Cestovník - spolehlivý průvodce podsvětím symbolů...

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

"Když křesťané trvali na tom, že oni jediní vlastní pravdu, odsoudili tím s konečnou platností svěží bohatství pohanského světa," John Gray

Odnepaměti člověk žil v drastickém přírodním prostředí a pokud mohl vnímat ve chvílích klidu na okraji jeskyně  "tajemný noční prostor" mezi zemí a nebem, tak jen přes úzkostné pocity a představy. Obludnost nevyzpytatelně agresivní přírody a temnota vesmírné hloubky asi nebyly předobrazem biblického ráje, spíše zrodily archetypy strašidelných stínů v lidském podvědomí. Rozvinuté civilizace starověku vytvořily podivuhodné systémy astrologických rituálů, které praktikovaly ve svatyních na vrcholcích pyramid. Moderní věda obdivuhodně rozmotává starověké příběhy a obsahy přeložených a zveřejněných starých textů odhalují jejich realistické pozadí; společně s literaturou, která se dokáže vnořit do tajemné historie, vracejí lidskou zvědavost do poznávací hry. Kdo se více zajímá o historická fakta a chápe, proč všechno (psychologicky) souvisí se vším, nepodléhá už nadšeně marným bludům. Umělecký symbolický jazyk nezachraňoval jen zoufalost starých civilizací, dodnes zachraňuje i současné životodárné civilizační naděje, které si neustále promítáme na bílé plátno života, někdy až do žalostného omrzení...

Na samém počátku lidských dějin byl jen tajuplný prostor krajiny...

 

Když v běžné mluvě říkáme: „Nemaluj čerta na zeď nebo Naděje umírá poslední," jsme stále se starými bohy. Je to skoro neuvěřitelné; dodnes jsou naše týdny postaveny na konstrukci babylónských mágů-astrologů, jejichž planetární bohové jsou trvale vpleteni do našich všedních dní: Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše, Saturn stále vládnou imaginaci. (Proč je neděle slunečním dnem? Proč o tom dnes nemusíme přemýšlet, vděčíme tlaku katolické církve proti reformám nového kalendáře po Francouzské revoluci. Připravované radikální změny římskokatolická církev brala jako útok proti sobě.) Starověká Magna Mater - bohyně chaosu - Matka příroda - předobraz Madony, mezopotamská bohyně zrození Tiámat, představovaná vesmírným hadem-drakem; byla zabita polobohem - technologem moci a řádu - vynalézavým babylónským mužem Mardukem. Hrdinové společně s vypravěči vybájili nejroztodivnější obrazce vztahů lidí, fauny a flóry s viditelnými planetami, hvězdami i magickými čísly desítkové soustavy. Tajemné věštby a prorocké sny měly vliv na rozhodování a činy lidí. Homér píše Ílliadu a Odysseus "deset let hrdinně útočí" s achajskými válečníky na hrstku trojských obránců. Platón projektuje podezřele idealistickou Atlantidu. Přání se stalo otcem myšlenky. Legendární válečníci toužili umřít jako hrdinové v boji a věrozvěstové pro změnu mučednickou smrtí. Většině se jejich přání splnilo a naplnili vlastní "politické" osudy. Co skrývají názvy dnů týdne? Jsou natrvalo spojeny s představami starověkých mágů - vědců o existenci sedmí planet (odtud posvátná sedmička). Samotná Země jako střed světa se nepočítala, za to ostatní - Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn - se mezi planety zařazovaly. Slunce - symbol zlata - králi kovů patřil i královský den - neděle. Německé Sonntag a angl. Sunday znamenají "den Slunce". Měsíci patřilo stříbro a den po neděli - pondělí: německé Montag a angl. Monday znamenají "den Měsíce". Úterý - patří planetě Marsu - den boha války se znakem železa, francouzsky mardi a španělsky marte. Středa - den Merkuru - franc. mercredi (planeta podle starověkéhého boha obchodu a cestování a je spojena s pohybem a pohyblivým kovem rtutí. Čtvrtek - planete hromovládce Jupitera a nerezavějícího kovu cínu - franc. jeudi a něm. Donnerstag znamená "den Hromu". Pátek - den planety Venuše - franc. vendredi (úterý, středě, čtvrtku a pátku odpovídají v angličtině pojmenování dní Tuesday, Wednesday, Thursday, Friday - jména skandinávských bohů Tia, Wotana, Thora, Freye). Sobota - den Saturnu, angl. Saturday, symbol zdroje neštěstí a škodlivého kovu olova. U slovanských národů nebyla alchymie a astrologie rozvinuté... Něco z judaistické historie: Alexandr Jannaj (103-76 př. Kr.) Jonatan, židovský král a reformátor státu. Konflikt rodu Hasmoneovců: začali jako mstitelé mučedníků a skončili jako náboženští tyrani; království postavené na víře se rozplynulo v bezbožnosti. Jonatan začal nesnášet právě ty rysy jahvistického kultu, které svou zvláštností Řekům připadaly barbarské. Na konci šestileté občanské války podle historika Josepha jí za oběť padlo 50 000 Židů a mnoho zajatců přivedl do Jeruzaléma. Král a válečník provedl jeden z nejbarbarštějších činů na světě... neboť zatímco hodoval se svými konkubínami, nařídil, aby před zraky celého města bylo asi osm set z nich ukřižováno a ještě dokud žili, aby před jejich očima podřezali jejich děti a ženy (zdroj: Paul Johnson, Dějiny židovského národa). Je vidět, že ukřižování bylo dost starou technikou. Římané a Ježíš z Nazaretu historicky teprve přicházejí. Ale co o minulosti vlastně víme?

