojovat s nadpřirozenými silami. Jsou jen "nějakou zprávou" o tom, že křesťanský svět kdysi zvítězil nad chaosem náboženských idejí, a že organizované společenství křesťanů stabilizovalo lokální svět v poměrech rozpadajícího se Římského impéria. Ale historickým paradoxem lidské civilizace spíše je, že celá vykonstruovaná křesťanská apoteóza je vnuceným a trpěným debaklem, a věřící lidé jsou dodnes obětí vychytralého náboženského kýče. / K uměleckému zobrazení Krista na kříži došlo až poté, co císař Theodosius I. Veliký definitivně zrušil trest ukřižování, takže už nevzbuzoval žádné negativní asociace. Od 11. stol. je kříž stavěn na oltář; od vrcholného středověku je křížový půdorys kostelů vykládán jako obraz ukřižovaného Krista (Slovník symbolů, Manfred Lurker, 2005).

Svatá kniha Bible je nejprodávanější knihou světa. Prý přežila všechny liberální intelektuály, kteří se ji vysmívali a jejichž díla jsou již dávno zapomenuta - od gnostiků přes Voltaira k humanistům a Marxovi. Proč? (Bibli může konkurovat jen televizní seriál, který předvádí pokrytecké mezilidské vztahy. Je víceméně historickým zrcadlem judaismu a byla předčítána jako životní návod nespokojenému a chamtivému obyvatelstvu, bez národního uvědomění; starověk byl světem nenávistných nálad mezi negramotnými kmeny pastevců, které přežívaly vedle vyspělých civilizací.) Existují politici, kteří slibují nalezení bájného ostrova a mávají biblí nad hlavou. Proč? (Je přece úžasné ovládat neinformované lidi, kteří rezignovali na kreativní intelekt a nahrazují ho symbolem magického vůdce - Chavéz, současný venezuelský prezident: "Kristus byl socialista" a přišla hodina ukončení všech privilegií a nerovnosti.) Svět je stále rozdělen na dvě poloviny. Všichni lidé jsou vlastně ve válečném stavu a tajně se přidávají na nějakou stranu, pravicovou nebo levicovou. Proč? (Třetí cesta, kdy jeden nechce ovládat druhého neexistuje, psychopatický svět asi spěje ke třetí světové válce, půjde o všechno: vodu, jídlo, chlast a sex, ostatní kultivace nebudou důležité a zmizí.) V dnešním světě převládají sebezáchovné pudy a rozumové spekulace, a vzájemná důvěra je pod bodem mrazu. No, jaký svět si vytváříme, takový máme. (Moderní historie a věda lidem hodně daly i mnoho vzaly: nepotvrdily víru starověkých představ o tom, že člověk je božího původu. Kosmický výzkum zlikvidoval baštu sci-fi fantazie o Marsu, kam jsme si umístili marťanský skanzen se zelenými mužíčky, kteří byli vyspělejší a mohli pozemšťanům předat námi vysněný a zaručený recept na trvalé štěstí a nesmrtelnost. Přišli jsme už o všechny slaďoučké sny?

Čínský drak symbolizuje úctu k dynamice přírodních sil; slavná řecká Medúza s hady ve vlasech - obludná dcera mořského boha; slovinský drak propaguje zázračné léčivé minerální prameny; a známý český drakobijec sv. Jiří - původně zvítězil nad zlými hady na hoře Říp, dodnes s nimi marně zápasí v Praze; hadí symboliku úzkosti využívají i propagační kampaně...

