Cestovník - spolehlivý průvodce mezi nebem a zemí...

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

Žádný věřící se už nedokáže modlit tak vroucně, aby ze země vytryskl léčivý pramen, jehož voda by vyléčila slepého koně...

Obrazy z mytologického světa... (Jiří Dlask - výstava neobyčejných obrazů v "obyčejném světě", 2010)

Images de l'univers mythologique...

 
 
 

Nikdy neexistoval způsob, jak by člověk mohl uchopit svět v jeho celistvosti, rozpory mezi tělesností a týraným vědomím nakonec vytvořily nejbizarnější svět symbolických obrazů, které provázejí a často odlehčují život člověka kupodivu dodnes. Ti cyničtější, kteří se dokáží zbavit vyčítavých náboženských přízraků, proplouvají úspěšněji paranoidní džunglí obchodní civilizace a dokáží žít bez emocí, které považují za otravnou přítěž asi jako sociální výhody, kterých dosáhla evropská sociálnědemokratická společnost 20. století. Tímto socializačním vývojem vyvrcholilo "křesťanské snažení" těch, kteří se nechali pro ideu veřejně porcovat a stahovat z kůže zaživa. Jejich památka, vykoupená utrpením za obyčejnost, má určitě právo na věčnost, protože který dnešní úředník nebo politik zalezlý v elitářském kožichu by se zadarmo pro něco nebo pro někoho obětoval? Pravda, historicky doložená skutečnost nese sadomasochistickou touhu po tyranii asi jako dualistická pornografická soulož černocha s běloškou ve zdivočelé "křesťanské" Americe. Ale světu už zvoní umíráček na pokračování: cynický svět si vymodeluje tresty v různých podobách, stačí jakákoliv katastrofa a obchody se hroutí a nepomůžou ani modlitby, pomůže jen "obyčejná trpělivost" při odklízení jejích následků; ale svět je úžasný už jenom tím, že se všichni divíme, když chceme žít šlechtickým způsobem nad poměry, že ještě vůbec funguje, ale funguje, a to všem zatím stačí...

 

Návštěva zámku markýze de Sade v provensálské kamenné vesničce Lacoste (červen 2012)

Visitez château marquis de Sade dans le village de Lacoste en Provence (en Juin 2012)

 
 

1/ Ústecká madona, kopie podle obrazu Ismaela Mengse (původně "Madonna del ditto"), akryl, 2010   2/ Jarní úsvit, akryl, 2010

 

Zlatovláska v modrém rouchu, to je krystalicky čistá symbolická hodnota slunce a vody. Snad proto se rituálně-popová procesí s tímto ideálem života potkávají s neutuchající zbožnou úctou. Potom ještě chrabrý a rozumem nezatížený Honza a dnes už i smělá blonďatá holka v autě... Kdo by dnes hledal za kýčovitou tvářičkou egyptské a řecké mýty nebo tmavou židovku, tu hodnou Velkou matku a archetyp (anděla domácího krbu), který se fantaskně vynořuje na francouzském pobřeží v Saintes Maries de la Mer (Svaté Marie z moře) v oblasti Camargue - v krajině bílých koní a zpracovatelů mořské soli. Vrcholil kdysi historizující rozpor mezi ženskou citovostí a mužskou rozpolceností Nanebevzetím Panny Marie, což bychom mohli z dnešního úhlu pohledu popsat jako rekvalifikační proměnu pokorné uklízečky v křesťanském chrámu v pragmatickou manažérku, která je schopna ovládat podnikatelské impérium? Obyčejně bídný život vytváří obojí a každý zidealizovaný symbol byl a je stále opakem skutečnosti v jejím opravdovém surovém tržním stavu. Snad právě nejtajemnější židovské náboženství vedlo k jeho realistickému zkoumání, a nebýt této cesty za rozluštěním „biblického tajemství“, nebylo by snad ani slavných židovských vědců Einsteina, Freuda ani Marxe. Lidé neustále potřebují „nějaká“ zjevení, a když je umělci virtuálně vytvoří, tak to všichni paranoidně hltají, čtou nebo vnímají jen to, co denně vidí kolem sebe, ale co nedokáží změnit. Jen revoluce dokáže změnu, ale kdo zaručí, že se ona sama nezmění v masakr. Toho se všichni bojí, proto se konzervativně-konzumní svět rozmělňuje, a tak čekáme až se na trh prodere další zjevení, což je nevyléčitelná touha po iluzi; a tisíce věřících fascinovaně zhlížejí na papeže na zinscenovaném rituálním pódiu, které zastupuje vrchol kopce se šlechetností, jak myje podřízeným spolupracovníkům obřadně nohy - věčný rozpor byl zakryt náboženskou mlhou...

 
 

3/ Tichá krajina, akryl, 120 x 100 cm, 2010   4/ La robe de Marie, akryl, 120 x 100 cm, 2010-2011

 

Dokument ze současnosti...

"Zbožná" - nejenom zapadnutá, ale i zanedbaná vesnička v Českém středohoří, do které turista zavítá málokdy, zmrzlinu si tady určitě nekoupíte...

...dávno opuštěné selské stavení a staré zdivo, které vypovídá o dávném čase.

 

A tak se jen můžeme divit, jak je možné, že náboženské symboly spolehlivě utvářejí turistické vzpomínky těch, kteří se jako vyhnanci z vlastních mlčenlivých domovů vydávají do vzdálených "tajemných" končin, které tolik důvěrně znají z propagačních pořadů o světě, ale ke kterým nemají opravdový bytostný vztah. Dnes už víme, že kolektivní paměť lidstva bez rozdílu barvy pleti může za to, že se lidé můžou potkávat kdekoliv na světě a všichni se budou obávat něčeho neznámého, co nás může nečekaně překvapit za rohem, když se budeme romanticky toulat starými uličkami historických měst, ještě nedávno moderní civilizací opuštěných a zapomenutých. Tornádo, reklama, vzkaz v lahvi a muzikálový zpěvák, jde to dohromady? Ano, bohužel jde, je to skutečný obraz našeho světa! Neustále jsme vháněni do ohrady obchodního světa s obrazy, což v nás vyvolává odbojný pocit, že nakonec nechceme vnímat obrazy žádné. Svět se skládá z hašteření a žebrání, proto tak často utíkáme do neznámého prostoru, pro svobodného štvance půvabně odcizeně prázdného, ke kterému nemáme vlastnický vztah a který nevyžaduje povinnou daň za užívání, jen turistické poplatky za to, že procházíme. Míjíme s libostí jeho kulisy a lehkovážně míjíme i cizí lidi, kterých se nechceme na nic zeptat, chceme jen tímto neznámým prostorem svobodně projít a být sami, užít si slunce, přírody, mlčenlivých památek a večer ulehnout do čisté postele a usnout, to je vše!

 
 

5/ Něco visí ve vzduchu, akryl, 95 x 85 cm, 2010   6/ Svět na dvou židlích, akryl, 100 x 95 cm, 2010  7/ Přízrak v české krajině, akryl, 90 x 85 cm, 2010

 

V náboženském světě lidí není žádné tajemství, které by se nedalo vysvětlit; mystifikační mystérium výkladu náboženských dějin Dana Browna nebo kouzelnické pohádky Rowlingové pro děti  nejsou ničím jiným, než promyšlenou obchodní cestou k dolarům, kdy chudí a zoufalí autoři zaplní prázdnotu kapitalizované civilizace a díky prodaným knihám zbohatnou. Jedinou a skutečnou fascinací na této planetě je zázrak zapomenutého rostlinného semínka na dně krabice, které, když se vsadí do země a zalije, i po letech zázračně vzklíčí, to je opravdové znovuzrození, ale nevyřešené rozpory mezi židovskými bankéři a úředníky s dělníky průmyslové výroby tohoto světa máme útrpně jako na dlani: rozpory mezi rafinovanou rozumovou schopností a citovou neschopností, mezi schopností urvat z koláče lepší makovou část a nemožností opravdu změnit svět. Svět, který je v prospěšném turistickém pohybu, aby nezakrnělo zvídavé vědomí, které tak může čelit promyšleným útokům silikonových krásek ze všech stran. A nakonec, je nějaký historický rozpor mezi ukřižovaným Kristem a hrobem neznámého vojína? Bohužel není skoro žádný, jenom jiná historická doba a krajina a navrstvené tragické osudy lidstva, kterým obchodní společnost nezabránila... My si jen dnes můžeme položit otázku, čemu zabraňuje nebo nezabraňuje současná "kulturní" společnost, jaká je její orientace a motivace ke kvalitnímu bytí atd?

 

Svoboda je určitě prima, ale člověk nesmí mít největší obavu z politika nebo obchodního agenta ve vlčím kožichu.

 
 

8/ Pohledy do surrealistického ateliéru v obyčejném světě za oknem a s obyčejnou židlí v ateliéru, která ještě pamatuje Karla Marxe.

 

Petite-fille Francoise dans le studio de surréaliste avec de tarte (surrealistické dorty - výrobce cukrárna Inpeko Ústí nad Labem).

 

Vlastně už dnes není o čem psát, všechna tajemství dávných dob jsou již srozumitelná, a pokud občas máme potřebu se k nim vracet, tak jen proto, že nám naše životy připadají podezřele obyčejné. Představy a zprávy, že za vším, co se odehrálo v dávné minulosti na úsvitu dějin lidské civilizace, můžeme tušit nějakého Boha nebo mimozemšťany, bereme na milost jen v letních měsících, kdy novináři nemají o čem psát. Zajímá snad mramorového úředníka v bance uprostřed obchodní džungle, proč obyvatelé náhorní pouštní planiny Nasca vytvářeli své donedávna záhadné obrazce? Jistě, s nadhledem se dá porozumět téměř všemu, ale co probouzí naší touhu si na všechna tajemství světa sáhnout. Za všemi obrazy, ke kterým se dnes ještě s úctou vracíme, lze vystopovat obyčejný strach lidí, ať už ze života jako takového se všemi potížemi nebo smrti jako takové, která člověka nemilosrdně oddělí od jeho nahromaděného bohatství a věcí, na kterých tolik a marnotratně lpěl...

 

...ale mezi obyčejností a elitářstvím existují útěky do světa tajemných krajin a opuštěných míst, ve kterých úspěšně rozpouštíme osvobozené pocity...

...a malá procházka Bruselem: noblesním parkem a náměstím, ale i obyčejnou dělnickou čtvrtí Marolles s bleším trhem...

...s komiksem v bruselských ulicích, ale i částmi města, ve kterých kdysi panoval čirý ruch; naštěstí ještě zůstávají kvalitnější galerie, muzea a ateliéry, zatím!

Nejenom slavné jsou obrazy umělců, ale slavné mohou být i věci, které dotváří magii života...