 

Pravá rajská zahrada, koláž, 2005

Paměť zlatého vejce, koláž, 2004

Válečník (gen. Vandamme), akryl, 2005

Nejmocnější žena světa, koláž, 2004

 
 

 Pět pohledů do starověké minulosti, Babylón, koláže, 2004

 

Náboženské symboly jen potvrzují, co si lidé v minulosti přáli, ale co nemohlo být naplněno! Samotná příroda byla krutá a život byl slzavým údolím. Modlitby za lepší zítřky byly účelovým konáním. Magickou ochranou v historické minulosti zbožných bytostí bylo vytvoření obranných posvátných symbolů: např. potupné znásilňovaní a zabíjení žen s jejich dětmi zrodilo symbol "ochranné matky" Panny Marie s Ježíškem - nejpopulárnější idealistický symbol, který byl civilizační úctou k čistotě mateřské lásky a ochraně života na Zemi (zde je nutné konstatovat, že vzorem pro Panenku Marii byla egyptská bohyně Eset - dárkyně života a soucitná matka). Když se ještě na kult Madony (má paní) Panny Marie podíváme z jiného úhlu pohledu, mohli bychom jej považovat za symbol pozdní lítosti patriarchální katolické společnosti, která trpěla paranoickou záští k ženě, což není divné, právě kvůli té nebožské a živočišné pupeční šňůře, protože i ten nejmazanější apoštol nebo papež musel vykročit do obyčejného světa skrze vagínu. Pozoruhodný je stavební vývoj sakrální architektury, především kostel s jednou zvonicí (pasák oveček), který spíše připomíná ztopořený falus s varlaty (dědictví falických symbolů plodnosti např. na ostrovech v Kykladách). Náboženský mužský systém, který při postupu fanatického křesťanství likvidoval pohanské symboly, se nevyhnul v boji o moc vraždám kmenových bohyň plodnosti, které považoval za čarodějnice spolupracující přímo s Luciferem. Katoličtí fanatici posedlí vlastním narcismem, nakonec připustili svůj fatální omyl a Ženu, sice jako pomocnou pracovní sílu, přivolali zpět do svých řad. Společenskou změnu a prospěšné spojení protikladných sil, dokumentuje u božího chrámu další zvonice navíc. Kostel už nepůsobí falicky a pyšně; svazek dvou symbolických pilířů - posvěcený manželský svazek muže a ženy - se stal pro katolickou církev záchranou, který jí prospívá dodnes. Toto společensko-kulturní spasení není nic originálního, jen kopie a nezbytné poučení ze syntézy dvou světů řeckého dualismu a cestu k získání dvou vzácných stromů v mytické rajské zahradě. Koncept duality se nesmazatelně vtiskl též do lidové architektury selských statků. Svorník vstupní brány jihočeského statku spojuje obytnou část Pána domu a jeho paní s budovou pro sloužící čeládku a ustájený dobytek. Kompromisem protikladného vztahu rozumu a citu, studeného a teplého je vlažnost, proto musí být kontroverzní vztah pod kontrolou kvalifikované autority, neboť objevné myšlenky jsou každodenní nástrahou pro obě strany. Boží svatostánky se zpovědnicemi plní svou kontrolní funkci dodnes, asi jako jarmulka na židovské hlavě. Křesťané si kárající ruku se vztyčeným ukazováčkem společně odnesou z nedělní mše domů jako prevenci proti strašáku hříchu (poznání) a zbožný arabský muž dodnes žmoulá růženec z 99 perel, aby ukočíroval vlastní agresivitu, což je civilizační úspěch. (Účelový růženec se kdysi pracně vyráběl z květů růžové a červené růže, ale materiální lidská pýcha změnila výrobní postupy...)

Na člověku je nejkrásnější jeho inteligence. Škoda, že to nebyl boží umělecký záměr. Křesťanský Bůh mohl zabodovat.