Historické symboly jsou využívány v propagační komunikaci dodnes, ale nesou pro firmy určitá rizika; i když může být logo s drakem nebo hadem tajemnější, je spíše nositelem plytkosti a nedůvěry. Draci, lvi a orli byli spojeni s úctou, odvahou a čestností, tedy s ctnostmi, se kterými má dnešní spekulativní civilizace pravidelné potíže (vzpomeňme na smutný konec loga s důstojným lvem v kruhu Investiční a poštovní banky). Historická fakta dějin umění ukrývají informace, ne vždy známé. Symbol draka ve vlastní signatuře používal od roku 1508 i malíř Lukas Cranach st. Nebyl jen výkonným malířem, ale i úspěšným veřejným činitelem; byl členem městské rady a starostou. Jako dvorní malíř působil ve službách Fridricha Moudrého v saském Wittenberku, který ho povýšil v roce 1508 do šlechtického stavu a dal mu do znaku draka se vztyčenými netopýřími křídly. Lukas Cranach mladší převzal dílnu i se symbolem draka po otci v roce 1537, ale změnil erbovní znak - drak neměl křídla vztyčená, ale vodorovná (Dějiny umění, José Pijoan). Otázkou je, proč zrovna v náboženské společnosti negativní symbol draka? (Vztah člověka k drakům sahá až do pravěkých hlubin. Popsatelné dějiny starověku už tento vztah upřesňují: drak - had v Mezopotámii bohyně vod a podzemních sil Magna Mater - bohyně Tiámat, která vládla kosmickému chaosu. Mytologický člověk s tímto hybridem hadem - bohem bojoval o nadvládu nad světem. Jejich hrdina se jmenoval Marduk a bojoval s ním, aby zajistil svému světu mužský řád, ke kterému od bohyň plodivých sil vývojem dospěl. Křesťanská věrouka symbol draka využila a po celý středověk jí byl užitečným oponentem, který zastupoval Ďábla - 666.) Malíř Cranach st. by určitě nepřijal symbol draka do erbu, kdyby byl v jeho době ještě symbolem zla. V době reformace už byla jiná situace a spíše symbolizoval jiný úhel pohledu na realitu. Přátelství s Martinem Lutherem, kterého několikrát portrétoval, to jen potvrzuje. Malíři Cranachovi st. byla roku 1520 udělena lékárnická privilej, kdy koupil ve Wittenberku lékárnu, což také koresponduje s drakem - démonickým hadem - lékařským symbolem uzdravujících sil. V jeho erbu není drak propojen s drakobijcem sv. Jiřím - zmutovaným křesťanským bojovníkem proti „černému zlu“, později dokonce zavrženým, neboť se katolická církev sama stala Antikristem, tedy zlem (kritika katolíka a hrdiny Jana Husa). Každopádně v jeho době již byla zpochybněna jediná cesta poznání přes církevní dogmata a adorované „čisté a pokorné dobro“ s příznačným zpohodlněním intelektu zbožného člověka, ale riskantní výzvou určitě byla „vzrušující černá temnota“ - lákavý neznámý prostor „dračí“ opozice. Nevíme z jakých pohnutek se malíř, obchodník a politik Lukas Cranach st. při výběru erbu přiklonil k drakovi, ale můžeme předpokládat, že drak byl symbolikou aktivního intelektuálního zdroje a opakem pasivní zbožnosti pod katolickou kontrolou. (Máme-li sympatie k nějakému symbolu - kladnému či zápornému - zároveň odmítáme jeho opak.) Ať už symbolům přisuzujeme různé výklady, vždy lze nakonec objevit za jejich fasádou „nějakou“ realitu, která nemusí odpovídat našim idealistickým nebo poetickým představám o historickém tajemnu... (Reakce na otázku autora článku "Multikulti drak" Michala Weina v grafickém časopise Font č. 91/2007: Proč Lukáš Cranach mladší používal jako svou značku vznášejícího se dráčka? Font č. 90/2007.)

Dny evropského kulturního dědictví a Den otevřených dveří  v Severočeské galerii moderního umění v Litoměřicích - 15. září 2007

1/ budova Muzea litoměřické diecéze 2/ Pokušení sv. Antonína od Salvadora Dalího, 1946 3/ a od Maxe Ernsta, 1945 4/ Anděl domácího krbu od surrealisty Maxe Ernsta, 1937