...a slavné surrealistické obrazy René Magritta.

 

Konzervativní svět nepřináší nic, co by člověka mohlo překvapit, jediným překvapením může být vracející se omezenost judaisticko-katolických tradic, které demagogicky ovládají svět, který je kombinací pokrytectví, kriminality, brutality a charitativních náplastí - taková rádoby ušlechtilá džungle potřísněná krví a svěcenou vodou, o čemž není nutné pochybovat - denní tisk ochromuje lidské vědomí, o kterém si myslíme, že je osvobozené, s pravidelnou "obchodní" trpělivostí. O co méně bezpečněji se dnes Češi cítí v Praze, o to více se plete košíků na vzkříšených jarmarcích v českých městech a atmosféra kýčů s návraty ke ztraceným obsahům nezatížené obyčejnosti zahaluje kultivační mlhou "pohanské" mafiánské vnitřnosti velkých měst nejenom v Čechách. V minulosti s tím měli problém i křesťané, především s živočišnou podstatou pohanství, které doslova okupovalo cestu k lepším zítřkům a k modernímu rozvoji společnosti i nového vnímání světa...

 
 

Zveme: Procházka Prahou se vzpomínkou na výstavu Salvadora Dalího ve fotografiích Roberta Descharnesa v Galerii MIRO na Strahovském nádvoří v roce 2010, na André Bretona a jeho básně v knize Otevřte, to jsem já v překladu Petra Krále i z jeho knihy Zpráva o místech a něco o výstavě "česká koláž" v Galerii Smečky na www.cestovnik.com/exhibitions.html

André Breton  "Ouvrez, c'est moi!" - choix, traduction, notes at postface Petr Král.

 

Černá skříňka nalezena! (Jiří Dlask - výstava esejistických obrazů, 2009)

V čem je kouzlo volnotržního prostředí? Spočívá v tom, že FBI hledá po Americe finančníka, který vychytrale oklamal partnery a zpronevěřil jejich peníze nebo v tom, že se člověk může svobodně starat jen o sebe? Deziluze ze současného stavu české demokracie, pokud ji nespojujeme jen s volným pohybem po zeměkouli a blahobytem konzumu, už spočívá v reálném ohrožení svobody jedince, který s úzkostí sleduje orwellovský svět skrz teleskopické kukátko ze svého vypiplaného soukromí. Největší obavu má z obchodního agenta ve vlčím kožichu. Tuzemská hodnota dnešního "svobodného života" je jaksi neurčitá, spíše připomíná přízrak, před kterým, jak si někdo naivně myslí, se dá ujet na kole. Bohužel nedá, zlo aktivují všichni, kteří si dodnes myslí, že dosažené kulturní hodnoty jsou k ničemu. Pro volné umění je dost náročné výtvarnými prostředky vyjádřit společenské obsahy, které orientační dávku pověstné symboliky potřebují. Totemismus (dnes např. nahrazen úctou k ochranným obchodním známkám) a náboženská víra (jakžtakž nahrazena kulturní zábavou), které se jeví, že jsou v rozporu s rozumem, jsou důkazem touhy po vyrovnaném životě, někdy novodobým a objevným zájmem o historické souvislosti, někdy ironickou nadsázkou. Aby české prostředí nakonec nebylo o ničem, musí kultura, která přežívá s urputnou vděčností, oblékat staré náměty do nových hadrů a výstavní galerie, které i s nízkou návštěvností přežívají, určitě nikoho nenadchnou zhroucením vertikál. Proč se asi vrací křesťanské "morální" poselství do české reality s cyniky a podvodníčky všeho druhu? Když nemůžeme milovat všechno, tak co jsme vlastně sametově vyhráli, kromě již známých stereotypů, podezíravých mezilidských vztahů, příšerně trapné politiky a komerčních blbostí od lásky k byznysu a hospodářskou krizi jako bonus? Jakous takous svoboděnku s návratem k romantické slabosti zklamaných, které už degradovaný obsah veřejného prostoru s oživlými jarmarečními tretkami otrávil natolik, že jako jedinou záchranu vlastního intelektu vidí v útěku na venkov, kde chtějí v dobrovolném osamocení dožít své životy započaté v socialistické epoše, na kterou sice nadávali, ale sofistikovaný kapitalismus s negativně těkavými možnostmi je dokázal připravit i o tu pověstnou špetku humoru. Ale česká realita je ještě otřesnější: když procházíte české vesnice, jste zděšení renovovaným mlčením, zdmi, velkými vraty a štěkajícími psy, prostě si s nikým lidskou řečí už nepokecáte. Česká realita se určitě objektivně proměnila k lepšímu, ale leckde spíše k horšímu. Privatizované pocity jsou často paralyzovány pochybnou nezávislostí v řetězci závislostí, neřešitelnými palčivými problémy, tíživými východisky, projevy nespokojenosti, nadějí hraničící se skepsí, schengenským prostorem bez odbourání osobních nevraživostí. Snad jen přeplněné nákupní prostory ve městech potvrzují rychlejší frekvenci pocitů jediné obydlené planety ve známém vesmíru s jejími strávníky, kteří hledají naději na srdečný pozdrav. Do jaké míry může "rozporuplnou realitu" zobrazit umělecké dílo, od kterého většina lidí očekává neurčitou zdobnost nebo šaškárnu? Náročnější umělecký svět připomíná osamocené ostrovy, jejichž majitelé připomínající ochránce knih z Bradburyho scifi románu se občas zvou ke kulturním návštěvám, aby se navzájem ujistili, že jejich přemítání nad dnešním světem a úsudky o něm nejsou v čase existenciálních mimikrů a vyživované agresivity neoprávněné.

 
   

1/ Posmrtná krajina praotce Čecha, akryl, 150 x 110 cm, 2009

Umění symbolů už konzumní generace nerozumí tak, jako je umí číst starší generace, která musela nohama přejít do 21. století, ale hlavou je ještě ve dvacátém. Symbol ženské bohyně plodnosti, která snoubila pohanské šamanství, křesťanskou šlechetnost i sebezáchovnou prostituci s dráždivými prostředky, které dokázaly kdekomu rozvázat jazyk, se proměnil v možnost zjemnění dnešní surové obchodní reality. Kreativní bohyně se účelově proměnila a dotváří model "sofistikované Trojice", již zbavené svátosti; vítězný černý lichvář drastické ekonomie slaví úspěchy už od prvních forem vychytralého obchodu. Dnešní vrcholky historických posvátných kopců jsou zbavené všech mystérií; staly se romantickými turistickými rozhlednami s nadějnou vírou v katakombách lidského mozku. UFO a kruhy v obilí jaksi nedovolí zjednodušovat pohledy na náš svět, který neztratil tajemství (i když vlastně nevíme, jestli populární záhady jsou více o neklidném lidském nitru nebo zatím nevyřešených tajemstvích, vytrvale doprovázejících i dnešní civilizaci). Osobně si při všech znalostech přenosů z výtvarných nauk neumím představit, že bych sám nebo s někým koordinovaně byl schopen fyzicky a technicky vytvořit komplikovaný geometrický vzorec na poli, dokonce utajeně v noci, abych nebyl viděn a navíc bez možnosti se na dílo podívat z výšky. Stále asi existují nevysvětlitelné jevy, které mají schopnost člověka překvapovat daleko více, než-li marné pátráni po praotci Čechovi a kostech prvních Slovanů pod mytickou horou jako magického pupku jejich světa, který se záhadně rozplynul, takže se dodnes odborné kruhy přou o to, jestli je český národ kopií židovsko-křesťanských tradic; ale asi spíše připomíná kombinovanou ochrannou známku: v pohanské době je dědictvím monoteistického náboženství s úctou k autoritě stařešiny, což ale není jisté, historičtí čeští kronikáři jen nejasný původ národa Bohemus dle potřeb přikrášlili a jejich zkazky ex post připomínají neurčitá a zmatečná novozákonní evangelia nevyzpytatelných apoštolů (snad jen křesťanští turisté věří tomu, že Mojžíš vylezl na horu Sinaj a přinesl desatero napsané božím prstem do kamenných desek, které je jen symbolickou kopií mezopotamského zákoníku, a původní Slované byli jen hordou, která asi neuctívala nic, maximálně dobrý lov a lup); a dále v civilizační etapě společenského vývoje římsko-katolický systém s vykořisťováním plebejců, tradičním bojem o moc a korupcí v nejvyšší kruzích politických elit. Takhle asi vypadala civilizačně-genetická polévka, která nemusí každému chutnat.

Divíme se, že se vrací agresivita Temných? Nedivme se, pokrytectví demokracie a spekulace jsou jejich živnou půdou!

Vyprázdněné náměstí v Ústí nad Labem před srazem neonacistů - zabedněné ráno s policajty v ulicích 18. dubna 2009 v 10 hodin.

Je dnešní svět ještě objektivní a subjektivní, anebo už je to jedno? Objektivním může být "něco zajímavého z venku", subjektivním může být to, že každý má doma vlastní slánku, bez ohledu na to, jestli někdo solí více nebo méně. K tomu prvnímu: počátkem roku 2009 oživily (asi jenom evropský svět) dvě události: český konceptuální umělec David Černý instaloval na bruselském nádvoří Evropské unie dílo Entropa - ironickou hříčku národních stereotypů a vyvolal nemalý poprask: urazil nejenom "pohodlím zkostnatělou českou společnost", ale i prezidenta ČR Václava Klause, který z pochopitelných důvodů zaujal k dílu odmítavé stanovisko, ba dokonce vyzval k bojkotu, tak jako protestantsky odmítl knihovnu od Kaplického (prostě ekonomové umění nesnáší, to se ví; stojí zbytečně hříšné peníz, navíc je otravné a jsou důležitější věci v obchodním zákulisí). Historicky zvláštní událostí bylo na půdě Evropského parlamentu protestantské vystoupení Václava Klause s kritickým projevem směrem k byrokratizaci evropského obchodního spolčení (když je někde hodně lidí, nemůžou si rozumět; to je paradigma tolik opěvované plurality). Někdo protestoval, někdo zatleskal, a dokonce se Klaus díky svým projevům dostal do mše opravdu podivného katolického vykladače Tomáše Halíka z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, který si asi představuje demokracii tak, že by katolická církev měla nahnat lidi do kostelů a tam jim vtloukat svou pravdu. Je sympatické, že jsou na světě umělci jako je David Černý, který proti projevu Václava Klause v europarlamentu neprotestoval; někdo pro svobodu projevu pochopení má, někdo z autoritativní pozice ne, demokratické pokrytectví je konzistentní. Paradoxem obou projevů je, i když každý vykvetl na jiném břehu, že jsou z odbojného hlediska totožné. Z toho druhého: oba umělecké projevy byly individualistické a subjektivní, ale jsou užitečným indikátorem dnešní reality, která díky spekulačním metodám politicko-ekonomické oligarchie potvrzuje standardně známé choroby: strach z neúspěchu a zradu kvůli prospěchu. Stručně řečeno: kapitalizovaná realita má v sobě mnoho paralyzujícího jedu a náš svět lze těžko zachraňovat s unavenými... Pro člověka je nejpotupnější, když jedním mávnutím ruky odmítne dosažené kulturní hodnoty, které měly historicky nahradit židovsko-křesťanskou posvátnost. Nemůžeme se divit, že se katolická "náboženská nadhodnota" v surovém tržním prostředí vrací do některých obýváku zpět oknem. Dnešní čeští političtí katolíci se svými zrůdami v ministerských funkcích, kteří si dodnes dělají z křesťanské historie výhodnou výkrmnu jen dokazují, že vždy pohotově zradí poselství Ježíše Krista. (A nějaký Miroslav Kalousek založil další pochybnou politickou stranu, jako by zrovna on měl ty pravé kvality, že je schopen vylepšit český kapitalizovaný svět? Opravdu fuj!) Co je příčinou rozkladu českého veřejného prostoru kromě toho, že v rozmělněném životním stylu do mikroskopicky konzumních závislostí je zakódovaná existenciální logika a frustrovaný člověk si vybírá psa k obrazu svému?  Po Sametové revoluci asi překvapilo, že lidská nekulturní sprostota je v českém tržním prostředí tak samozřejmá. Nové vzory jako je tržní Amerika sice drží zakořeněné zednářské a křesťanské zásady, proto tam přežívají lidé, kteří ještě žijí poctivě s Bohem jako s kompasem a ti, co na něj klidně kašlou, když budete mít smůlu na setkání, tak vás klidně zmlátěj a zkopou bílejma adidaskama.