1/ Pasák oveček (falus), foto, 2005 2/ Někdo se směje, koláž, 2004 3/ Nadvesnice, akryl, 47x47cm, 2000 4/ Zrození mikrosvěta, akryl, 47x47cm, 2004 5/ Souvislost, akryl, 15x15 cm, 2004 6/ Flegmatický osel, koláž, 20x29cm, 2006

A církevní mlýny melou vytrvale tu svou...

Z informační vývěsky kostela: Klekání... Třikrát denně se z katolických kostelů ozýval hlas zvonu, který vybízel věřící k modlitbě "Anděl Páně". Tuto krásnou modlitbu katolíkům doporučila sama Církev, abychom si každý den připomínali vtělení Božího syna a jeho přesvatou Matku Pannu Marii, a tímto je důstojně ctili... Proto se zvonilo ráno, v poledne a večer ku klekání. Papež Benedikt XIII. udělil v roce 1724 všem věřícím, kteří při "klekání" se s kajícím srdcem modlili "Anděl Páně" odpustky 100 dnů. Jak značí české slovo "klekání", aby však bylo dosaženo těchto odpustků bylo třeba si také kleknout, vyjma neděle, v sobotu večer a v době velikonoční... Je politování hodné, že se tato modlitba nejen již třikrát denně nemodlí, ale že se dokonce zanedbává a že ani z kostelů již toto zvonění není slyšet, především ve městech, kde kostelní zvony odměřují pouze denní čas... Musím připomenout Mohamedána, který když uslyší s minaretu muezina, který pětkrát za den vybízí k modlitbě, okamžitě odkládá práci, ustává v hovoru a doslova se vrhá i na ulicích a náměstích na zem, aby se dle návodu lichého proroka modlil... Něco takového u dnešního katolíka není vůbec možné, vždyť ten se ani nepokřižuje když jde kolem kostela či Boží muky, ani mu nenapadne alespoň smeknout klobouk... Nezasluhuje si Panna Maria, Matka Boží, naší neskonalé lásky a úcty tím, že se alespoň třikrát denně pomodlíme "Anděl Páně" i když nás, katolíky, k tomu již nevyzývá kostelní zvon? Že bychom se styděli za svou víru? "...Kdo mě zapře..." Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko...

 

Vývoj symbolu, který ochraňoval úctu k životu a mateřské lásce. Poselství naděje reklama užívá dodnes, ale co je opravdové?

 

Žijeme ve vymezeném rámci, který putuje vesmírem; v pozemských dějinách nás neopouštějí zažité symboly právě proto, že usnadňuji  komunikaci mezi lidmi, kteří mají ze zištných důvodů většinou problém s domluvou. Ideologický a komerční rituál neztratil na významu: Madona s dítětem přežila dodnes, její kult se proměnil, respektive její obsah, v romantický reklamní příslib. Je křesťanským symbolem Velké matky, která byla zárukou rodové stability, a myslela to s každým dobře. Ale symbol Panny Marie Milosrdenství se účelově mění v 16. století ve Španělsku na Madonu dobrého větru (Madona mořeplavců, snímek druhý) a už plní propagační cíle: Madona pod svůj plášť přijímá významné postavy veřejného života té doby a posvěcuje jejich jednání (první zprava byl rozpoznán mořeplavec Kryštof Kolumbus - zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění). V naší odcizené době napomáhá komunikaci vypreparovaný úsměv madony - Happy Face - šťastný obličej :-) ze Seattlu. Tento komunikativní digitální smajlík, vymačkávaný a posílaný na všechny strany světa, plní spolehlivě funkci světového citového mesiáše. Tučňáci v pořadí čtvrtí propagují tolik potřebné vitamíny. Není potřeba komentáře. Evidentní genom mariánského kultu. Reklamní plakát s kocourkem propagující fotoaparáty Praktica byl žádaným artefaktem, každý po něm v 80. letech minulého století toužil, aby si mohl levně vyzdobit svůj byt bez kvalitních uměleckých děl. Dodnes zvířátka posilují v odcizeném tržním prostředí vytrácející se citovost. Detail z populárního časopisu: děsivý řev Velké herečky (lvice showbyznysu); zde se dobrosrdečná madona vrací do původní starověké podoby, mezopotamské bohyně chaosu; dnešními muži "vysněná masochistická dračice" je vlastně mocná matriarchální babylónská bohyně Tiámat, nejstarší Magna Mater v nové roli. Věta z bulvárního deníku: Půvabná K. B. je snem všech mužů - je ukázkou nepřímé erotické reklamy, která nakonec nemusí odpovídat dráždivé představě, kterou vyživuje kulturní prázdnota snícího subjektu a banalita jeho všedních dní. Situaci zachraňuje divoká jízda autem nebo vepřové hody... (Nová historická fakta: Kryštof Kolumbus byl zvrhlým sadistou. Svá zklamání a neúspěchy si řešil nepředstavitelnými zvěrstvy. Na ostrově Hispaniola snížil původní obyvatelstvo z 8 miliónů na pouhých 100 tisíc.) Zase je o jednoho zatraceného hrdinu méně!