Prohlídka uměleckých pokladů Galerie a muzea litoměřické diecéze nabízí nespočet unikátů náboženského umění, ale naši pozornost spíše přilákal obraz Sv. Antonín poustevník od německého malíře Lucase Cranacha staršího. Lze vidět na www.galerie-ltm.cz na stránce Galerie a muzeum litoměřické diecéze. Obraz vzniklý po roce 1520 znázorňuje světce pokoušeného ďábly a je záhadně signován pověstným okřídleným dráčkem, který souvisí s odbornou polemikou "Multikulti drak" v časopise Font, který se pravidelně věnuje výkladu symbolů v propagační tvorbě v minulosti a současnosti. Nevíme jestli můžeme zjednodušit náboženský pohled na svět do brakově populárního vztahu nevinné blondýnky a tajemné černovlásky, ale právě rozpory mezi bílou a černou jsou kamenem úrazu rozporuplného křesťanského světa. Na obraze Cranacha lze vidět sv. Antonína před krucifixem, jak se mu nad hlavou vznáší jeho duše obklopená pitoreskními démony; a vůbec to nevypadá, že by se jich obával, a ani jeho upřený pohled na Krista nedokazuje, že zpytuje podrážděné svědomí. Ba naopak, sv. Antonín vypadá celkem blahobytně a odráží samotnou spokojenost Cranacha, který si nežil špatně. Spíše, jak už bývá v lidském společenství zvykem, si klade hamletovskou otázku, pro koho a k čemu je dobrá naivní víra, když realita člověka odnepaměti nutí k tomu, aby se měl jenom slastně dobře a bez výčitek svědomí? Prostě nádherný život s černou blondýnkou. Nakonec, jak dokazují díla moderního surrealistického umění, démonické obsahy spolehlivě zpestřují všední lidské životy životodárným napětím, vzruchem, a které tolik potřebuje kreativní intelekt v opozici k pravidelnému znovuzrození. Fantastický obraz Anděla domácího krbu od Ernsta dokazuje, že boj proti stereotypům bude mít věčně apokalyptickou příchuť...

 Z výletu do kulturních Litoměřic / duben 2008: město, které má výrazné památky a galerii může nabídnout o mnoho více, než-li města, ve kterých lidé bloumají jako toulaví psi, kteří se shodou rozporuplných okolností necítí šťastně ve vlastní boudě. V Litoměřicích máte sváteční pocit, i přesto, že děláte, že nevnímáte stále větší provoz aut skrze starobylé náměstíčko. Napraví to zakoupení zmrzliny v cukrárně naproti litoměřické galerii, turistické poflakování v uličkách města a pohledy z teras na původní a rozmanité domky rozeseté přirozenou cestou v životním prostoru: a říkáte si, všude, i tam kde byste to nečekali, žijí lidé. V dubnu zrovna probíhala výstava nejznámější česká představitelky mediumní tvorby Cecilie Markové. Spojité nádoby mezi náboženskou vírou a mediumní tvorbou nesou zvláštní spojení ztráty a emocí, bolesti i naděje ve světě subjektivity, kdesi "za rozumem". Exaltovaně emoční svět je spojen s přírodopisnou znakovostí, ornamentem, automatismem a touhou po duševním naplnění života v realitě, která se zdá příliš obyčejná a praktickými výkony lidí z okolí, často i znesvěcená...

1/ Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích 2/ Královský pramen, kde Přemysl napájel své voly? 3/ Starobylý barokní kamenný most 4/ Pohled na zachovalá stavení na návsi ve Stadicích.

Zatím se nám nedaří doplnit fotografie doprovodným textem, protože české mytologické téma je celkem nudné, ale snad to doplníme. Mluvil jsem při návštěvě vesnice s místním usedlíkem, který říkal, že ve vesnici zpevnili břeh říčky, ale jinak se tam nic neděje, prý ve Stadicích chcípnul pes. Takže uvidíme, jestli najdu chuť zakonzervovaný stav popisovat (TJDJ)