 

2/ Traumatická láska břečťanu, olej, 75 x 65 cm, 2009 3/ Embryonální naděje modrého blankytu, akryl, 65 x 50 cm, 2009

...dnešní realita, kterou jsme ohlodali až na kost, přináší jen krátkodobé radosti, ale stopy po naději žádné, jen běžný provoz do té míry, aby se náš domeček z karet nezhroutil. Hledá se naděje, ale jak vypadá? Politický svět egomaniaků se bojí prsatých žen, ví o svých slabostech, hledají se vypočitatelné ženské symbolické figury, které stále dokážou ošálit povadlou populaci. V našem ohlodaném světě nejsme daleko od chvíle, kdy se bude v politických kampaních slibovat nadějné embryo (v dospělosti bez ekonomického nebo právnického vzdělání), neboť i bojovníci za svobodu po Sametové revoluci poztráceli nabytou věrohodnost. Proč bychom měli věřit všem nastrčeným figurám, které dnes v médiích mluví o ohrožené svobodě, když je to z ekonomických důvodů nesmysl? Co člověka ohrožuje, je chudokrevnost stereotypního nekulturního života, bylo tomu tak vždy a je tomu tak i dnes. Náboženství je produkt stereotypu všedního života s neochotou analyzovat svět a zbavení se nutnosti hledat objevná východiska - pohodlnější je nepřemýšlet! Člověk je prostě jen chudák! V rozmanitém obchodním světě globalizace člověk narazí na spoustu nedostatků, ale nakonec si ve velké nabídce služeb a výrobků umí spolehlivě vybrat, vždy si vybere, pokud může, dražší značkový produkt, než-li vychytralou napodobeninu. Člověk vždy hledal únikovou cestu z přeexponovaného prostředí do klidných náboženských zón či krás přírodních opuštěných koutů, hledal buď civilizovaný řád nebo kouzlo volnosti při toulkách přírodou; spoustu času stráví hledáním ideálního životního stylu, které se často promění v omezenou posedlost a osobní vězení, protože lidská společnost dospěla po všech peripetiích do nejvyšších pater konzumního ráje, který nevytvořila proklínaná reklama, ale pouze touha lidí po pohodlí - mají na něj už právo?

 

V tržním prostředí existují i sympatické výjimky: Pročítal jsem nedávno zajímavý rozhovor k současné finanční krizi "Další biftek už je moc" s mladým a úspěšným ekonomem Tomášem Sedláčkem; je to určitě ekonom, který nerozšiřuje semknuté přízraky ekonomů v kravaťáckých krunýřích, naopak s bohémskou vizáží působí v českých poměrech sympaticky i nadějně, navíc nemá nic proti užitečnému filosofování, také cituje z bible: Musíme z Hospodinových rukou přijímat to dobré, i to špatné. (Osobně jsem dost alergický na to, když se lidské maléry nebo úspěchy spojují s jakýmkoliv bohem.) Sedláček dnešní finanční krizi nevidí nějak tragicky, po stagnaci se roku 2010 zase vrátíme k růstu. Dále říká: tahle krize vyvěrá z deseti dvaceti let šíleného přežírání, šílené nadspotřeby. To není čistě ekonomický problém. Příznaky dnešní situace se v lecčem podobají krizi římské říši před jejím zánikem: když se vrátíme k jídlu, můžete si všimnout, že dnes z jídla vytahujeme ty nejtučnější části, tuky a cukr. Ale jde o paradox, cukry a tuky vždy byly to nejvýživnější. Libová panenka, v tom nebyla žádná energie, to se dávalo psům. My z jídla vytahujeme nejvýživnější části, abychom mohli jíst a přitom nejíst. Římané žijící z politického-ekonomického přepychu nebo šlechtici ve středověku si strkali pírko do krku. (Ekonomický poradce prezidenta USA Paul Volcker naopak říká, že stav globální ekonomiky se může zhoršit natolik, že překoná hospodářskou krizi ve 30. letech minulého století.) Ekonom Sedláček vyzývá filosofy, ať mluví a najdou odpověď, kam tohle všechno spěje. Odpověď, po které volá, už byla dávno nalezena, ale historické duchovní poselství politická ekonomie vždy odkopla, a určitě si nemusíme pro osvěžení historické paměti předčítat moralistické citace z Bible. Určitou paralelou k malému českému prostředí je historický životní prostor Židů neustále se vymezujících vůči svým vyspělejším civilizačním sousedům a prototypem pokrytectví je hajzlkněz Kaifáš, který v Jeruzalému šikovně zprivatizoval městské lázně, ve kterých zmanipulovaní věřící museli před vstupem do chrámu platit za očistec. Uctívaný židovský Bůh morálky zklamal už na nadějném počátku náboženské unifikace a zklamal i světově opěvovaný Bůh dnešní ekonomiky s nevyzpytatelným soukromým sektorem, který musí být okleštěný hradbou zákonů, aby jaksi živočišně nezvlčil, a odstrašujících případů je přehršle, takže se nedaří. Svět spekulačních masakrů nezachrání ani "ženská politická bohyně", která je účelově vpuštěna do politického systému ostrých a chamtivých hochů, kteří chtějí za jejími provokujícími vnady jen prospěchářsky pokračovat ve špinavé práci. Pravidla predátorů a obětí na úsvitu živočišného prostředí - svět masožravců a býložravců - jsou traumatickým paradigmatem lidských dějin. Když přivřeme oči, dočkáme se i v Česku toho, že politik s pochybnou minulostí, který získá nečekaně prachy a svatozář, bude najednou stavět impozantní stavby a potřebné mosty přes naše propasti? Žádného svatého muže v politicko-ekonomickém systému nenajdeme, neboť jeho podmíněná chudoba není v dnešní blahobytné době v módě, a hlavně - žádný věřící se už nedokáže modlit tak vroucně, aby ze země vytryskl léčivý pramen, jehož voda by vyléčila slepého koně...

 

Od obyčejného života v kapitalistické společnosti nemůžete očekávat nějakou filosofickou hloubku. Jde jenom o přežívání.

 

V poslední době se na českém knižním trhu vyrojilo několik knih, které nejsou nezajímavé, ale také jsou podprahovou propagací křesťanského náboženství, ať jsou to publikace od katolického kněze Halíka, od Martina Komárka Bůh nezná budoucnost nebo Ekonomie dobra a zla od populárního ekonoma Tomáše Sedláčka; jeho knihu jsem si chtěl koupit, ale ještě to zvažuji, mám pocit, že se jmenovaní autoři pohybují v začarovaném kruhu. Pokud bych vyšel z úvahy, že "nekulturní sprostota tržního prostředí převálcuje všechny ideály" určitě uhodím na pověstnou hlavičku hřebíku. Jmenovaní autoři, kteří jsou v tržním systému úspěšní a přitom musejí žít s vědomím, že zoufalí lidé vytlačení jeho krutostí na okraj společnosti odcházejí z tohoto světa sebevražedným způsobem, matky zabíjejí své děti, protože je nemohou uživit nebo děti zabijí vlastní rodiče, protože jim nedají víc peněz na uspokojení principu slasti, to se potom těžko žije i novým křesťanům, kteří konvertovali od intelektuálního pesimismu a jezdí po světě na kole nebo mentorují na shromážděních. Karlu Marxovi alespoň vadilo, že ženy a jejich děti musely pracovat ve špinavých uhelných dolech a protestoval. Surrealisté si zase byli vědomi ubohostí buržoazního světa a nepomáhali květům ekonomického zla jako dnešní populární osobnosti, které někde zazpívají a onde zase vedou zavádějící řeči na veřejnosti, které chybí dostatek informací z opěvované tržní džungle, která rituálně stěhuje předvolební šapitó z města do města po Česku. Anarchie slov jde proti vnitřnímu modelu kulturní civilizace, která vlastní historický boj už dávno vybojovala, ale dnes vidíme, že asi marně.

 

4/ Ztracená naděje otevřených očí, akryl, 85 x 75 cm, 2009  5/ Agresivní vlaštovka, olej, 90 x 90 cm, 1998

 

Sekvenční báseň: Globální krize - bůh chudoby a bohyně požehnání / Všichni se nacházíme / Zastihla nás / V naší zemi / Včetně našich nejvyšších / Cíle řešení / Vzdor vysoce postaveným / Krize, která na nás / Dochází k poklesu důvěry / Budou snižovat počty / Vytváří se začarovaný kruh / Za poslední léta / Vznikly spekulativně / Ze dne na den / Balíček k oživení / Napříč celým spektrem / A co nejrychleji / Samozřejmě vzešla / Poklesem objemu / Co z toho bude / To nelze ještě dnes / Nikdo neví, jak bude / Jak dlouho bude trvat / Jedno však víme / Přežití bude obtížné / Dochází k tomu / Pro oživenou koupěschopnost / Může být i vstřícnost / Chci aktivně pracovat / Ku prospěchu všech / Já pevně věřím / V případě potřeby / Právě v tyto dny / K tomu mě zavazuje / A to je opět otázka / Co?