 

Vědomí starověku zakonzervované v naší současnosti: vliv Měsíce, vztah protikladů a propletených jejich myšlenek a současná opěvovaná pluralita spolupracujících ideologií.

 

Comte de Lautréamont: "Krásný jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole".

 

Žraločí hřbetní ploutev a zpovědník na modernějším pitevním stole. S velkou chutí jsem si přečetl knížku spisovatele a kněze Tomáše Halíka Noc zpovědníka. Přesně v ní popsal bolesti křesťansko-humanistických idejí, které nemají "z logiky tohoto světa" naději na vyléčení, nejenom proto, že láska a víra se v technicko-průmyslovém světě pro svoji konzistentní měkkost jeví paradoxně, ale hlavně proto, že adorovaná katolicita nemůže přijmout skutečnost, že pro člověka je obchodní svět s konzumními deviacemi náhradní a přirozenou džunglí, ale také především proto, že lidé nejsou z božího bezpohlavního těsta, které se v kuchyních zapadlých klášterů pracně hnětlo. Křesťanskou virtuální koncepci raných let tzv. po Kristu  nelze považovat za zázračno; chaos sektářských idejí a přirozenou lidskou touhu po ovládnutí prostoru neusvědčují jen suchá historická fakta. Filosofové považují dualitu za primitivní vězení a požadují další rozměry. Křesťanství v minulosti přidalo naději nadrealistického Ducha svatého a nakonec vytvořilo nejsložitější trojiční dogma - symbol božství sv. Trojice, které dnešní lidské spiritualitě dávno nevyhovuje. Vědci a umělci už propagují představy o čtvrtém rozměru. Píše o něm "kvalifikovaně" ve své knize Noc zpovědníka i "unavený" katolík Tomáš Halík: Tato "čtvrtá cesta" je oním "čtvrtým rozměrem skutečnosti", onou "oblastí, v níž přebývá Bůh". Je to - z lidského hlediska viděno - "říše nemožného", toho, co se nehodí a nevejde do "tohoto světa". Trojiční dogma nemůže být po dějinných letech tragických zvratů a útrpných omylů nafukovací! Kapitola Tušení přítomného: Nic nedělám, nic neříkám, na nic nemyslím. Jen dýchám. To je chytrý! Jako Buddha. (Dodávám: Dělám co nejvíce a myslím, abych vymyslel něco nového, dříve než dodýchám!) Neviditelné poklady pod vlastním prahem (kap. Tam a zase zpátky): Kristus je "zhuštěným"  katolickým symbolem - kompilací štědré Matky Země, stromem poznání, spojníkem země a nebe, obětním rituálem, cykly souputníka Měsíce a Slunce (zrození, utrpení a vzkříšení - světlo (život), tma (smrt) - existuje nějaká naděje mimo tyto protiklady? Odpověď není k nalezení.); Kristus byl replikou egyptského Usira a brutální židovské tradice byly Sutechem. Králík, který hraje na housle je jeden z nejvzdělanějších, nejmoudřejších, nejpronikavěji myslících králíků. Králík je proslulý svým příznačným, typicky suchým, intelektuálním, často sžíravě ironickým humorem (nádherná kapitola). Ach, ta neustále sžíravá ironie s relativitou našich dosažených hodnot zasnoubených se zklamáním. Jen prapochyby. Nejsou nové, spíše hodně staré - izraelitské: Božství je neviditelné, jedinečné a jediné. A jelikož Bůh není pouze větší než svět, ale je nekonečně větší, představa jeho znázornění je absurdní. Katolicita je jako plevel na obecných životních zvycích, které přirozeně vyrostly z lidské radosti a bolesti; není to nic nadpřirozeného, co by vzniklo mimo zeměkouli. Proč ambivalentní pocity zpovědníka? (Od vypreparovaného judaismu k rozporuplným hodnotám katolického křesťanství: universalita svou ideovou prázdnotou pohltila sebe samu.) Zklamaní existují i na jiné barikádě - surrealismu, který vyrostl ve světě nového pokroku a slibných ideálů, ale