Kritické stanovisko: Na našich stránkách nehodnotíme historii a realitu z jednoho úhlu pohledu, ale kriticky a objektivně posuzujeme povrchovou proměnlivost a stav jejich vnitřností. Neprávem si dnes myslíme, že poučený člověk je logickým ateistou, protože průzkumy potvrzují opak. Vztah k Bohu se mění v průběhu života, v mladosti se o něm tolik nepřemýšlí, není součástí věcného bytí a šťastného žití. Nepřemýšlí se tolik o nezvratných přírodních zákonitostech, ale s přibývajícím věkem se o Bohu přemýšlí více. Staré generace se proti nepřízni osudu bránily  trojičním systémem: domem, stromem a synem, který nesl jméno otce. Nazíráme náboženské téma kritickým pohledem, a neznamená to, že nedoceňujeme křesťanskou dobrou vůli a víru s obětavostí charakterních i svatořečených postav, jejichž historicky zaznamenané jednání posunulo lidstvo od živočišných zlozvyků k civilizačně-kulturním návykům; tím se snad člověk odlišuje od přírodního světa. Zvláštní je, že u leoparda neočekáváme žádnou tělesnou změnu, ale u člověka dnes ještě nevíme, jestli mu nenaroste v budoucnosti prasečí rypák nebo žraločí ploutev na zádech. Zásadně odmítáme náboženskou víru amerického typu, že člověka stvořil Bůh podle biblického návodu a díváme se na svatou knihu tak, že byla praktickou příručkou pro bytosti dávných časů. Ale, tak jako v minulosti žili lidé dobří a zlí, příznivci kulturnosti nebo její odpůrci, tak i dnes kladně ovlivňují náš společný svět lidé zbožní, kultivovaní a myslící, ale nelze nevidět jejich nekulturní opaky, které nemusejí být nutně spojené s nevzdělaností. Jsme si vědomi toho, že naivita, politická moc a fanatismus společně s negací kritického myšlení deformují dnes člověka natolik, že už dávno ztratil schopnost komplexně vnímat svět vytvořený přírodou a lidmi v prospěšném vzájemném kruhu...

Sekvenční poezie: Na tepu šílenství / Adresa: Bez komentáře! / Dvě patra bolestí / Především vnášející emoce a nehořlavá šetrnost / Neobvyklé kombinace / Neosobně a smutně / Což není žádnou zvláštností / Ani konzervativní sucho není zvláštností / Přichází vždy se zpožděnou lítostí / A lidé se zájmem chodí / Světová odporná veřejnost také chodí / A zajímá se / Všechno si chce pořídit domů / 60x60, 30x30, 60x120 centimetrů / Baví se každou otázkou / A vůbec / K čemu je ještě dobrá střelka kompasu? / Nebo psychologie kyselého deště a ptačího trusu? / Vypadají měkčí, lehčí nad doktrínou / Ztrouchnivělý makléř a zkažený půdní prostor / Už ani nesvítí vnitřním světlem / Žádný strach z neobliby / Nastupují teplé barvy - zlatá a medová / Mezi novými je nástup důležitý / Plivněte na jiskřivý efekt / Tu falešnou a blyštivou perlu / Olejové skvrny a dekorativní jaro / Mrtvý pokoj s brokátovým dekorem / A jak moc záleží na úhlu / Jen technické poselství citlivé adaptace? / Kdo je přesycen věšením hlavy? / A s hranami jako když střelí? / A s povrchem želvího krunýře? / Který neudrží prach ani vodu / Bez ohledu na zlaté ručičky / I přesto, že nechybí květinový motiv / A ochránkyně domácí pohody / Společný odkaz minulosti nutí přívaly sněhu a deště k estetice / Kdo pomůže vše rozkrýt? / Každý třetí se přibíjí / Ale jen v případě vyššího sklonu / Má poušť nějaké mínusy? / Určitě / Je zasnoubená se smrtí / A chybí snídaně v trávě / Přesto lze její sluneční bránu vášnivým turistům doporučit / A co nelze doporučit? / Modlitbu bez erekce v pozlaceném obalu / I přesto je modlitba lepší než uříznutá hlava mladé ženy v igelitové tašce / Stále miluji jízdu pražskou tramvají s její refýži / Ten zatracený poetický ostrůvek vhodný pro pár slov / Než přejdu na chodník do proudu nebulózních pocitů / Které nejsou vhodné pro pohon starého vodního mlýna / To vím / A můžou dnešní komunální odpadky zrodit posla dobrých zpráv?

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / ad absurdum / odkazy