 

Výstavy z posledních let / Spectacles de ces dernières années...

Dokumentární snímky z výstav obrazů a koláží v Ústí nad Labem, Praze, Děčíně / Exhibitions in Ústí nad Labem, Prague, Děčín.

Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha  pořádala v galerii Portheimka tématickou výstavu Kráska a zvíře - 30 současných českých výtvarníků a jeden básnický mýtus v roce 2009

2011 - Galerie Portheimka na pražském Smíchově a tématická výstava "Přesýpací hodiny, které se kazí" aneb Sirotci surrealismu (poslední výstava pražské Galerie Vivo?).

2012 - Galerie Portheimka na Smíchově a tématická výstava "a přece se točí!" (přece jen další výstava pražské Galerie Vivo - od 30. 7. do 31. 8. 2012).

 

Jiří Dlask - surrealistický ateliér / The Surrealistic Studio (nar./born 1951 v Ústí nad Labem; studia: Výtvarná škola Václava Hollara v Praze / Art School Prague, SUPŠ Brno / School of Art and Industrial Design Brno; ČR / Czech Republic. Výstavy / Exhibitions: 1981 - výstavní síň divadla v Táboře (surrealistické obrazy); 1982 - výstavní síň Na Terase v Ústí nad Labem (surrealistické obrazy); 1984 - foyer Naivního divadla v Liberci (surrealistické obrazy); 1997 - galerie Suterén (vinyl art, kresby); 2001 - galerie Suterén (Surrealistické reflexe - kresby); 2001 - privátní minigalerie v Ústí nad Labem (Pro obohacení očí - surrealistické obrazy, kresby, objekty); 2003 - galerie VIVO Praha - Ostrovy zdánlivé (Krajina snu/sen o krajině) - putovní výstava / Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo - Praha Galerie Letohrádek Portheimka (společně s Olgou Vyleťalovou, Janem Součkem, Xénií Hoffmeisterovou, Zdeňkem Hajným, Jiřím Mockem a dalšími českými umělci); 2003 -  privátní minigalerie v Ústí nad Labem (Surrealistická laboratoř - obrazy, koláže, objekty, sny); 2004 - Trpaslík a současnost v Muzeu Ústí nad Labem (tematická výstava); 2005 - galerie Globus v Ústí nad Labem (Je dnešní svět tajemný? Mezi realitou a snem - surrealistické obrazy, koláže, sny, básně); 2005 - galerie VIVO Praha (Třináctá komnata) - putovní výstava / Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo - Praha Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha  (společně s Xenií Hoffmeisterovou, Olgou Vyleťalovou, Alešem Krejčou, Janem Součkem, Antonínem Stibůrkem a dalšími českými umělci); 2006 - výstavní síň Modrá čajovna v Děčíně - autorská výstava La dolce triviale vita - surrealistické obrazy, koláže, sny; 2006 - galerie VIVO Praha (Vyhnání z ráje) - putovní výstava / Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo - Praha Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha; 2006 - Energie kresby / The Energy of Drawing - ve výstavní síni Vídeňka v Plzni; 2007výstavy nejlepších kreseb Bienále 2006 – Travelling ShowThe Best of Biennial of Drawing Pilsen (USA, SRN) a výstava galerie VIVO Praha (Divadlo Svět) - Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo - Praha Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha  (společně s Xenií Hoffmeisterovou, Alešem Krejčou, Janem Součkem, Antonínem Stibůrkem, Jiřím Mockem a dalšími českými umělci); 2009 - Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo, Galerie Portheimka a Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha - tématická výstava Kráska a zvíře a 30 současných českých výtvarníků a jeden básnický mýtus; 2010 - Dům umění Jihomoravského muzea Znojmo a Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha - tématická výstava Hádala se duše s tělem, aneb Kdo jsem já a 38 předních malířů a výtvarníků a jejich 63 děl; 2011 - Galerie Vivo, Maltézské náměstí, Praha s Galerií Portheimka na Smíchově a poslední výstava s mottem slov Paula Eluarda "Přesýpací hodiny, které se kazí" aneb Sirotci surrealismu  od 1. srpna do 31. srpna 2011. Co ještě dodat: všechny politické a ekonomické zrůdy, které milují pokrytectví trhu mají radost - další galerie v roce 2011 ukončila činnost...
 

Co je na dnešním českém politikovi ještě odpornějšího kromě toho, že má nenažranou hubu a díru v zadku?

 
   

6/ Poslední nechutná večeře (Pas bon du dernier repas), akryl, 85 x 75 cm, 2009 - proti Leonardovi (gegen Leonard - Das Abendmahl)

Toto dílo není zvláštní námětem, ale tím, že je pokusem autora namalovat hnusný obraz. Každý soudný člověk ví, že malovat hnusný obraz nemá smysl, tak jako nemá žádný smysl hnusně politická realita, a obzvláště politická scéna v Čechách vytrvale nabízí občanům obchodní paranoidní příběhy se zvolenými "dobráky" proměněných parlamentem na zrůdy, které civí z televize do obýváku. Není to jednoduché, protože kulturní člověk není psychicky nastaven tak, aby s lehkostí maloval plytkost a hnus, chce se vám při malovaní obrazu zvracet, nepomůže ani surrealistická poetika absurdity, pokud je vědomí v područí spekulační objektivní reality a umění, které na něco kriticky ukazuje, nejednou ztrácí smysl. Krásu spojujeme se smysluplným zdobným projevem, alespoň tomu je v dobách, kdy lidská společnost není destruována. Dnešní politicko-náboženský svět, ve kterém člověk, když nechce, aby se duše hádala s tělem, se musí vykašlat na politiku i její deviace a nemusí, pokud mu to ještě trochu myslí, ani vlézt do růžového západoevropského katolického zadku, obzvláště když ví, že všichni snaživí obchodníci s deštěm vytvářejí pokrytecké a zvrácené prostředí pro podhoubí všech forem nesnášenlivosti a agresivit mezi lidmi, kteří mluví o tom, jak se navzájem snášejí...

 

Největšími realisty v historii lidstva se stali Židé, protože museli nejvíce čelit vlastnímu náboženskému omylu.

 

Ještě je třeba prozkoumat zbytky náboženských mohyl: Celý svět má neustálou potřebu se vracet k zidealizovaným křesťanským hodnotám, asi je to proto, že se nepodařilo dodnes dosáhnout lepších společenských ukazatelů, a pokud místy ano, tak je z existenčních důvodů opouštíme, čímž se motáme v začarovaném kruhu: právě tržní prostředí dokazuje, že ne všichni chtějí jít zlatou střední cestou, která uspává člověka už za pochodu; neurotičtí nebo zbědovanější aktivisté se raději vydávají pochybnou kriminální cestou, kreativnější na druhém břehu věří, že pro svět existuje civilizovanější varianta. Oba proudy nakonec nad hlavní tepnou vytvoří přemostění, jehož dlažbou prosakuje lidská krev, takže se o křesťanském spasení mluvit nedá. Proč to je? Je to proto, že si lidská společnost po celá staletí vyživovala iluzi, že lidé v judaistickém starověku Ježíše nepřiměřeně milovali, ale jde o útrpně udržovaný omyl. Dnešní společnost je mnohonásobně lepší než lidé v náboženské historii, málokdo by dnes dokázal chladnokrevně a bez lítosti podřezat huňatý krk ovci. Judaistická realita, přes veškeré moralistické snahy, byla živočišně surová s odpornými tradicemi, a z těchto důvodů byla neustále mocenskými strukturami zrazována příklonem k civilizovanějšímu Římu (prozíravý Herodes) a nepřipadá do úvahy si myslet, že zájmové skupiny kolem "reformátorů" byly seskupením "židovských dobráků". Pokud kdysi platilo, že matkou duchovní víry je materiální bída, tak otcem civilizačního rozvoje lidstva bylo utrpení a fyzická bolest. (Svatopavlovský symbol Krista sice urputně přežívá, ale historie už dávno prokázala, že jde o náboženské logo, které ztratilo spojení s realitou. Žádná značka nedokáže spasit mizernou službu nebo vadný výrobek.) Mýtus Poslední večeře od Leonarda je příliš religiózní, ve vlastní realitě byla spíše zklamaným setkáním u zbídačeného hospodského stolu s vytvořenou iluzí, že jednou musí být konečně "konzumně" lépe. Symbolický obraz Poslední večeře je civilizovanějším zobrazením praexistenciálního rituálu, ve kterém náčelník, který nezajistil trvalou přízeň bohů, byl zklamaným kmenem zatracen a obětován. (Pověstný křesťanský kříž jako křižovatka a místo osudového rozhodování v životě člověka, které není bez osobních ztrát nebo sebeobětování.) V dnešní české tržní realitě daleko rychleji vyšuměl "patos lidské sounáležitosti", ke kterému vedl i socialistický systém (kromě společenství zelinářů a veksláků); dnes jsou společné "komunikační" stoly opuštěny, kdo by dnes seděl s romantickým nadšením u stolu s nekulturním volem. Jen firemní večírek vzdáleně připomíná patos soudržnosti, kdy majitel firmy krájí na plátky naději a rozdává bonusy. Boží tělo nahradil hovězí steak s oblohou a krev oslavencům připomene značkové víno. Z rozhovoru s Geraldem Celentem (Institut výzkumu trendů) na FBC (10.11.2008): "Absolutní lež. Byznysmeni produkují a vyprávějí sračky, už desetiletí. Vždy šlo jen o zisk, kolik peněz můžou vydělat tím nejlacinějším šrotem. Politická elita je na celém světě stejně nekompetentní a zkorumpovaná". Proto stále vznikají skupiny, které bojují proti politickému zlu nebo brání velryby proti Japoncům, kteří pod pláštíkem "vědeckých výzkumů" obhajují vlastní patologickou nenasytnost. Nejposvátnější udělování filmových Oskarů pro vítězné filmy typu Kolja nebo Milionář z chatrče jsou symbolickým křesťanským sebemrskačstvím a přitom za zády "ušlechtilé poroty" úspěšně prudce stoupá křivka prodeje pornografických filmů, a to především v nejbrutálnějších společnostech na světě - USA a Japonsku (lidé zdecimovaní civilizačním sadismem tržního systému tajně sní o souložích na kancelářském stole, v autě nebo jiných sexuálních deviacích. Záchrana ubohé lidské osobnosti přes libido je posledním pokusem, jak vystopovat zbytky "lidského" rozměru).

 

Dnešní pohled na japonskou Osaku - totální technologická maximalizace se všeobecnou bezohledností a odosobněním veřejného prostoru... (foto od Lucy z roku 2007)

...technokratická normalizační vyprahlost s civilizační úzkostí, zbídačené mezilidské vztahy v kriminálním prostředí, vykořisťování s poživačnou nenasytností...