nakonec právě ony, ty vysněné, jeho svobodomyslné principy zahubily, zvláště rádoby "humanisticko-socialistická koncepce". Surrealista Jan Švankmajer: Kdysi umění a magie splývaly vjedno. V okamžiku, kdy se umění estetizovalo a osamostatnilo, uřízlo pod sebou větev, na které sedělo. Magie dává umění čtvrtý rozměr - tajemství (zdroj: internet). Mají zpovědník a umělec něco společného s kulatým čtvercem? Čím vlastně surrealismus byl? Byl světem přízraků, posvátným místem pestrobarevných pocitů, nalezištěm fascinujících myšlenek drahokamů, tajemnou lodí s nákladem exotických snů, malebnou krabičkou s doutníky a jejich vůní, pokojem s půvabnou ženou, která byla ochotna dělat průvodkyni noční krajinou. A čím je surrealismus dnes? Je už zapomenutým světem odložených věcí, nedojedených zbytků vět a slov, zabouchnutých dveří a zavřených oken s vylámanými okenicemi? (Fragment z poezie André Bretona -Vzduch vody: A tak se stalo / Když jsem se sklonil nad propastí / Beznadějného splynutí tvé přítomnosti a nepřítomnosti / Že jsem nalezl tajemství jak tě milovat / Vždy poprvé - jen pro upřesnění, jde o lásku k tajemné ženě). Jsou Vánoce, píšu a popíjím Glühwein Christkindles a přiživuji své Wintertraum; a tak, Ježíšku, díky! Vím, myslel jsi to s námi dobře, ale bylo to k ničemu! A propos, potřebuje symbolický muž s plnovousem holící strojek? Díky i Vám, Tomáši Halíku, rád jsem si Vaši knihu nejenom koupil, ale i s chutí přečetl, ale nyní otevřeně: není to žádná náplast se zázračnou mastičkou. Uhlazený zpěvák s blonďatou zpívající celebritou v televizi zaženou prázdnotu a smutek romantickou písní rychleji. I církevní celebrita - papež - má dnes ve své bavorské domovině pivo s vlastní etiketou, je tedy výjimečný? Filosof V. Bělohradský: Papežovy smažené brambůrky aneb Triumf struktur: latinské slovo celebritas znamená slávu, ale v latině je pro ni ještě jiné slovo - gloria. To označuje čin nebo událost, která díky své jedinečnosti se stala univerzálně známou, nelze ji popřít a nelze nadále žít, jako by se nikdy neudála. V křesťanské theologii existuje pojem Gloria Dei, kterým theologové označují vznešenost nesrovnatelné boží přítomnosti, která se zjevuje ve své "plenitudo", své plnosti, jako zcela "jiná" než všechno, co je pozemské, nedokonalé a smrtelné. Kdo se nechá oslovit touto "jinou dimenzí", vstoupil do Nové Obce Boží. V deficitním světě pozemském lze být jen "celeber", tedy "obecně známý" jako ten, kdo se často vyskytuje v nějakém místě a "frekventuje" mnoho lidí. Bůh není celeber, ale gloriosus, zjevuje se ve své dokonalosti (zdroj: internet). Nejúspěšnější propagační slogan katolické inkvizice - účel světí prostředky - prospěl mocenským a náboženským cílům. Přežil dodnes a prospívá nedemokratickým i demokratickým systémům, vlastně je prospěšný celému světu. Historickým paradoxem genomu lži jsou Neposkvrněné početí, či strašidelný Očistec za úplatu nebo Boží soud. Všechny tyto účelové metody jsou výsledkem "přání otcem myšlenky", kdy myšlenka, aby přežila sebe samu, se nutně musela proměnit ve smyšlenku (tento proces historicky zaznamenal jeden "z církevních otců" raného křesťanství: "Opakovat stejnou věc je nudné, ale je to jistější" - politická propaganda bez argumentů nemohla najít lepšího učitele). Přírodovědecké a ideologické dilema: Kdo nakukal včelám, že musejí nasávat nektar a vyrábět pro medvědy med? Co může skutečný králík vědět o boji proti vráskám? Za jakou tvář světa můžou všichni ti, co vykládají lidem nesmysly?