...ale se společně sdíleným tradičním vědomím při chrámové slavnosti nebo v příznivém objetí mytologického parku nebo nočního posezení v restauraci u sushi...

 ...červená a zelená patří nerozlučně k sobě, zastupují dvě civilizace na zeměkouli - živé světy hemoglobinu a chlorofylu (a mlčící kámen zachová jakousi vzpomínku).

 

Jedno z nejoriginálnějších vymezení smyslu moderního umění 20. století patří francouzskému badateli R. M. Albéresovi, který shledává v moderním umění jako celku dva kvalitativně odlišné názory na svět - "intelektuálství" a "dobrodružnost" (Albéres, 1969). Tento zdánlivý paradox však zachycuje základní orientační body všech avantgardních směrů: jednak snahu racionálně proniknout do podstatných tajemství světa a jeho lidského smyslu, jednak objevitelství života, rodící jak dětinsky bezprostřední extázi, tak zděšení, ale i neposednou hravost, to vše s jediným stále přítomným cílem - prožívat svět jako kouzlo. Antitradicionalismus, který je výrazem snahy moderního umění uvolnit lidské myšlení ze zajetí utkvělých a postupně se vyprazdňujících představ uměleckosti, podmiňuje destrukční směřování většiny avantgardních programů. Avšak rozpor s literární minulostí se neprojevuje jako totální názorová regrese, je to především odmítání určitého specifického názoru na svět, zastoupeného v umělecké praxi nejen realismem, ale všemi, kteří následujíce Aristotela chápou umění jako odraz toho, co může být vnímáno pouze na základě pravděpodobnosti a nezbytnosti. Jinak řečeno, avantgarda je negací přizpůsobivého umění: chce vyvrátit každou uměleckou zásadu vytvářející obrazový systém jako nápodobu empirické skutečnosti a dává přednost poetické sugesci před poznáním, neočekávané obrazové provokaci před důvěrou logického myšlení. Koncepční snahy surrealismu korespondují s kulturologickým nonkonformismem avantgardy, vyjadřujícím se odporem proti autoritativnímu systému hodnot ve všech sférách života a umění. Surrealismus se snaží překonat sociální určení člověka a nastiňuje před ním dimenze odvěké lidské podstaty... (Žoržeta Čolákova, Český surrealismus 30. let, Karolinum, Praha 1999).

 

1/ Bezlebeční, bezobratlí a bezkřídlí..., akryl, 110 x 90cm, 2008    2/ Nejkrásnější pohřebiště (Le cimetière le plus beau), akryl, 76 x 70cm, 2008

 

3/ Neklidný večer, akryl, 41x41cm  4/ Svatý Antonín - dobrák od kosti, akryl, 30x41cm  5/ Podvojná láska, akryl, 50x50cm  6/ Spánek krajiny, akryl, 41x41 cm

 

7/ Hřbitov geometrických těles, akryl 51 x 37 cm, 2008 8/ Zajatci snů, akryl, 50 x 73cm, 2008  9/ Začarovaný kruh zodiaku, akryl, 86 x 73 cm, 2008

 

Děkujeme za vaši návštěvu výstavy a doufáme, že náš společný svět bude stále lepší. Můžeme alespoň doufat?

 

Mezinárodní bienále kresby Plzeň / The International Biennial of Drawing Pilsen 2006/2008

 

The Best Collection of The International Biennial of Drawing Pilsen Travelling Show USA 2007 v galerii JDMooney Fondation v Chigacu / 19.4. - 30. 5. 2007 /. Nadace John David Mooney je partnerem Bienále od roku 2004. Díky podpoře města Plzně se mohla realizovat na jaře 2007 rozsáhlá výstava kreseb. Byla uskutečněna ve spolupráci s Generálním konsulátem České republiky v Chicagu. Vystaveno bylo 120 kreseb od 67 výtvarníků. Kolekce byla doplněna o práce 4 výtvarníků z USA - účastníci Bienále 2004

Centrum Bavaria bohemia, schÖnsee německo / 30. 3. - 29. 4. 2007

STÄDTISCHE GALERIE REGENSBURG / 6. 7. - 9. 9. 2007

Díla pro V. mezinárodní bienále kresby Plzeň 2006 a 2008 - 1/ Z krabice do pavučiny hvězd - dílo na výstavě nejlepších kreseb Bienále 2006 – Travelling Show – The Best of Biennial of Drawing Pilsen v galerii JDMooney Fondation v Chigacu, USA  - v květnu 2007  2/ Ztracená krajina  - kresba vystavena v Schönsee , Německo v ČESKO BAVORSKÉM CENTRU v dubnu roku 2007 a dále výstava nejlepších kreseb Bienále Plzeň 2006 v Galerii Leerer Beutel, Museen der Stadt Regensburg / srpen - září 2007 3/ Neznám je, ale existují (Bienále 2008)...

Menhiry nebyly pro člověka jen pevným bodem na Zemi, ale i spirituální cestou do tajemné hloubky vesmíru...

 

Menhir Kamenný pastýř, foto, Klobuky, 2006

Kamenný pastýř, olej, 50x60cm, 1984

Poslední příběh Mínotaura, koláž, 2005

Všechny vizuální linie našeho životního prostoru - vertikály, horizontály, diagonály - a hlavně jeskyně byly emocionální pralátkou pro mýty, archetypy, a nakonec až po rozporuplné společenské vztahy v "moderní lidské společnosti", které jsou účelově utvářeny politicko-komerčními falešnými obrazy. Byli to právě vědci a umělci, kteří se nespokojili se snadným výkladem historické reality a postupně složité souvislosti zmapovali, ať už společenské nebo se vztahem k přírodním silám. První je popsali, pro druhé se staly inspirací. A ostatní jejich odborné knihy čtou nebo se dívají na obrazy. Nyní jsem popsal genetický trojiční model prostorové vzájemné závislosti tří elementů. V pravěké minulosti to byl lovec, šaman a víra ostatních v dobré časy s dostatkem masa. Menhiry jsou dodnes "noční můrou archeologie", neboť neexistuje jednoznačný výklad jejich skutečného smyslu. Zda-li astronomické observatoře a první neolitické kalendáře, nebo rituální svatyně vedoucí ke křesťanským kostelům, které utvářely prvotní vztah k tajuplnému nebi nad hlavou? Pokusme se podívat na pravěké pocity dnešním pohledem: určitě jsme se už všichni dávno dopracovali k tomu, že nemůžeme spoléhat na univerzalitu jistot, kterou v minulém století slibovala tolik opěvovaná vědeckotechnická a socialistická revoluce. Futuristické básně o krásných technologických a citových vztazích byly romantickým omylem, dnes smutně doplněné pomníčky mrtvých automobilových rychlojezdců u silnic. Keltské menhiry jsou jiným technickým výkladem úzkosti z prázdného prostoru na západním břehu Francie - Finis terrae - zoufalém konci pevniny. Největší z menhirů, který v Bretani stojí je vysoký 12 m, klobucký menhir měří 3,5 m. Menhiry inspirují dodnes; existují výklady pohřební, falické, hraniční. Jsou stále záhadné a provokují současnou zvědavost; každopádně jejich návštěva stojí za to. S menhiry je spojeno mnoho pověstí, většinou jsou zavádějící a nepomáhají upřesnit jejich smysl. Vznikaly účelovým vlivem křesťanství na poslušné chování podle jeho návodu. Neplnění bylo symbolicky trestáno zkameněním jako u pastýře v Klobukách. Změna lidského stavu v kámen za trest koresponduje s biblickým příběhem o Lotově ženě a jejího porušení božího zákazu. Menhiry už nestavíme, ale proti úzkosti a všem životním obavám si raději navzájem přejeme štěstí, zdraví a dlouhý život. Stále se pokoušíme o výklad naší reality, protože všechny naše oslavované jistoty jsou nejisté a přechodné. Někdy ani to nestačí, nemáme tolik času, abychom štěstí opravdu mohli prožívat. Snad proto lidé v dnešní přetechnizované a komplikované době mají potřebu znovu objevovat hluboké kořeny pohanské mystiky a přání hlouběji pochopit obrozující vztah k přírodě a jejího léčivého účinku na duševní rovnováhu. Ale je to těžké, neosobní technicko-průmyslové prostředí zneuctilo mezilidské vztahy. Musíme neustále posuzovat ambivalenci seriózních a neseriózních nabídek obchodního systému, zvažovat spolehlivost a nespolehlivost uzavřeného životního pojištění a stav zabezpečení vlastního majetku a pod. Každý člověk, který je delší dobu "pracovně" zakonzervovaný v místnosti pociťuje po čase blíže neurčitý neklid a potřebu po přirozené přírodní volnosti. Někteří se s nadějí vracejí do spirituality kostelů, jiní si ještě zazpívají u táboráku tesklivé písničky nebo vyrážejí jako novodobí poutníci do Santiaga de Compostely, aby ulehčili v imaginární boží náruči čertovsky zatíženému vědomí. Jiní opět vyrážejí do víkendových samot romantických chaloupek, aby mohli zapomenout na nastraženou negativní pavučinu společenských vztahů, kterou sami aktivně pomáhají uplést...

 

Jaká je dnešní realita? Stačí k životu městské bludiště a jeho atraktivní útroby, kterými procházíme s nadějí, že prožijeme něco zvláštního? Neustálá obnova pohotovostních postojů při výprodejích spotřebního zboží s umírající hodnotou stojí velké úsilí. Výsledkem strachu z prázdnoty je nakonec přeplněný svět, který je určitě přetechnizovaný, sportovní, odcizený, reklamní, posedlý, televizní, chaotický, herecký, náboženský, agresivní, politický, depresivní. A kdovíjaký? Vytvořili jsme si na zeměkouli útulnou hranatou krabici, nad kterou, když se dokážeme na ni podívat zvenčí, nechápeme, jak jsme se dostali dovnitř? Vypadá to, že optimismus ztratil na významu a naším hlavním pokrmem je opět kafkovská absurdita... V městském prostoru ještě existují galerie, které představují umělce a jejich díla. Jaké poslání vlastně dnes nesou? Jsou teatrální zobrazování zkažených vnitřností technickoprůmyslové společnosti nebo přehnaná poetizace reality ještě oprávněné? Co je opravdové? Inspirační vztah reality a nadreality normálně existuje, není to „něco“ mimozemského. Nejeden prorok; vědec či umělec využívající rozumového přístupu k věci, byl a je vděčen za neobvyklý nápad nebo novátorské řešení náhodě, snu nebo hypnagogickému stavu těsně před probuzením. Zrychlený tep života ale už dávno nedovoluje, aby se člověk mohl zaseknout uprostřed náměstí a několik hodin dialekticky přemítat o transmutaci globálního světa jako duševní praktikant Sokrates. Nelze ani apaticky filosofovat nad občasnými uměleckými výkřiky; klamali bychom sami sebe a nebyli by jsme ochotni přijmout fakt, že umělecká hra nemusí většině lidí připadat jako potřebná duchaplná disciplína. Na většinové stereotypy zjednodušených pohledů na svět se zase můžeme spolehnout, chceme-li uvadnout. Pokud chceme ještě tvořit a vstupovat do úrodné prázdnoty „třinácté komnaty“, je nutné najít obranu proti paralyzujícím povrchním postojům, které umrtvují naději tak snadno, jak se rychle zhášejí pouliční lampy. Aby tvůrčí dílo mohlo oponovat všední realitě, musí zásadně odmítnout flegmatizaci; musí být samo citlivou trhavinou a zabraňovat ztlumení vlastní výbuchové schopnosti s připravovanými sladkými přísadami, které se úspěšně využívají k tvarování spotřební společnosti en masse. Nic proti sebezáchovnému vztahu k dobrému jídlu a nestárnoucím melodiím, ale osobně nesnáším ten politováníhodný pocit, že jsme našli ztracený ráj, obohacený o televizi a burské oříšky; ten vysněný ráj, ve kterém už nic nemusíte: stačí jen sublimovat do stavu zmuchlaného nepopsaného papíru. Dnešní poučený umělec se opět vydává za hranice všedních dnů. Rozhodně nechce sloužit jako multifunkční zařízení, které realitu nakrájí, rozmixuje a ušlehá pro lidi lehce stravitelnou směs k jídlu. Přestože ví, jak slastně chutná ranní černá káva a odpolední doutník, nedomnívá se, že odvrácená strana reality nemůže ukrývat tajemné zvláštnosti ireality. Usaďte se pohodlně u svého monitoru, udělejte si kávu, zapalte si doutník a dívejte se na surrealistický obraz, který nabízí ve zrychleném čase odlišný, ale oprávněný pohled na svět (na varování, že se u počítače nekouří se vykašlete, počítačů je na trhu dost, ale myšlenek je málo). Manévrovací soukromoprávní pohyb mezi poznanými protiklady není bezdůvodný: zachraňuje tu pověstnou jiskru života!

 

Omlouváme se, že výstava Kouzelný kabát neposkytne podívanou ve stylu hollywoodských filmů či televizních seriálů, ani nenabízíme chutnou večeři s idolem nebo vysněnou zahraniční dovolenou zadarmo; přece jsme všichni už soudní a víme, jaká je naše dnešní paralyzovaná realita...

 

Rozkvetlý stroj a tajemná komnata, koláž, 50x60cm, 2005 - Přízrak všedních dnů, akryl, 78x63 cm, 2003

 

Sekvenční poezie: Náhodná setkání pod povrchem / půvab legend s vlastními horizonty / světová tržiště s příchody a odchody / dvanáct apoštolů ve frontě na polévku / společný dům na hranici šílenství / spojenci zvířat s vyhlídkou strachu / falešný prorok v obchodním centru / další černý pátek v říši chutí / dvanáct měsíců a omezení zvěrokruhu /dvanáct útrpných zastavení mezi hradbami mlčení / klíč k lásce a nemilosrdná černá / vědět znamená milovat / slyšet znamená mlčet / třináctá komnata a promarněné objevy dávno předtím / zrození, zánik a vzkříšení na trhu se zeleninou / šťastné chvíle bez masa a falešných příloh / z okna za záclonou pozoruji pohřeb fialky / kouzelný květ úžasu umí přečíst písmo větru / červená ještěrka zajata pouští / smutkem vždy vylekáme ptáky letící neomylně k jihu / lidi, které poznám / lodě snů a volání džungle / zázračné vzkříšení samorostu / místo činu zeměkoule / bláznivé večery ve vosím hnízdě / návrat do labyrintu / jeden pokoj a pár převleků / chrliče a nevyjasněné tajemství západního větru / pohled na válku z našeho jídelníčku / smrtící triky v zájmu přírody / jak vytvořit člověka v říši pavouků / čas poznání a poslední svědek / co nevidíme na vlastní oči....

 

1/ Den zázraků sv. Hybrida (pápámobil), koláž, 37x17 cm, 2005 2/ Papež a jeho poslední představení, koláž, 40x29cm, 2006

 

Různé národy si vytvářely různé mýty, právě tak, jako se různým lidem zdají různé sny. Mýty i sny jsou „napsané“ tím samým jazykem, symbolickým jazykem. Sny člověka, který dnes žije v New Yorku nebo v Paříži, jsou ty samé jako sny popisované lidmi, co žili před pár tisíci roky v Athénách nebo Jeruzalémě. Lidé minulosti, kteří žili ve velkých kulturách Východu i Západu, neměli žádné pochybnosti, pokud jde o odpověď na tuto otázku. I v mýtech dochází k dramatickým událostem, které jsou ve světě ovládaném zákony času a prostoru neuskutečnitelné: hrdina opouští domov nebo vlast, aby zachránil svět, anebo se vzdává svého poslání a žije v břichu velké ryby; umírá a znovu se rodí; mytický pták shoří a z popela se vynoří krásnější. Probíhá největší zázrak, a tím je „biblické znovuzrození“. Tento rituální akt potvrzuje lidskou touhu po prodloužení vlastního biologického trvání, lidské přání chce zopakovat přírodní vegetační princip (Michal Černoušek, Sen a snění, nakladatelství Horizont Praha,1988). Vlastní dnešní realitu účelově zpochybňujeme, nakonec si musíme „zábavně“ nastavovat ironické zrcadlo pro odlehčení její tíživosti. Spiritualita versus historická fakta: Není překvapivé, že v našem racionálním světě vybuchla jako bomba pohádková kniha Dana Browna Šifra mistra Leonarda, která trochu oživuje ve školní paměti starověké společenské změny a popření „hříšné“ ženy křesťansko-katolickým patriarchátem. Nic nového pod sluncem a určitě zažijeme ještě další vědecké objevy a literární výbuchy. Politikaření a soutěž evangelií o to, které vstoupí do Nového zákona jsou už dávno známy. Římskokatolický papež určitě nezavře svůj výnosný krám, i přesto, že musíme konečně nesurrealisticky přijmout fakt, že Ježíš po vodě nechodil a jeho kamarád Jidáš nebyl podrazák. Vlastně ani nevíme, jestli skutečně v posmrtný život věřili; spíše ne, a pokud ano, tak pod vlivem buddhistické víry v reinkarnaci. Když vše nakonec dopadlo „politicky“ špatně, tak se vystrašení chlapci, budoucí svatí, přece jenom servali o náboženské know-how a postupně vytvořili genetiku náboženské demagogie. Popřeli realitu. Propad zdravého rozumu musela zachraňovat renesance, ale ne absolutně. I ona staví na středověkých tradicích. Náboženská a politická rituálnost neztratily na významu dodnes, i přesto, že modlitby všech současných katolíků, evangelíků či baptistů v božích chrámech celého světa nezabránily ani jediné přírodní katastrofě. Ve skutečnosti duchovně-kulturní prostředí pro obnovu společné naděje obhajujeme s potížemi, a proto držíme při televizním životě alespoň „všední krutý nebo dojemný příběh“. Přes veškeré středověké křesťanské rozpory přežil symbol Madony s dítětem dodnes: Magna Mater, Sídlo moudrosti, Nádoba cti, Brána nebes, Královna andělů, mořská víla, Sněhurka, Popelka, Šípková Růženka, Mystická růže (ženský princip) jsou mytickou vzpomínkou na zlaté (sumerské) rajské časy (údajně vyvážené vztahy člověka s Matkou přírodou - učitelkou). Ztracený sen o ráji (rozuměj: ideál usazené zemědělské společnosti tj. cypřišový háj s vyvěrajícím léčivým pramenem (pohádková živá voda) a s rozkvetlou loukou kolem dokola a ovocným sadem) a jeho likvidaci mužským válečnictvím divokých kočovníků na koních z východu, jejichž bohem nebyla uctívaná Bohyně, nýbrž mužský divoký Bůh a válečník - vzteklý a hladově děsivý drak - který změnil lidské dějiny jednou provždy. Despotické a nekulturní jednání barbarů, kteří se křečovitě drží jednoduchých vzorců pragmatického chování, se dodnes apaticky okomentuje slovy: co se dá dělat, nemáme na růžích ustláno, ale v praxi je lidská agresivita omezena silou zákonného rámce, kterému se podřizujeme...

 
Všechno jako živé a přece vařené a pečené...

Trochu historie neuškodí: Zvířata žijící volně v lesích a polích můžeme rozdělit do tří skupin. První zahrnuje všechny menší ptáky. Druhá zvířata žijící na zemi, v močálech, zvěřina srstnatá a opeřená. Sem patří sluky, koroptve, bažanti, divocí králíci a zajíci. Třetí skupinu tvoří tzv. vysoká zvěř: srnci a všichni ostatní dvojkopytníci. Na stoly labužníků se dostávala zvěřina ulovená při slavnostních honech. Pravými skvosty mysliveckých hostin bývaly křepelky pro svou vůni, chuť i barvu. Za krále hostin je však stále považován bažant. Hostina pro papeže: Kardinál Pelagru uspořádal hostinu pro papeže Klimenta V. Sešlo se na ní 16 kardinálů, 20 prelátů a mnoho šlechticů. Hostina sestávala z 9 chodů, z nichž každý obsahoval 3 pokrmy, tedy celkem 27 rozmanitých jídel. Po prvých třech chodech se podával jako intermezzo obrovský kopec z divoké zvěře. Mohutný jelen, jako živý a přece vařený, divočák, srnec, zajíci i králíci, všechno jako živé a přece vařené a pečené. Poté byla na stůl postavena kašna, z niž proudilo víno do pěti stran. Na jejím okraji seděli bažanti, pávi, koroptve a jiné divoké ptactvo, všechno jako živé a přece připravené dovednými kuchaři k pojídaní (lépe se chápe, proč musela Římskokatolická církev školeného katolíka a českého hrdinu Jana Husa nakonec upálit).

Máte ještě pocit, že na vás někdo vyskočí za nejbližším rohem v ulici 21. století? Je to nejstarší sebezáchovný pud...