Když se říká: Je boží, znamená to, že je mimo realitu?

 

Za hranicí cirkusu slov, koláž, triptych

 

I neméně slavný biblický Bůh (postava posvátné knihy) potřeboval k dokončení svého světa Světlo, tedy Lucifera; v antickém bájesloví Světlonoš, zosobněná Jitřenka a vědomí inteligence. Staré úsloví Lucie noci upije připomíná odvěký boj proti mocnostem tmy, je ženským protějškem Světlonoše (světlá, zářivá). Mínotaurus je temný, zlé skutky jsou temné; ale co vlastně není temné! A tak se nemůžeme zlobit na starověké civilizace a jejich posvátné modly a ideály, které nás pro nedostatek informací zmátly. Chápeme, že golgotská procesní rituální symbolika Ježíše vyrostla z paradigmatu přírodního cyklu - zrození, utrpení, zániku a vzkříšení a tradic pouštní spirituality, a která byla účelově ztvárněna ve stylu filmového hororu, tedy příliš masochisticky; nebo koncilem ustanovené strašidelné trojiční dogma sv. Trojice (Bůh otec, jeho Syn a Duch svatý), které v podstatě nevysvětluje nic, pouze kryje přirozenou žárlivost mezi otcem a dospělým synem, který prosazuje své právo na sebeurčení. V náboženské tradici psychopatologického vztahu strachu a vynucené oběti a úcty k autoritě patriarchy kmene se o zdravém duchu v těle mluvit nedá. A jak to vlastně bylo s vyhnáním Adama a Evy z rajské (babylónské) zahrady? Prostě Hospodář Bůh - jejich vlastní Otec je vyhnal ze svého soukromého majetku, protože porušili ústní dohodu a nechtěli nic dělat. K bráně postavil své věrné cherubíny s plamennými meči, aby se nemohli, ti nevděčníci, zase vrátit. Ani dnes si nemůžete dělat, co chcete v cizí zahradě. Taky ji hlídá vyzbrojená ochranka nebo zlý pes. O obětních darech Kaina a Ábela znechucenému Bohu, jen krátce: zemědělec Kain přinesl dar z plodin země, pravděpodobně, obyčejnou obilnou placku bez chuti a zeleninu, pastýř Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku; ovci rutinně podřezal a vypustil z těla teplou krev do připravené nádoby. Hospodin přijal dar Ábela, měl raději maso. Na obilnou placku ani neshlédl. Kain vzplanul velkým hněvem. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak zesinal? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Z biblického textu nevíme, jaké dobro vlastně myslel? (rozuměj: bible částečně odráží realitu: rozpor mezi usazeným zemědělcem a dobývajícími pastevci; byli to oni, kteří při hledání nových pastvin měnili svět a přitom si podmaňovali nejbližší okolí. Pokud narazili na někoho silnějšího a dostali po hlavě, tak alespoň vyjednali prodej kozího mléka a sýra u městské brány. Ale čest jejich sebezáchovné vůli!) "Není divu, že si člověk vytvořil bytosti mimo sebe, k nimž  se vztahuje a které miluje a opatruje, protože tyto bytosti nepodléhají vratkosti a rozpornosti jako lidští jedinci. Je celkem snadné pochopit, že se Bůh stal symbolem lidské potřeby milovat. Ale plyne z přítomnosti a intenzity této lidské potřeby nutně to, že existuje vnější bytost, která potřebě milovat odpovídá? Dokazuje to jedině naši potřebu milovat a snad ještě naši schopnost lásky."(Erich Fromm) Další biblický problém trojkombinace - panna, matka, stařena - spojený s časovostí byl vyřešen na pohled efektním výběrem symbolu panny, souloží neposkvrněného a nezralého čistého stvoření se jménem Marie, který působí vizuálně láskyplněji, navíc se skrytou nadějí v aramejském původu slova „mariam - jiskra života (živá voda)", ale srovnávat symbol Velké Matky, tuto ženskou bohyni magicko-náboženských představ starověku s dnešními účelovými sex-appealovými dračicemi, které úspěšně využívají půvaby ženského těla k úspěšnému obchodu a dělají navíc svět hloupějším než ve skutečnosti je, ale asi nejde. V životě lidských bytostí existují kvalitnější hodnoty, které se musely obhajovat a musejí dodnes, někdy tak okázale, že si musíme vypomoci černým humorem, abychom se mohli ještě zasmát našemu "zvláštnímu" konání...

 

Umělecká díla vyjadřující elementární lidské pocity a civilizační rozpory: 1/  Vesmír,  automatická kresba, 2/ Bez názvu, olej, 3/ Papež a jeho poslední představení, koláž

 

Technicko-průmyslová civilizace vrací člověka zpět přírodě; i přesto, že dnes potřebujeme všechny její vynálezy usnadňující naše civilizační životy - s nadšením podnikáme ještě poznávací výlety za historickými památkami, které jsou svázané s přírodními cykly a mytologií. Na cestách oživujeme školní paměť, a ne vše je srozumitelné. Tajemný obsah symbolů, které míjíme, většinou uniká, protože jejich duchovní poslání moderní civilizace dávno zavrhla, už je nepotřebuje. Ale stále se k nám jinou formou a cestou vracejí, buď populárně-naučnou literaturou nebo mysteriózními filmovými projekty (Umučení Krista nebo Šifra Mistra Leonarda či sci-fi Taurus). Jejich mementa nikoho nezastraší, nakonec jsou účelová a nevíte, kdo výrobu filmů vlastně platí. První biblická jména odrážejí elementární vztahy ke světu a k prostředí, ve kterém lidská civilizace vznikala: jména Adam - člověk, bylo odvozeno od hebr. adamah - červená země, hlína nebo Eva - chavva - životodárná - darující život (Adam s Evou jsou hybridním principem života - ze země a do země a nad ním vládne Bůh - had - judaistický autoritativní a metafyzický JAHVE). Muž - vertikála - vztah k hoře, stromu, kameni - menhir; spojují zemi s nebem. Žena - horizontála - je spojena se zemí, jeskyní, labyrintem - obnovou života. Kultivační diagonála vede z pasti protikladů a je cestou naděje z útrpného života a kříže. (Tento smyslový pocit nakonec ovlivnil i architekturu - věže a rozhledny naplňují naději lidského rozhledu.) Různé varianty trojičního symbolu, které dnes potkáváme na výletech nás jen vizuálně (už ne duchovně) spojují s nejpůvodnějšími sumerskými prameny a jejich fantazií a symbolikou. Křesťanský kříž koresponduje s taoistickým symbolem - monádou - Jang (Slunce, kladný muž - světlo, oheň, drak, bílá barva) a Jin (Měsíc, záporná žena - tma, voda, černá barva), symbol protikladů v celku, které se přitahují a odpuzují!? Kříž je patriarchální, jedině muž nesl vyšší poslání, žena byla hříšná, svádějící a nespolehlivá (původně totem a kůl smrti, sloup spojený s vesmírem). Symboly nesou také své paradoxy - Adam ač stvořený z hlíny, je malován na obrazech s pupíkem. Církevní "svatá" víra, učení a vidění světa nechtěně vytvořily skanzen paranoidních, ale úspěšných rituálních symbolů, které neměly nic společného s rozumem - a patriarchální symbol sv. Trojice je jedním z nich. Duální kříž s Ježíšem (logo víry a křesťanství - proslulá ochranná známka, ale nechráněná úřadem) je symbolickým triumvirátem provázaným s elementárními lidskými prapocity a křesťanskou cestou a překonáním omezující duality - dne a noci, jara a zimy, dobra a zla, radosti a bolesti, vláhy a sucha, lásky a nenávisti, bdění a snění, duše a těla, života a smrti apod. Smírčí kříže (archivní snímek s vytesaným smrtícím mečem na Ústecku) byly opředeny mnoha legendami a patří k nejstarším ručně opracovaným kamenům. Byly to právě pověry, které je zachránily do dnešní doby, poté byly odmítnuty nevědecké a romantické výklady, které kříže považovaly za památky cyrilometodějské misie. Těmto výkladům neodpovídaly různé pověsti, ani letopočty, nápisy a symboly, které na nich byly vytesány, většinou na památku nějakého neštěstí nebo zabití...

 

Leonardo da Vinci: Žádný účinek není v přírodě bez příčiny, pochop příčinu a nepotřebuješ pokus.

 
 

Nejslavnější jména Anna a Marie... Sv. Anna, P. Maria a Ježíšek s beránkem - obraz od Leonarda z roku 1510, dnes v pařížském Louvru (3). Při prvním pohledu vidíme jen rodinnou idylku: matku Annu s dcerou Marií a vnoučkem, který si hraje s beránkem. U osvíceného Leonarda musíme přistupovat k výkladu po špičkách, abychom nenarušili vyrovnaný kruh jednoty rozumu a smyslů renesančního mistra. Ale nyní o to nejde, jde o jména, která se dnes běžně užívají. Aničky a Mařenky, které byly pojmenovány komerčně slavnými jmény křesťanského středověku, možná ani netuší, jak jsou hluboce spojené se starověkem. Na klíně matky Anny sedí nezvykle dcera Marie - fyzicky nepohodlná poloha. Námětem Leonardo zašifrovaně vyjádřil vztah mezi Nebem a Zemí, mezi vesmírem a vodou. Protože dnes víme, že křesťanská symbolika je naroubovaná na egyptské a řecké tradice tzv. "na bdící očko", tak původ současných a běžných jmen jde hlouběji. Člověk potřebuje v obyčejném žití nadstandardní spojení s nadějí, aby snadněji překonával trpkost pozemských protikladů. Pohled na noční nebe vždy byl velkým božím příslibem, který se nemohl nevtisknout do starověké mírové i válečné reality. Původ jména Anna sahá až do 3. tisíciletí před Řeckem, k sumerského Uru a pojmenování souhvězdí Orionu - anna - nebeské světlo. Jméno Marie je spojeno s mytickým mořem a vodou - nositelkou života (aramejsky mariam). V pouštních podmínkách to platilo dvojnásobně - bez vody není života... Leonardo umělecky vyjádřil vlastní badatelské poznání, a proces jen potvrzují jeho nedodělané obrazy; malířská technika nestačila rychlosti objevně vzrušujících myšlenek. Symboliku dovršují španělská jména Anna Maria (tak se jmenovala sestra malíře Salvadora Dalího) nebo Rosa Maria (jména jeho celoživotní přítelkyně). Leonardova inspirace je spojená s kořeny, které vedou do hluboké náboženské minulosti lidstva; na prvním snímku plaketa ze slonoviny, která se nalezla v mykénských ruinách (asi 15. století př. n. l.) První snímek zobrazuje dvě ženy s dítětem, mykénskou "svatou rodinu", dvě ženy s bohem - zemřelým a znovuvzkříšeným. Královna nebe - bohyně živých a královna podsvětí - bohyně mrtvých. Druhý snímek dokumentuje florentské umění 14. století (sv. Anna, dcera Marie a dítě) a chlapec symbolizuje převzetí vlády muže nad světem, a gotické dílo inspirovalo i Leonarda z Vinci... (těžko si lze představit, že by na klíně Panny Marie seděla malá holčička, už by nereflektovala zásadní společenskou změnu a hierarchii). Za jména, která člověk při narození dostává, a do kterých rodiče promítají vlastní ideály, nemůže. Ani dívka Rosemarie (Nitribittová) netušila, že bude slavnou a zavražděnou prostitutkou?