Bohyně a válečník (Tiámat a Marduk), koláž, 2005

Genetika ulice (prastaré dravé časy), koláž, 2005

 

Sekvenční báseň: Vítejte doma, dravci! / Chodec promlouvá "jen tak" s knězem na ulici / Intriky lesa důvěrně známé / Záře přináší do života štěstí / Věří, že duše při tanci opouští tělo / Kdo zapálí poslední chrám na zeměkouli? / Mezi jídlem a souloží / S bazalkou i pepřem společně / Před utrpením stojíme bezmocně / Červená růže požírá sebe samu / Maso dává sílu masu / Ve stinných uličkách není k popukání / Poslední omezení čtvercem / V půlnočním tichu vlaky vlají proti větru / Věděli jste o tom? / Prožili jsme spolu všechny závratě / Obdivoval jsem její odvahu / Nesla slávu a všednost ve velké nůši na zádech / Několikrát jsme procházeli útrobami smutku / Byli jsme ale překvapeni / Jeho stěny se prohýbaly smíchem / Je nutné konečně rozsvítit všechny pouliční lampy / Už na sebe špatně vidíme / Jak vlastně vypadáme? / Jsme bolestnou romantickou písní nebo veselým příbojem? / Tři osudové obruče na těle černé duše / Sedmihlavý drak s jednou osvícenou hlavou / Jediná přihrádka, která měla oči / Na třetím schodě začíná záhrobí...

 
   

 

Modrá naděje pro sucho, olej, koláž, 58x43cm, 2003

Stíny zrcadla klepet (surrealistická báseň, která jen "něco" konstatuje)...

Šedé válce chodníků opět ve zdrcujícím pohybu / Bodavé ostny růže mého těla zase v pohotovosti... / Klepeta pomníků s unavenými stíny už brzy po poledni / Staré kulty v ořechové skořápce plující mezi víčky / Lehkost bytí ranního rozbřesku už vítá červánky / Slibovaná přátelství navždy v nejasných obrysech / Genocida mozkových buněk v normálních poměrech / Denně pomáháme snům umřít s dusotem kopyt... / Překvapivé nálezy v ruinách skrytého času ulit plžů / Střepy bílého nádobí, staré příbory a hovězí kosti / Sotva slyšitelný tikot bolesti v soukolí všech krutostí / Nečitelný jezdec v kameni zepředu i zezadu v houští / Vášnivé polibky vyrvané s kusy masa z obličeje / Stále opakované vzorce jistot s trpkými plody... / Uťatá ruka ženy se zlatými hodinkami a s prsteny / Nehybnost ležící v černém stínu osamocené vrby / Tenký pramínek krve v trávě se smutnou zprávou / Zelená a červeň odjakživa patří k sobě a navždy / Železná vrátka spojují kroky a pěšinu s nadějí / Starou zídku v rozkladu věrně drží milující břečťan... / Utajené ostrůvky radosti v kopcích s vlastními půvaby / Mořské vlnky vzpomínek přinášejí poselství tlukotu srdce / Neprůhledná žena elegantně ukrytá v poprsí mlhy / Vzdálená krajina s lovci v zákrytu bije na poplach / Bílé límečky lstivosti rovnají kroky do přímky v bance / Ostré hrany mramoru rozdělují protiklady se zaujetím... / Nenasytné jednohubky s vlaječkami na rautu zvesela / Pokrytectví paměti s příchutí jahody v šampaňském / Blahobytné bubliny pýchy se těžce vznášejí k zemi / Muži z ocelárny trhají básníky na malé kousky s citem / Pro zelené kobylky skákající ve vysoké trávě za továrnou / Lidé s balvany v náručích se potkávají bez úsměvů... / Věští snad barikády v ulicích měst i konec zpěvných ptáků? / Otevřené oči spánku zrcadlí křídla nad hlavou v oblacích / Technické dovednosti opuštěné na poslední stránce vědomí / Jak vlastně končí odvážné lety nadšených mladých letců / V podvečerním azuru hystericky poletují hořící vlaštovky / Tma před námi bez krásné přírody s pelikánem v čele... / S odklonem v sobě a s pečlivostí sobě vlastní odjakživa a stále / Sundavám celá okna z průčelí růžových domů která na cestách pozoruji / Opatrně je jedno po druhém stavím na chodník vedle sebe do řady / S vážností soudce posuzuji lehkost a tíhu modré ke mně promlouvající / Nic proti Ježíškovi a jeho otci není v tom nic osobního ale něco přece / Snad prázdné šuplíky staré komody v rohu pokoje bez záručního listu / K elektrickému budíku s tlačítkem opakování a nastavením času / A zase letí krahujec střemhlav proti nepřízni osudu s jiskrou v oku / P.S. S největší úctou k tajemným věcem s dlouhými stíny na Zemi...

Surrealistická díla a jejich oprávněný pohled na svět. Proč? Protože dokážou překročit hranice civilizačního omezení...

Surrealistické koláže 1/ Flegmatický osel, koláž, 20x29cm, 2006 2/ Tichá noc, koláž, 20x29cm, 2006 3/ Pavoučí nevěsta, koláž, 20x29cm, 2006

1/ 3/ Surrealistické knihovničky - surrealistic bookcases, 35x50cm, 2005 2/ Monstra za městem, olej, plátno, 100x85 cm, 1983 

 

Sekvenční poezie, která nepovznáší: Koni někdo podřezal šlachy na přední noze / Zimní duše a zub za oko / Český útočník byl králem bodování už pětkrát / Když Paříž hostí největší světové hvězdy / Salma Hayeková je ve skutečnosti menší než na plátně / Běhat a skákat jako dříve už nikdy nebude / Děti vysázely v parku 300 stromů / Útok na koně byl cílený a plánovaný / Co říkáte úrokovým sazbám? / Neuvěřitelné vlastnosti zvířat / Srážky aut s lesní zvěří jsou častější / Láska, lži a vášeň s tebou nebo bez tebe / Líbejte se, s kým je libo / Zvěř se přesouvá za potravou / Která ženská by si nechtěla najít slušného a hodného chlapa / Pavučina snů a smrt panen v záchvatu zuřivosti / Vše stále dokola / O čem je vlastně řeč? / Zimní pneu? / Vyměňte rovnou celé auto (nebo celý svět!) / Můj dům, můj hrad ve jménu genetiky peněz / Účastníci odboje si zasluhují poděkování, obdiv a úctu / Tajemství nesmrtelných / Dům v růžích a hlas srdce kamene / Kolik váží jediný list? / Zlomek vteřiny / Když muž miluje ženu / Soumrak vynálezců / Člověk a jeho běžné oběti / Žralok v hlavě - dvojník / Zrodil se motocykl / Masivní stroje na noční vlny / Cizí člověk a bitva netvorů / Osud světa s krásnou pokojskou / Záhada s hezkým miminkem / Muž, který miloval jako pavouk / Uprostřed noci / Prohnilou do morku kostí / A tuhle znáte? / O nesmrtelné lásce...

Vítězství průmyslové revoluce a její destruktivní vliv na romantického člověka. Ano, konečně vše pro kvalitu života! Jen do toho!

1/ Posvátná hromada, koláž, 30,5x39,5 cm, 2006 2/ Vyznání a konec lásky (stav u ústecké chemičky), koláž, 38x29cm, 2004  3/ Mystérium mytologické paměti, koláž, 28x39cm, 2004

 

1/ Kouzelný kabát - Magic coat, koláž, 52x43cm, 2006  2/ Pravá rajská zahrada, koláž,  2005

 

1/ Milenci na pokraji zhroucení, koláž, 30x40cm, 2006; 2/ Dravé mlsání, koláž, 2005 (neprodejné); 3/ Česká ulička, koláž, 20x29cm, 2005

 

Krutý sen z lidského pohledu. Obraz první: Nazelenalá stěna rodinného domu v měsíční noci, nahoře ve štítě rozsvícené žluté okno pokojíčku v podkroví, uprostřed balkón na kterém mladá žena věší vyprané bílé prádlo, pospíchá za celý den toho má dost a chce jít už konečně spát, ještě není s prací hotova když zpozoruje něco divného dveře na balkóně, kterými před chvíli přišla zmizely nechápavě se dívá a ohmatává hladkou stěnu, nechce věřit tomu že tam dveře nejsou a ona se nemůže vrátit zpět do domu, pobíhá po balkóně ze strany na stranu zoufale kouká nahoru k oknu, s neurčitou nadějí sleduje ztichlé okolí pod ní a doufá že někoho uvidí, ale nikdo nejde zrovna kolem na koho by mohla zavolat, propadá panice volá o pomoc začíná zoufale křičet, lidé o kterých ví že jsou v domě ji neslyší věnují se běžné činnosti, baví se připravují si jídlo sledují televizi někdo čte knížku, jsou tak blízko že skrz stěnu slyší jejich známé hlasy, zoufale buší pěstmi do zdi je vyčerpaná hystericky pláče, zůstala sama na druhé straně Obraz druhý: Je půlnoc měsíc v úplňku vykresluje magickou krajinu, černé větve stromů před žlutavou stěnou domu naproti, je naprosté ticho snad v celém vesmíru, nad balkónem leze po stěně nahoru, žena se šesti končetinami, žena - pavouk...

 

1/ Konec Velkého oka, akryl, 16x25cm, 2003 2/  Eva žije sama, koláž, 28x46cm, 2006 3/ Dívka k nakousnutí, akryl, 48x95cm, 2003 4/ Tajemná vyhlídka, koláž

 

1/ Ústecká ulička, kresba, 2001 2/ Ústecké suché náměstí, kresba, 2001 3/ Ústecké modré zákoutí, kresba, 2001 (30 x 40 cm).