 

 Madona Panna Marie - křesťanská bohyně přibývajícího a ubývajícího Měsíce, původně egyptská Eset  a řecká  - černá a bílá bohyně Isis - mystérium ženského principu; symbol ukřižování Krista na návsi v Babicích u Prahy obklopený trojičním symbolem - kolem tři lípy a dřevěná zvonička; kostel ve Zlonici; a smírčí kříž - symbol mužského pokání za zločin...

 

Země, voda, jeskyně a labyrint - cesta za tajemnou ženou. Rozpor mezi srozumitelnou starověkou mytologií a křesťanskou ideologickou spekulací není na první pohled viditelný. Představy o božím stvoření světa byly životně svázány s přírodními cykly, které přirozeně ovlivňovaly svět, a starověk byl o vlastním světě informován více, než-li naše vědecká civilizace byla ochotna připustit. Svatá Panna v Mělníku - symbol čistoty s charakteristickým symbolem měsíčního srpku - vládcem vod - s modrým pláštěm a hadem, který svírá Zemi (had - původní symbol ženské mezopotamské bohyně Tiamát, také nebeská kráva dávající mléko). Panna Maria byla symbolicky spojena s objevenými léčivými prameny. Člověk si v hluboké minulosti určitě uvědomoval, jakých společenských deformací je schopen, pokud nedodržuje rovnováhu protikladných přírodních sil - krétský Mínotaurus (předobraz zlého draka a čerta) je fantazijním symbolem vycházející z pokřivené reality, není výplodem praktikované sodomie, ale varovným řeckým symbolem. Je výsledkem řeckého rozumu, který si lidské rozporuplnosti dokázal vysvětlit, žádný vliv neznámých sil, ale destruktivní následky neuváženého lidského konání. A žena znala tajemství tvoření - znalost léčivých rostlin je spojena s plodností země - úrodou. Vliv technologií - symbol pluhu - kreativní a sexuální akt oráče (Kain, Přemysl ze Stadic) a pokoření ženského principu s převzetím jeho vlastností do apoštolského pasáčka (Ábel, kněz). Symbolická proměna dokresluje vývoj společenského zřízení a nadvládu mužského principu nad světem. Jaké budou další civilizační osudy domestikovaného muže s loveckými vlastnostmi a emancipované ženy - symbolu lásky a domácího krbu - nikdo dnes vlastně ani neví?

Historické souvislosti se symboly: Táta je protivnej, ale máma se nechá přemluvit... (známá věta ze života)

Nejpodivuhodnější logo společnosti Algida jen dokumentuje symbiotické pocity, které muž odnepaměti ve vztahu k ženě prožívá - labyrint srdce.

Surrealistická díla: 1/ Poslední příběh Mínotaura, koláž; Z krabice do ráje,  olej; Ústecká madona, akryl.

 

Ariadna - Paní labyrintu - nedotknutelná Velká matka, později řeckým zásahem nahrazena hybridní obludou - Mínotaurem, který symbolizuje člověka - nekulturního živočicha. Když Ezechiel prošel tunelem, nalezl všechny stařešiny izraelské, jak tajně konají v temnotě bohoslužby. "Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola. Hadí bohoslužebníci vytvářeli obludy, netvory hlubin, napůl zvířata a napůl lidi, mínotaury". (Starý zákon, Ezechiel 8) Pověsti o záhadě Mínojského paláce a kult měsíčního býka byly zdrojem biblických fantazií a řeckých představ o tajemném krétském labyrintu, které končí vítězstvím mužské logiky (ve snu je intuitivní žena pavoukem, která spřádá své sítě). Úzkost z jedovatých hadů nebo pavouků s výstižnými jmény (karakurt - černý vlk nebo black widow - černá vdova) provází člověka odnepaměti; vykouřená jeskyně či nebesa nad postelí se závěsy byly jen praktickými pokusy zvýšit obranu proti pavoukům, kteří večer, jak ukazují horory, přicházejí ve skupinách do lidských sídel..

K symbolům chovejme kulturní úctu, usnadňovaly a ulehčují komunikaci mezi lidmi; dnes je často nahrazují heslovité věty.

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / romantismus  / surrealistická galerie / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

 

Copyright © 2006 Cestovník ® www.cestovnik.com Czech Republic

 

Je náš svět (ještě) tajemný?

 

Cestovník - spolehlivý průvodce mezi nebem a zemí...