 

1/ Zaříznutí paměti, olej, 34x29 cm, 2003 2/ Manakin akryl, 16x25cm, 2003 3/ Příměří smyslů, akryl, 70x50 cm, 2002

 

Zázračno není ve všech dobách stejné; podílí se nejasným způsobem na jakémsi celkovém zjevení, z něhož nám zůstala pouze jednotlivost: to jsou romantické zříceniny, moderní manekýn nebo jakýkoli jiný symbol schopný po určitou dobu uvádět v pohyb lidskou senzibilitu. (Manifest surrealismu, 1924 - André Breton)

 

Sen o divoké jízdě lesem /probuzení v 04.50, úterý 21. března 2006/. Jel jsem s přáteli šílenou jízdu prudkou silnicí, která vedla hlubokým lesem. Za jízdy jsme se nahlas bavili, vzájemně jsme se překřikovali a smáli se. Bylo to šílené a sebevražedné. Po delším čase jsme chtěli zastavit, ale rychlost byla tak zvýšená, že jsme museli opatrně zpomalovat; nakonec jsme dostali smyk a byli jsme rádi, že jsme zastavili na volném prostranství u okraje silnice. Po vzájemné dohodě jsme vyrazili nazpátek do města přes les, do kterého jsme sešli po malém travnatém svahu. Po krátké chůzi jsme byli zaskočeni jeho monotónním nezvyklým zabarvením. Pociťovali jsme mezi vysokými stromy podivnou atmosféru. V lese bylo naprosté ticho, děsivé a vyčítavé ticho. Bolestné ticho. Pokračovali jsme rovnou za nosem pomalou chůzí dále do jeho hlubiny. Měl neskutečně rezavou barvu a prostor byl místy nepatrně prosvětlován. Nebylo v něm nic zeleného, žádný pohyb, žádný varovný ptačí křik, žádný vítr ve větvích, ani šum v listoví. Prostě nic, v tichu jen praskání suchých větví pod našimi kroky. Najednou jsem zahlédl velmi nepatrný pohyb. Z rezavého koloritu vykročila srnka. Vůbec nebyla vidět. Dokonalé mimikry. Najednou se odlepila od lesního pozadí, na kterém zůstala černá plocha její siluety, když vyrazila směrem k nám. Byla naším příchodem určitě překvapena. Jak jsme byli sevření úzkostí z tajemného lesního prostoru, byli jsem její přítomností nečekaně dojatí. Pociťovali jsme zvláštní pocit štěstí. Srnka došla až k nám, ale nakonec kolem nás jen prošla. Když jsme se minuli, pořád jsme se za ní otáčeli. Když na chvíli i ona zastavila, otáčela za námi svou krásnou hlavu. Měla nádherné a laskavé oči. Všem přišlo líto, že nás opustila. Když jsme ji ztratili z dohledu, pokračovali jsme v cestě lesem dále. Nečekaně jsme narazili na podivnou betonovou stavbu. Zastavili jsme před monumentálním, skoro děsivým vchodem. Mramorovými popraskanými schody prorůstaly staré, už suché polámané smrky. Stály na schodech jako staří tajemní strážci; zklamaní a mlčenliví. Ani my jsme nepotřebovali slov, byla už zbytečná. Všechno jsme pochopili. Za městem vše dávno umřelo. Najednou mám v ruce klíče, kterými se pokouším odemknout zarezlé dveře. Dvoje jsem postupně otevřel a všichni jsme nečekaně prošli do městských rušných ulic; nakonec jsme dorazili do neznámé budovy. Panoval v ní čilý ruch. Neznámí lidé neustále chodili sem a tam. Někam jsme stále postupovali a nevěděli kam? Najednou jsem si vzpomněl, že jsem nechal v autě osobní doklady a digitální fotoaparát. Zachoval jsem se nezodpovědně a dostal jsem strach, že mi vše někdo ukradne. Musel jsem se vrátit zpět k autu. Věděl jsem, že své přátelé už nikdy neuvidím. Se smutkem v srdci jsem je všechny opouštěl. Jen lehce jsem tušil, kterým směrem mám jít. Šel jsem po schodech dolů k odhadovanému východu z betonové a beznadějně chaotické budovy. Bloudil jsem po chodbách a stále jsem míjel nějaké technické přístroje a podrážděné hudebníky, kteří chodili kolem mě se svými nástroji. Neustále jsem se jim musel vyhýbat. Po delším čase bloudění budovou jsem se dostal ven na ulici. Už jsem si začínal zoufat. Stál jsem na chodníku a přemýšlel, kterým směrem k autu vyrazit? Ale stále více jsem se zamotával do zdivočelých ulic. Prošel jsem neznámým parkem, ledabyle přecházím ulice na červenou. Později procházím tunely a nakonec jsem skončil v okrajové uličce, která už nikam nevedla. Byla beznadějně slepá! Po chvíli jsem si uvědomil, že cestu zpět nemohu najít. Sedl jsem si odevzdaně na hromadu starých cihel, asi to byla skládka komunálního odpadu. Strnule jsem seděl a civěl před sebe...

 

Surrealismus a sen patří k sobě! Surrealismus a sen patří k tobě! Surrealismus...

 

Mezi tajemné a zajímavé výtvarné projevy určitě patří poznávací dětské kresby a medijní výtvory v dospělosti člověka nebo surrealistické automatické kresby. Výtvarný proces je iniciační cestou do labyrintu vnitřního světa; je v současné době jednou z nejtěžších cest, jak proniknout do složité lidské mysli a tajemné hlubiny podvědomí, právě z důvodu rušivého mediálně-bulvárního informačního tlaku na dnešního člověka, který se navíc stává obětí oklešťujícího civilizačního a byrokratického systému - kancelářského šanonu - tj. krabice, která je ve snové symbolice spojena se smrtí a s rakví (vnitřními zákazy nebo vnějšími silami)...

 

Dětské (poznávací) kresby: neznámý prostor, omezení, člověk, realita

Vesmír - Ježek - Rybička, automatické kresby

 

Bazalka s vlastní bouří (invaze růžové do lesního porostu a pomsta marcipánu).

 

Na odvrácené straně vědomí / Nemá smysl v ruinách prošlého času / vyhledávat sotva čitelná nedorozumění / beztak jen prohlubují vakuum mlčení / domovem Démona všedních dnů / jsou mrtvá slova a vyhaslé pohledy očí / Smutno je dnes v pařížské rue Grenelle / už je to dávno, kdy okna odvážných mladých srdcí / nadějně zářila jako majáky do bouřlivých nocí / zbyly jen kvetoucí věty a krásné obrazy / a toulavým skeptikům ohlodané kosti... / Úžasné objevy vědců obohacují košatost vzrušení / geologické vrstvy paměti stále ukrývají tajemství / přírodní živly je vepsaly do vrásek času beze spěchu / už víme mnohé, ale nevíme, kdy se zrodilo mlčení / určitě to muselo být pod bodem mrazu / Ale co se nestalo, voda zradila... / v podobě malé kostky ledu vklouzla do sklenice s brandy / Miláčku, neplač... / V hejnu pestrobarevných motýlků se i v šedých uličkách / mlčky potkávají krásní lidé s příslibem úsměvů na zítra / ale není dne v týdnu bez zklamání / Na odvrácené straně vědomí / před komfortním domkem jako ze žurnálu / mladý inženýr umlátil lopatou ježka / Magnetické touhy slibných doteků se marně snaží setkat v protikladu / skryté obavy, že radostné obrazy zase nepřežijí krutou zimu se naplnily / Lidské ruce, které si na procházce vyšly vstříc / se náhle ve slizké ryby proměnily / Miláčku, neplač... / (v neděli jsem opravil sousedce zástrčku prodlužovacího kabelu, chtěla si koupit nový, udělal jsem jí tím radost a ona ušetřila 150 korun) / Zelený obdélník se vznáší v blankytné modři ticha / nad horizontem poetické krajiny visí nedočkavé oči / nechtějí propásnout vzácný okamžik vypjatých smyslů / tu chvíli, kdy srdceryvně zapadající slunce vykřesá jiskru / a výbuch lidské touhy zahltí vzdálené kouty růžového vesmíru / ...z komínu bílého stavení v pravém horním rohu / stoupá vzhůru k nebi sotva viditelný kouř / a nelze zapomenout na dlouhé večery ve dvou / v měsíční bárce pod hvězdami / ale poznání, že jsme na světě sami je přeci jenom kruté / Miláčku, neplač... / Život je krásný / když nemusíš, ale chceš (Antibáseň jako antibiotika.)

 

 Surrealistické obrazy inspirované starobylým prostředím města Litoměřice...

1/ Fragment radosti, olej, 50x60cm, 2003 2/ Zrcadlo noci, kresba, 46x35cm, 2003 3/ Manakini se vrátili, olej, 47x47cm, 2003 4/ Hádka ve vesmíru, olej, 60x50 cm, 2004

 

A ještě jeden sen na závěr výstavy: Litoměřický sen /probuzení ráno 6.20 hod., 2. května 2003/. Jsem na výstavě surrealistického malíře a esejisty Martina Stejskala v Praze. Výstavní síň je nečekaně prostorná, svou velkou plošností připomíná náměstí. Vystavené obrazy visí na stěnách kolem, ty nejvzdálenější, napříč prostorem k protějšímu rohu síně, sotva rozpoznám. V levém rohu síně stojí stůl, za kterým starší paní prodává vstupenky na výstavu. Jedna stojí 350 korun. Zjišťuji, že nemám u sebe dostatek peněz, kupuji si pouze katalog. Podezíravě stále sleduji celý prostor. Ve vzdáleném průhledu protější stěny poznávám Alenu Nádvorníkovou, v klidu sedí na židli a sleduje průběh a návštěvnost výstavy. Ve druhém průhledu boční stěny napravo Martin Stejskal pózuje kulturistickými pohyby fotografům. Z pravé strany výstavní síně provokativně přišel umělec Milan Knížák, v ruce držel krabici od bot naplněnou očíslovanými lístky do šatny. Najednou se výstavní síň začíná měnit, protahuje se do výšky, zmizely obrazy a stěny zůstaly prázdné. Za chvíli do nich zespodu vyrůstá gotické podloubí. Pomalu začínám poznávat litoměřické náměstí. Na jeho dlážděné ploše se povalují uříznuté ozdobné vrcholky štítů domů a věže kostelů stojících kolem něj. Mezi těmito fragmenty se ještě válejí bílé ulity, krunýř mrtvého pásovce, ulomené křídlo pavího očka, různě velké balvany a vidlička. Její hroty se proměnily v uzel na kapesníku. Pravý východ z náměstí, v místě do ulice Michalské, se uzavřel tak, že vytvořil prostor jako v krabici. Pouze starobylé podloubí v její dolní části připomínalo prostředí historického náměstí v Litoměřicích, které jsme s manželkou při společných návštěvách města nadšeně obdivovali. Najednou jsem získal pocit, že to město znám už dlouho. Pomalu odcházíme, ale ještě se na rozloučenou otáčím, v rohu náměstí, který jsem už popisoval, jsem spatřil velkou pavučinu, která se tam mezitím vytvořila. Další pavučinu, která se objevila před námi, mezi stěnami rohových domů v ulici 5. května, jsme už překonávali s potížemi. Museli jsme se dostat k našemu zaparkovanému autu v ulici Na Valech, abychom mohli odjet domů do Ústí nad Labem. Najednou jsem si uvědomil rozdíl, který je mezi smysluplným starověkým labyrintem, jako cestu do hlubiny podvědomí a novověkým beznadějným bludištěm vytvořeným jen pro povrchní zábavu...

Informace o již prošlé výstavě: Gegen jede Vernunft. Surrealismus Paris-Prag v německém Ludwigshafenu (14. 11. 2009 - 14. 2. 2010)

home / výlety / zajímavosti / výstavy / horror vacui / mýty a realita / romantismus  / prodej / labyrint / ad absurdum / odkazy

 

Copyright © 2006 Cestovník ® www.cestovnik.com Czech Republic / Kontakt jd.atelier@cestovnik.com

 

Umění potěší jen někoho...

 

Cestovník - navštivte prodej surrealistických obrazů, kreseb a koláží ...